Článek
Některé strašidelné příběhy potřebují monstrum na první stránce. Tyhle tři si vystačí s mnohem méně pohodlnou věcí: se zvukem, který nedává smysl. Nejdřív ho můžete vysvětlit větrem, domem nebo vlastní nervozitou. A právě proto je tak těžké poznat okamžik, kdy už vysvětlení nestačí.
1. Hořící nohy
Do severní Kanady se nejezdilo za pohodlím. Bohatý lovec, který dorazil na odlehlou obchodní stanici, ale pohodlí nehledal. Chtěl krajinu, kam se běžně nevydává téměř nikdo, sníh bez stop a lov, o kterém bude moci doma vyprávět jako o něčem, co ostatní nezažili.
Jenže sehnat průvodce bylo těžší než zaplatit celou výpravu. Jeden muž za druhým odmítal. Příliš daleko. Příliš prázdná země. Příliš mnoho věcí, které se v té oblasti raději nevysvětlují.
Nakonec mu doporučili DeFaga. Zavalitý muž znal les, uměl číst počasí, rozdělat oheň v mokru a přežít tam, kde městský lovec nepřežije ani dvě špatná rozhodnutí. Peníze potřeboval, a tak souhlasil.
Vyrazili po řece a tábor postavili u zamrzlého jezera. První tři dny nepřinesly skoro nic. Lovec si však stále připadal bezpečně. Dokud měl vedle sebe DeFaga, měl jídlo, oheň a někoho, kdo věděl, kudy zpátky.
Třetí noc přišel zvuk větru.
Stan se napínal, jako by kolem něj zuřila vichřice. Lovec rozhrnul plachtu, aby se podíval ven. Stromy stály bez hnutí. Sníh se nezvedal. Ani jediná větev se nehýbala.
A přesto vítr kvílel.
Po chvíli si lovec uvědomil, že v tom kvílení je rytmus. Slabiky. Jméno.
„De-fá-go… De-fá-go…“
Nejdřív si řekl, že slyší to, co očekává. Mozek skládá slova i z šumu. Jenže DeFago v rohu stanu zbledl. Schoulil se, zakryl si hlavu a odmítal se na lovce podívat.
Tvrdil, že je to jen vítr. Každým dalším zavoláním ale vypadal, jako by ho někdo táhl neviditelným provazem.
Pak se zvedl.
Lovec ho chytil za ruku. DeFago se mu vytrhl a vyběhl do tmy. V tu chvíli se přes jezero převalil skutečný nápor vzduchu. Tábor se otřásl a muž mizel mezi stromy.
Jeho hlas byl ještě chvíli slyšet.
„Hoří mi nohy! Moje nohy hoří!“
Ráno lovec vyrazil po stopách. Nejdřív byly obyčejné. Pak mezi jednotlivými otisky začala vzdálenost narůstat. Kroky byly delší, než by člověk při běhu dokázal udělat. Ještě delší. A ještě.
Stopy pokračovaly na led zamrzlého jezera. Uprostřed se prostě ztratily. Žádná prasklina. Žádná díra. Žádné tělo.
Jen nad prázdnou bílou plochou znovu zavyl vítr a odkudsi shora se ozval DeFagův hlas.
Lovec se vrátil na stanici sám. Starý muž, který jeho vyprávění vyslechl, vyslovil slovo, které lovec předtím neznal: Wendigo. V téhle pověsti prý přichází s větrem, volá člověka jménem a žene ho tak rychle, až mu pod nohama nezůstane nic než bolest.
O rok později se lovec do kraje vrátil. DeFago se mezitím neobjevil. Jednoho večera však k ohni přišla zahalená postava. Sedla si stranou, do míst, kam světlo téměř nedosáhlo.
Lovec poznal držení těla. Oslovil ho jménem. Postava mlčela. Když se zeptal, co se tehdy stalo, zpod kapuce vyšel sotva slyšitelný hlas.
„Viděl jsem to. Tu velkou věc z větru.“
Lovec natáhl ruku a strhl kapuci. Deka sklouzla na zem. Pod ní neseděl člověk.
Zůstala jen hromádka popela.
2. Jen lahodné
Muž miloval jídlo a svou ženu se stejnou vášní rozhodně nemiloval. Byl hrubý, panovačný a ona se naučila dělat přesně to, co po ní chtěl. Ne proto, že by s ním souhlasila, ale protože dobře věděla, co následuje, když se rozčílí.
Jednoho dne přinesl domů kus jater. Položil ho v kuchyni a oznámil, že je chce večer k večeři.
Žena se pustila do vaření. Přidala koření, zeleninu a vývar. Když měla pocit, že je hotovo, ukrojila si jen malý kousek na ochutnání.
Byl výborný.
Vzala si druhý.
Pak třetí.
Teprve když zvedla pokličku a uviděla prázdný hrnec, pochopila, co udělala.
Manžel měl za chvíli přijít. Nová játra už nikde nekoupí. A ona si až příliš dobře dokázala představit jeho reakci.
Pak si vzpomněla na kostel vedle domu.
Toho dne tam v otevřené rakvi ležela bohatá stará žena, která měla být ráno pohřbena.
Večeře byla připravená včas.
Manžel snědl všechno. Chválil maso, chtěl vědět, proč žena nejí, a nakonec se spokojeně opřel.
„To bylo vážně lahodné.“
V noci spal. Jeho žena ne.
Ležela vedle něj a znovu viděla kostel, otevřenou rakev a své vlastní ruce. Pak se z dálky ozval hlas.
„Kde jsou moje játra?“
Žena se posadila. Hlas zněl vzdáleně, jako by přicházel z druhé strany ulice.
„Kdo má moje játra?“
Teď byl blíž.
„Vraťte mi moje játra.“
Žena už nedokázala mlčet. Když hlas zazněl těsně u postele, ukázala na spícího manžela.
„On. On je snědl.“
Probudila se zalitá studeným potem. Nevěděla, jestli šlo o sen, nebo o něco horšího. Strach ale nevydržela a manžela vzbudila.
Přiznala všechno. Jak játra sama snědla. Jak se bála. Jak šla do kostela a vzala jiná z těla mrtvé ženy.
Manželův vztek se pomalu změnil ve strach. Duchové ho děsili mnohem víc než lidská krev.
Vstal z postele a odešel dolů. Když se vrátil, držel v ruce nůž.
Později té noci vstoupil do kostela on. Do těla mrtvé ženy vložil nová játra.
Pak se vrátil domů.
Od té noci už žádný hlas neslyšel.
Jeho žena se však už nikdy neobjevila.
3. Zvuky
Starý dům u zálivu v Mobile byl prázdný tak dlouho, že si lidé přestali pamatovat, kdy v něm naposledy někdo bydlel dobrovolně. Okna byla zabedněná, dřevo nasáklé vlhkostí a kolem domu se držela pověst, která odrazovala i ty, kteří běžně pověstem nevěří.
Jedné noci zastihla tři rybáře prudká bouře. Na vodě už zůstat nemohli. Promoklí se dostali ke břehu a když uviděli staré sídlo, rozhodli se, že jedna noc pod střechou je lepší než noc venku.
Rozdělali oheň. Snědli studenou večeři. Lehli si na podlahu zabalení do nepromokavých kabátů.
Spánek ale nepřišel.
Z horního patra se ozvaly kroky.
Nebylo to praskání domu. Někdo tam chodil. Ne jeden člověk. Několik kroků, které přecházely sem a tam.
Jeden z mužů zavolal, kdo je nahoře.
Kroky se zastavily.
A pak vykřikla žena.
Křik se změnil v dlouhý sten a utichl. Muž, který před chvílí volal do tmy, ucítil na čele kapku. Pak další.
Ze stropu něco kapalo na podlahu.
Ve světle ohně uviděli červenou loužičku.
Byla to krev.
V patře náhle práskly dveře. Někdo běžel chodbou. Žena utíkala. Muž za ní. Hlas křičel vzteky, druhý prosil a plakal. Nábytek nebo jiné těžké věci padaly na zem. Pak se domem rozlehl smích, který k lidské radosti neměl vůbec blízko.
Rybáři seděli u sebe a čekali, až to skončí.
Po chvíli se ozvalo něco nového.
Po schodech někdo táhl těžký předmět.
Každý schod: rána. Posunutí. Rána.
Zvuk pokračoval přes chodbu k hlavním dveřím. Dveře se otevřely. Venku něco dopadlo do mokré trávy.
Pak znovu ticho.
Muži toho měli dost. Vyběhli ke dveřím právě ve chvíli, kdy blesk osvítil celý dům.
Na schodišti stála tvář.
Nepatřila nikomu, koho by chtěli poznat podruhé.
Utekli do bouře.
Později se o domě vyprávělo, že ho kdysi vlastnil bohatý samotář jménem Madison. Žil tam se svou dcerou, kterou téměř nikdo nevídal. Pak jednoho dne odjel do Anglie a přikázal dům prodat.
Jeho dcera zmizela.
Nikdo nikdy nedokázal přesně říct, co se v domě stalo.
Jenže podle těch, kteří uvnitř zůstali přes noc, to dům říká pořád.
Ne slovy.
Zvuky.
Tři příběhy, tři různé druhy strachu. V prvním vás volá něco z míst, kde by žádný hlas být neměl. Ve druhém se vrací člověk, kterému jste vzali něco, co mu patřilo. A ve třetím už dávno nejsou potřeba ani lidé. Stačí dům, který si pamatuje.
Zdrojové stránky
