Článek
Některé filmové zvuky fungují jako neviditelná kulisa. Dveře bouchnou, pistole vystřelí, dav zaburácí a divák nad tím nepřemýšlí. Pak je tu ale jeden krátký mužský výkřik, který se stal něčím úplně jiným. Kdo ho jednou pozná, začne ho slyšet všude.
Jde o takzvaný Wilhelm scream. Trvá jen okamžik, přesto má vlastní historii, vlastní jméno a hlavně zvláštní druh nesmrtelnosti. Nevznikl jako vtip ani jako značka. Původně to byl obyčejný zvukový materiál natočený pro film Distant Drums z roku 1951. Teprve o desítky let později z něj zvukaři udělali svůj podpis a interní žert.
Nejzajímavější na celém příběhu je, že slavný „Wilhelm“ ve skutečnosti nezačíná u Wilhelma. Jeho cesta vede od aligátora přes zapomenutý western až ke Star Wars a Benu Burttovi, který starý studiový zvuk vytáhl z archivu zpět do života.
První stopa vede do bažiny roku 1951
Film Distant Drums se odehrává na Floridě a v jedné scéně vojáci procházejí bažinou. Jednoho z nich napadne aligátor a stáhne ho pod hladinu. Právě pro tuto situaci vznikla série dodatečně nahraných výkřiků. Záznam se v archivu spojoval s popisem muže kousnutého aligátorem, který křičí.
Podstatné je, že nejde o zvuk zachycený přímo při natáčení scény. Byl vytvořen samostatně jako postsynchronní materiál. Z jedné nahrávací relace vzniklo několik variant. Některé z nich se ve filmu objevily i v jiných okamžicích, takže recyklace začala prakticky okamžitě.
Už tady vznikl princip, díky kterému později Wilhelm přežil celé generace filmů: zvuk byl uložený v knihovně a mohl se znovu použít. V době, kdy se zvukové efekty budovaly jako studiové archivy, dávalo smysl dobrý výkřik nevyhodit po jediném použití.
Jméno dostal až o dva roky později
Druhý klíčový film přišel v roce 1953. Ve westernu The Charge at Feather River je postava vojína Wilhelma zasažena šípem a ozve se známý výkřik. Právě podle tohoto vojáka dostal efekt později své dnešní jméno.
To je drobný detail, který se v internetových zkratkách často ztrácí. Wilhelm scream nebyl poprvé natočen pro postavu Wilhelma a nevznikl v roce 1953. Jméno je až dodatečná přezdívka. Původní stopa sahá do Distant Drums o dva roky dříve.
Starý studiový efekt se pak objevoval v dalších filmech. Nebyl ještě memem ani poznávacím znamením. Byl prostě součástí zvukové knihovny, kterou střihači a zvukaři používali podle potřeby.
Ben Burtt z archivního zvuku udělal hru
Zlom nastal v sedmdesátých letech. Zvukový designér Ben Burtt, později spojený především se Star Wars, narazil na starý výkřik při pátrání ve studiových archivech. Podle jeho pozdějších vzpomínek ho bavilo, že stejný přehnaný zvuk poznával v různých starších filmech. Spolu s kolegou Richardem L. Andersonem si z něj začali dělat interní značku a dávat ho do vlastní práce.
Burtt potřeboval pro efekt jednoduché jméno. Vybral „Wilhelm“ podle vojáka z The Charge at Feather River. Přezdívka se uchytila tak dobře, že nakonec přebila původní archivní označení i scénu s aligátorem.
Když Burtt pracoval na Star Wars z roku 1977, vložil výkřik do scény, v níž stormtrooper padá z vyvýšeného místa. V tu chvíli se z archivního zvuku začal stávat vědomý podpis. Burtt ho následně používal i dál a další zvukaři si hry všimli.
Proč se z obyčejného výkřiku stal vtip pro zasvěcené
Na Wilhelmovi je zvláštní jeho okamžitá rozpoznatelnost. Není realistický v tom smyslu, že by působil nenápadně. Je trochu přehnaný, má výrazný dvoustupňový průběh a zní skoro současně bolestivě i komicky. Právě to z něj udělalo ideální zvuk pro moment, kdy někdo padá, je zasažen nebo mizí ze scény.
Jakmile ho začali zvukaři používat záměrně, změnila se jeho funkce. Pro běžného diváka zůstal součástí akce. Pro lidi ze zvukové branže a fanoušky se stal skrytým podpisem: krátkým „ano, víme, co právě děláme“ mezi filmaři a těmi, kdo efekt poznají.
Tady vzniká něco, co filmový obraz sám neumí. Stejný zvuk může být zároveň dramatický prvek i meta-vtip. Kdo ho nezná, slyší křik. Kdo ho zná, na sekundu vystoupí z filmu a vybaví si celou jeho historii.
Star Wars ho neobjevily, ale udělaly z něj tradici
Je lákavé tvrdit, že Wilhelm scream pochází ze Star Wars. Nepochází. Star Wars ale představují okamžik, kdy se z běžně recyklovaného efektu stal vědomý fenomén. Burtt starý zvuk nejen znovu použil, ale zároveň kolem něj vytvořil kontinuitu a jméno.
Odtud se efekt rozšířil dál. Objevoval se ve filmech, seriálech i dalších médiích a postupně se z něj stal jeden z nejznámějších příkladů stockového zvuku vůbec. Čím známější byl, tím méně šlo o úsporu práce a tím více o tradici.
To je podstatný rozdíl. Když studio v padesátých letech znovu sáhlo do zvukové knihovny, šlo o praktický workflow. Když stejný výkřik o desítky let později schová zvukař do velkofilmu, často už je to vědomý odkaz na vlastní řemeslo.
Kdo vlastně křičel? Jistota neexistuje
Kolem hlasu, který je na nahrávce slyšet, se dlouho vedly dohady. Burtt při pátrání narazil na archivní materiály k Distant Drums a mezi lidmi, kteří tehdy nahrávali dodatečné hlasové prvky, byl herec a zpěvák Sheb Wooley. Pozdější pátrání a svědectví jeho vdovy vedly Burtta k závěru, že Wooley je velmi pravděpodobným autorem výkřiku.
Důležité slovo je ale „pravděpodobným“. Dochovaný materiál nedává jednoduchý podpis typu „tento výkřik nahrál Sheb Wooley“. Proto je přesnější mluvit o nejpravděpodobnějším kandidátovi než o stoprocentně potvrzené identitě.
Jedna sekunda zvuku přežila vlastní film
Distant Drums dnes zná výrazně méně lidí než samotný Wilhelm scream. To je na celé věci možná nejhezčí paradox. Zvuk vytvořený jako drobná součást jednoho filmu přežil svůj původní kontext, dostal nové jméno, druhý život a nakonec i vlastní publikum.
Ukazuje také, jak zvláštní paměť má filmový průmysl. Ikonické nejsou jen obrazy, postavy nebo hudební motivy. Někdy stačí několik desetin sekundy zvuku uloženého v archivu. Pokud ho někdo ve správný okamžik znovu vytáhne a další lidé začnou hru opakovat, z technického materiálu se může stát kultura.
A tak se stalo, že muž, který měl v roce 1951 znít jako oběť aligátora, nakonec „umírá“ znovu a znovu v úplně jiných filmech. Vojín Wilhelm mu dal jméno. Ben Burtt mu dal druhý život. A každý další zvukař, který ho nenápadně schová do filmu, pokračuje v jednom z nejdéle běžících interních vtipů Hollywoodu.
Zdroje a prameny
• The Washington Post – How the Wilhelm scream became Hollywood’s ultimate „secret“ sound effect (2021) — historie Ben Burtta, pojmenování podle vojína Wilhelma, použití ve Star Wars a pátrání po Shebu Wooleym
• Twenty Thousand Hertz – The Wilhelm Scream (2017) — rekonstrukce původní nahrávací relace, archivní materiály a pravděpodobná identita hlasu
• Smithsonian Magazine – A Tale of Two Screams (2012) — potvrzení původu v Distant Drums z roku 1951 a širší kontext stockových výkřiků
• StarWars.com – The Clone Wars Rewatch: Death Trap — doklad vědomého používání Wilhelm screamu jako starwarsovské zvukové tradice
