Článek
Jedna třetina Ameriky u jednoho televizního večera
Kdybychom z příběhu 9. září 1956 vynechali jméno Elvis Presley, pořád by zůstala mimořádná televizní událost. Odhadem 60 milionů diváků, tedy přibližně 82,6 procenta lidí, kteří v tu chvíli sledovali televizi, se dívalo na jeden pořad. Smithsonian připomíná, že Spojené státy tehdy měly zhruba 169 milionů obyvatel. Hrubým přepočtem tedy u obrazovek seděl více než každý třetí Američan.
Jenže to nebyl obyčejný večer s populárním zpěvákem. Elvisovi bylo 21 let, během několika měsíců se přesouval z regionální senzace do role celonárodní celebrity a televize se stávala médiem, které dokázalo tuto proměnu urychlit v řádu minut. Právě proto má první vystoupení v The Ed Sullivan Show dodnes takovou váhu.
A zároveň je kolem něj překvapivě mnoho zjednodušení. Elvis 9. září v televizi nedebutoval. Ed Sullivan nebyl ve studiu. Elvis nebyl v New Yorku. A nejslavnější historka, že ho televize kvůli pohybům směla ukázat jen od pasu nahoru, patří především k jeho třetímu vystoupení v lednu 1957.
Skutečný příběh je zajímavější než legenda.
Elvis už byl slavný. Sullivan ho nejdřív vůbec nepotřeboval
Rok 1956 byl pro Presleyho zrychleným filmem. Už na začátku roku se objevoval v celostátní televizi v pořadu Stage Show bratří Dorseyových. Následovala vystoupení u Miltona Berlea a poté u Stevea Allena. Každý televizní krok zvětšoval publikum, ale také odpor části veřejnosti, která jeho pohyby, vzhled a hudbu vnímala jako útok na tehdejší představu rodinné zábavy.
Smithsonian zasazuje tento strach do širší Ameriky poloviny 50. let. Společnost řešila mladistvou delikvenci, sexualitu, generační proměnu a také rasové napětí v době probíhajícího boje za občanská práva. Elvis do této nervózní směsi vstoupil jako mladý bělošský interpret, jehož hudba i pohyb zřetelně čerpaly z černošského rhythm and blues, gospelové tradice i jižanského country.
Ed Sullivan proto nebyl od začátku samozřejmým spojencem. Jeho nedělní show mířila na rodiny a Presley představoval přesně ten typ kontroverze, kterou pořad nepotřeboval. Jenže 1. července 1956 se stalo něco, co televizní skepsi rychle přepočítalo na obchodní realitu.
Elvis vystoupil u Stevea Allena, který jej oblékl do smokingu a nechal zpívat „Hound Dog“ basetovi. Byl to pokus zkrotit performerovu sexualitu téměř komediální inscenací. Publikum však přišlo stejně. Allen ten večer porazil Sullivanův pořad ve sledovanosti.
Sullivan pochopil jednoduchou věc: ať už si o Elvisovi myslel cokoli, miliony lidí ho chtěly vidět. Následovala dohoda s manažerem Tomem Parkerem na tři vystoupení za celkem 50 000 dolarů. Na polovinu 50. let šlo o astronomickou televizní částku a zároveň důkaz, jak rychle Presleyho tržní hodnota rostla.
Večer začal zvláštně: Ed Sullivan nebyl v Ed Sullivan Show
Když přišlo 9. září, okolnosti se sešly skoro absurdně. Ed Sullivan se zotavoval z vážné automobilové nehody a pořad místo něj uváděl britský herec Charles Laughton. Elvis zase nebyl v New Yorku, protože v Hollywoodu natáčel svůj první film.
Televizní večer se tak odehrával současně na dvou pobřežích. Laughton seděl v newyorském studiu a předával vysílání téměř 3 000 mil daleko do CBS Television City v Los Angeles, kde stál Elvis s kapelou. V době, kdy je dnes živé spojení mezi kontinenty banální, to snadno zapadne. V roce 1956 však celonárodní síťové vysílání stále působilo jako technologický zázrak.
Elvis se objevil v kostkovaném saku po boku Scottyho Moorea, Billa Blacka, D. J. Fontany a Jordanaires. První skladbou byla „Don’t Be Cruel“. Publikum v hollywoodském studiu reagovalo okamžitě, ale Presley potom prudce změnil tempo.
Představil baladu, kterou většina země ještě nemohla vlastnit.
„Love Me Tender“ slyšely miliony lidí dřív, než si ji mohly koupit
Druhou skladbou prvního bloku byla „Love Me Tender“. Elvis ji nahrál v Hollywoodu jen několik týdnů před vysíláním a singl ještě nebyl vydaný. Z pohledu dnešní hudební propagace šlo o premiéru v téměř nepředstavitelném měřítku: nový song zazněl rovnou před desítkami milionů lidí.
Oficiální archiv Ed Sullivan Show uvádí, že právě vystoupení výrazně podpořilo zájem o skladbu. Píseň se později dostala na první místo a její síla přetekla i do filmu, který Elvis zrovna natáčel. Projekt vznikal jako The Reno Brothers, ale studio 20th Century-Fox jej následně přejmenovalo na Love Me Tender.
To dobře ukazuje, co tehdejší televize uměla. Nebyla jen místem, kde se propagoval už hotový úspěch. Dokázala úspěch sama vyrobit, urychlit a přenést mezi hudbou, filmem a tiskem.
V jedné chvíli byl Presley současně zpěvákem, budoucím filmovým hercem, kontroverzní celebritou i obchodním produktem. A pořád mu bylo jen 21.
Druhý vstup už nebyl balada: přišly „Ready Teddy“ a „Hound Dog“
Když se Elvis později do vysílání vrátil, nastoupil s „Ready Teddy“, písní spojenou s Little Richardem. Potom popřál zraněnému Edovi Sullivanovi brzké uzdravení a uzavřel večer „Hound Dog“.
Právě tady se televizní show potkala s širším příběhem rock’n’rollu. „Hound Dog“ nevznikl s Elvisem. Původní nahrávku pořídila v roce 1952 Willie Mae „Big Mama“ Thornton a v roce 1953 s ní strávila sedm týdnů na vrcholu R&B žebříčku. Smithsonian připomíná, že Elvis později píseň zásadně přepracoval, zrychlil ji a jeho verze se dostala na první místo popového, country i R&B žebříčku.
Právě tento příběh nelze poctivě vyprávět jen jako triumf jednoho bílého zpěváka. Rock’n’roll vznikal křížením černošských a bělošských hudebních tradic, ale černošští interpreti a autorky často nedostávali stejnou distribuční sílu, peníze ani společenské uznání jako jejich bílí následovníci.
Elvis nebyl původcem všech zvuků, které přinášel do obývacích pokojů střední Ameriky. Byl však mimořádně účinným prostředníkem. A televize z něj udělala prostředníka s dosahem, který předchozí generace interpretů neznala.
60 milionů diváků neznamenalo jen rekord. Znamenalo společný zážitek
Číslo 60 milionů je tak velké, že se snadno promění v prázdnou statistiku. Proto má smysl ho přeložit do reality roku 1956.
Smithsonian uvádí zhruba 169 milionů obyvatel USA. Publikum Sullivanova večera tedy představovalo přibližně 35 procent celé populace země. Oficiální archiv pořadu uvádí zhruba 82 procent tehdejšího televizního publika. Nešlo tedy jen o mimořádný zásah mezi mladými fanoušky. Elvis se dostal před celé rodiny.
To je klíč celé události.
The Ed Sullivan Show nebyla hudební show pro teenagery. Byla to velká nedělní varieté, kde se vedle sebe mohli objevit komici, operní pěvci, akrobaté, broadwayská čísla i populární hudba. U jednoho televizoru tak mohl sedět teenager, který „Hound Dog“ znal zpaměti, jeho rodiče, kteří četli pohoršené články o Elvisových bocích, a prarodiče, pro něž byl rock’n’roll téměř cizím jazykem.
Všichni sledovali stejný obraz.
Právě to z vystoupení udělalo víc než promo hitů. Presley už před 9. zářím slavný byl. Sullivanova show ale jeho slávu přeložila do podoby celonárodní rodinné události. Smithsonian označuje rok 1956 za okamžik jeho přechodu z anonymity do superstardomu a právě podzimní Sullivanovo vysílání stojí na vrcholu této křivky.
Největší mýtus: 9. září ho prý směli ukazovat jen od pasu nahoru
Ke kultovnímu večeru se časem přilepila jednoduchá historka: Elvis byl tak nebezpečně sexuální, že televize směla ukazovat pouze horní polovinu jeho těla.
Jenže chronologie je složitější.
Při prvních dvou vystoupeních v Sullivanově pořadu byly použity různé záběry a Elvis nebyl plošně uzamčen do obrazu od pasu nahoru. Kamera mohla při některých pohybech přecházet na těsnější kompozice, ale skutečný formální požadavek CBS, aby byl snímán pouze od pasu nahoru, je spojen až s třetím a posledním vystoupením 6. ledna 1957.
Smithsonian tuto lednovou epizodu uvádí přímo jako moment, kdy byl Elvis vidět jen od pasu nahoru. Stejně ji popisuje i archiv Ed Sullivan Show.
Proč se to dnes plete? Protože mýtus funguje lépe než přesná časová osa. Jedna věta – „televize se bála jeho boků“ – dokonale vystihuje kulturní konflikt kolem Presleyho, a tak se zpětně přilepila k nejslavnějšímu datu.
Ve skutečnosti je ale první Sullivanův večer zajímavý právě tím, že cenzura ještě nebyla konečným bodem příběhu. Spor mezi tím, co chtěli mladí diváci vidět a co byla konzervativní televize ochotná ukázat, pokračoval další měsíce.
Elvis nebyl revoluce z ničeho. Byl výbušná směs toho, co Amerika už dávno měla
Při výročních textech hrozí, že z člověka uděláme osamělého génia, který jednoho večera „vynalezl“ nový svět. Presleyho příběh je přesnější, když se udělá opak.
Jeho zvuk vyrostl z gospelu, country a rhythm and blues. Rock’n’roll už existoval. Černošští interpreti položili velkou část jeho hudebních základů. Rádio, migrace obyvatelstva, poválečná prosperita a rostoucí kupní síla teenagerů už několik let vytvářely publikum, které bylo připravené na nový typ hvězdy.
Elvis měl mimořádný hlas, načasování, vzhled, pohyb a charisma. Současně však přišel přesně ve chvíli, kdy se změnil i distribuční stroj kultury: masově rozšířená televize dokázala během jediného večera vložit jednoho interpreta do desítek milionů domácností.
Rock & Roll Hall of Fame popisuje jeho dopad jako spojení blues, country, gospelu a dalších kořenů do hudby, která zasáhla masové publikum. Smithsonian zase upozorňuje, že bez černošských hudebních zdrojů nelze jeho zvuk pochopit.
Tohle není detail na okraj. Je to podstata toho, proč byl 9. září 1956 zároveň osobním triumfem Elvise a obrazem mnohem větší kulturní změny.
Dvakrát se vrátil. A televize ho nakonec opravdu „ořízla“
Po rekordním debutu přišlo druhé vystoupení 28. října 1956. Elvis byl dál magnetem pro publikum i terčem kritiky. Po jeho vystoupeních se objevovaly protesty a v některých městech byly jeho figuríny veřejně páleny.
Třetí a poslední návštěva přišla 6. ledna 1957. Právě tehdy CBS požadovala záběry od pasu nahoru. Ironie je téměř dokonalá: televize už věděla, že Elvis přitáhne masy, ale pořád se snažila kontrolovat, jak moc z něj smí Amerika vidět.
Na konci večera se stal ještě jeden důležitý moment. Ed Sullivan, který už byl zpět ve své show, Presleyho před celou zemí veřejně pochválil jako slušného a příjemného mladého muže.
Pro část staršího publika to bylo téměř razítko přijatelnosti.
Člověk, kterého ještě před několika měsíci považovala část televizního establishmentu za nevhodného pro rodinný program, dostal od arbitra nedělní americké televize veřejné požehnání. Během tří vystoupení se tak změnila nejen Elvisova pozice. Změnila se i hranice toho, co mainstreamová televize považovala za možné.
Sedmdesát let poté je nejzajímavější sledovat ještě nehotovou legendu
Dnes je Elvis Presley tak zabetonovaný v popkultuře, že je těžké vidět v něm mladého člověka uprostřed nejrychlejšího roku jeho života. Známe Graceland, filmy, armádu, comeback, Las Vegas, bílé kostýmy i smrt ve 42 letech. Zpětně všechno působí nevyhnutelně.
V září 1956 ale nic z toho nebylo hotové.
Byl to jednadvacetiletý zpěvák, kterému ještě před několika měsíci velká část Ameriky neznala jméno. Teď stál v hollywoodském televizním studiu, zatímco pořad s jeho jménem neuváděl ani Ed Sullivan a hlavní hvězda vysílala z opačného pobřeží než moderátor.
A přesto u obrazovek sedělo asi 60 milionů lidí.
Právě v tom je síla toho večera. Nešlo o okamžik, kdy Amerika poprvé uviděla Elvise. Šlo o okamžik, kdy ho téměř celá televizní Amerika musela začít brát vážně.
Sedmdesát let poté zůstává nejlepší obraz jednoduchý: mladý muž v kostkovaném saku, několik minut živého vysílání a médium, které během jednoho večera dokázalo z celebrity udělat společný kulturní problém, idol i symbol generace.
Zdroje
