Článek
Ráno 11. května 1996 vypadalo rozhodnutí krutě, ale logicky. Na Jižním sedle Everestu leželi Beck Weathers a Yasuko Namba. Po noční bouři byli silně podchlazení, omrzlí a téměř nereagovali. Záchranáři měli omezené síly, kyslík i čas. Nambu a Weatherse proto považovali za mrtvé nebo za lidi, kterým už není možné účinně pomoci.
Jenže Weathers odpoledne otevřel oči. Neviděl téměř nic, ruce měl těžce omrzlé a tělo bylo po mnohahodinovém pobytu v mrazu na hranici funkčnosti. Přesto se postavil a podle svědectví Davida Breashearse se začal orientovat podle větru směrem k Camp IV.
Nejde o příběh „vůle porazila Everest“. Weathers přežil díky kombinaci náhody, fyziologie, počasí, vlastní schopnosti znovu se pohnout a obrovské pomoci dalších horolezců i pilotů.
Ještě před bouří téměř oslepl
Weathers byl zkušený amatérský horolezec a před Everestem měl za sebou řadu velkých expedic. Na vrcholový pokus ale vyrazil s problémem, který se v extrémní výšce dramaticky zhoršil: po dřívější radiální keratotomii začal téměř ztrácet zrak.
Jon Krakauer i pozdější dobové rekonstrukce popisují, že Weathers ve výšce prakticky neviděl. Na vrchol se proto nedostal a při sestupu se stal závislým na pomoci dalších členů expedice.
To je důležitý detail celého příběhu. Když 10. května večer udeřila bouře, Weathers už nebyl jen vyčerpaný a bez dostatku kyslíku. Měl zásadně omezenou schopnost orientace.
Noc 10. května: bílá tma a ztracená skupina
Sestupující horolezci se na Jižním sedle dostali do prudké bouře. Viditelnost spadla téměř na nulu, vítr rozhazoval sníh a skupina ztratila orientaci v prostoru, který je za jasného dne relativně otevřený.
Breashears popsal, že člověk v takové situaci neví, kterým směrem jsou stany, a silný vítr znemožňuje dívat se proti němu. Část skupiny se nakonec dostala do Camp IV. Weathers a Namba zůstali venku.
Weathers během noci přišel o rukavice, když se pokoušel zahřát nefunkční ruku pod oblečením. To ještě zhoršilo už probíhající omrzliny.
Ráno: první verdikt zněl, že je mrtvý
Po rozednění vyrazili z Camp IV lidé hledat nezvěstné. Podle Breashearsova dobového rozhovoru vypadal Weathers na zemi popelavě, zmrzle a bez známek, které by dávaly naději na přežití.
Záchranáři se v extrémních podmínkách museli rozhodovat, komu ještě mohou pomoci. Weathers byl považován za mrtvého; Namba skutečně zemřela.
NOVA později shrnula, že Weathers ležel bezvládně na ledu přibližně šestnáct hodin. Odpoledne ho Todd Burleson a Pete Athans stále vnímali jako člověka, jehož stav je prakticky neslučitelný s přežitím.
Odpoledne se postavil
Pak přišel okamžik, který udělal z Weathersova příběhu jednu z nejznámějších epizod katastrofy roku 1996. Probral se, pochopil, že je stále na hoře, a rozhodl se hledat tábor.
Podle NOVA neviděl téměř nic, ruce měl ztuhlé a roztažené od těla, obličej oteklý a omrzlý. Orientoval se podle směru větru a pomalu se vydal k místu, kde tušil Camp IV.
Když ho Burleson uviděl přicházet, podle dobového svědectví tomu zpočátku nemohl uvěřit. Muž, kterého považovali za mrtvého, se sám objevil u stanů.
Ani návrat do stanu ještě neznamenal záchranu
Weathers dostal kyslík a pokusili se ho zahřát. Jeho stav ale zůstával kritický. Při hluboké hypotermii je i samotné zahřívání rizikové a poškození rukou a obličeje bylo rozsáhlé.
Následující noc navíc další vítr poškodil stan. Pozdější rekonstrukce příběhu uvádějí, že byl Weathers znovu považován za člověka, který noc nepřežil. Ráno však stále reagoval a dokázal se připravit na sestup.
Proto „dvakrát považován za mrtvého“ není jen filmová zkratka. První verdikt přišel po noci v bouři venku, druhý po další noci v těžce poškozeném stanu, kdy jeho šance znovu vypadaly mizivě.
Sestup: bez funkčních rukou a s omezeným zrakem
Skutečný zlom nastal až při sestupu. Todd Burleson a Pete Athans ho začali dostávat z Camp IV dolů. Na fixních lanech potřeboval člověka před sebou, který mu pomáhal hledat místo pro nohy, a dalšího za sebou, který ho jistil za úvazek.
Na cestě se zapojili i Ed Viesturs, Robert Schauer a David Breashears. Breashears vzpomínal, že Weathers na Camp III chtěl sladký černý čaj a navzdory stavu už dokázal komunikovat a vtipkovat.
To je zásadní protiváha k romantické představě, že „došel dolů sám“. Do Camp IV se dostal vlastní silou. Další sestup ale byl týmová záchranná operace.
Helikoptéra v téměř 6 000 metrech
Weathers se postupně dostal na Camp I, odkud 13. května 1996 odstartovala mimořádně riskantní evakuace vrtulníkem. Pilot nepálského armádního vrtulníku Madan K. C. přistál ve výšce kolem 19 000 stop, tedy přibližně 5 800 metrů.
Dobové zprávy ji popisovaly jako jeden z nejvýše provedených vrtulníkových záchranných zásahů své doby. Stejným způsobem byl evakuován také tchajwanský horolezec Makalu Gau.
Teprve tady Weathersův boj s horou fakticky skončil. Další boj už vedli lékaři.
Cena přežití: amputace a rekonstrukce
Omrzliny byly devastující. Weathers přišel o pravou ruku, část pravého předloktí, prsty na levé ruce a část nosu; později podstoupil rekonstrukční zákroky.
Jeho přežití proto nelze vyprávět jako jednoduchý „happy end“. Z hory se vrátil živý, ale s trvalými následky, dlouhou rehabilitací a zásadně změněným každodenním životem.
Co se pravděpodobně dělo s jeho tělem
Při těžké hypotermii tělo omezuje průtok krve do končetin a snaží se udržet teplotu životně důležitých orgánů. To může pomoci přežít, ale cenu platí ruce, nohy, nos a další periferní části těla.
Breashears tehdy spekuloval, že Weathersovi mohla pomoci i jeho tělesná stavba. To ale není vysvětlení typu „silnější tělo přežije“. Rozhodovala kombinace teploty, větru, délky expozice, oblečení, individuální fyziologie a mimořádné náhody.
K tomu se přidával nedostatek kyslíku ve výšce přes 7 900 metrů, vyčerpání a porucha zraku. Právě souběh těchto faktorů dělá jeho návrat do Camp IV tak neobvyklý.
Nejen vůle: bez Burlesona, Athanse, Viesturse a dalších by příběh skončil jinak
Pozdější popkultura ráda vypráví Weathersův příběh jako triumf čisté vůle. Jeho rozhodnutí vstát bylo samozřejmě zásadní. Jenže od Camp IV dál na něj navazovala práce desítek lidí.
Burleson a Athans ho dostali přes první nejtěžší úseky dolů, další horolezci ho přebírali na fixních lanech, IMAX tým se zapojil do sestupu a armádní pilot nakonec provedl neobvykle vysoko položenou evakuaci.
Když se z příběhu tato pomoc vynechá, vznikne hezká legenda, ale horší rekonstrukce.
Katastrofa, která vzala osm životů
Bouře z 10. a 11. května 1996 zasáhla několik expedic na obou stranách Everestu. V průběhu katastrofy a souvisejících událostí zemřelo osm lidí, mezi nimi vedoucí komerčních expedic Rob Hall a Scott Fischer.
Právě proto Weathersovo přežití působilo na lidi na hoře tak silně. V prostředí, kde přicházely další a další zprávy o mrtvých, se najednou objevil člověk, kterého už sami považovali za ztraceného.
Časová osa Becka Weatherse
• 10. května, noc: po sestupu z vrcholové části uvízne s dalšími v bouři na Jižním sedle.
• 11. května, ráno: je nalezen v kritickém stavu a považován za mrtvého nebo prakticky nezachranitelného.
• 11. května, odpoledne: probere se, postaví a téměř bez zraku se dostane vlastní silou k Camp IV.
• noc 11./12. května: přežívá další noc v extrémním stavu a poškozeném stanu.
• 12. května: za pomoci dalších horolezců zahajuje sestup přes Camp III a Camp II.
• 13. května: z Camp I je evakuován armádním vrtulníkem do Káthmándú.
• po návratu: následují operace, amputace a dlouhá rehabilitace.
Život po Everestu
Weathers se nakonec vrátil k práci patologa. Později popsal, že expedice zároveň odhalila krizi v jeho rodinném životě, kterou předtím dlouho vytlačoval horolezectvím a dalšími obsesemi.
Jeho příběh proto nekončí na heliportu ani v nemocnici. Přežití znamenalo naučit se fungovat s amputacemi, vrátit se do práce a znovu postavit vztahy, které byly už před Everestem vážně narušené.
Proč ten příběh dodnes funguje
Ne proto, že dokazuje, že člověk dokáže vůlí porazit smrt. To by bylo příliš jednoduché a také nebezpečně zavádějící.
Funguje proto, že ukazuje hranici, kde už téměř všechno selhalo: zrak, ruce, orientace, tělesná teplota i původní plán. A přesto se Weathers v jednu chvíli dokázal znovu postavit. Pak už přežití převzala kombinace lidí, techniky a mimořádného štěstí.
Everest mu vzal části obou rukou a část nosu. Nechal mu ale život. A právě proto je jeho návrat do Camp IV jedním z těch příběhů, které znějí jako legenda - dokud si člověk neuvědomí, že jsou podrobně zdokumentované.
Zdroje a ověření
