Článek
Na pásu u pokladny leží rybí filé, štos injekčních jehel, čtyři kancelářské židle a rozšíření databázové platformy za stovky milionů. Pokladní se na poslední položce zasekne. Volejte vedoucího. A hlavně se, prosím, zeptejte, jestli má zákazník kartičku.
Tenhle nákupní vozík je samozřejmě vymyšlený. Fakultní nemocnice Motol a Homolka výslovně upozorňuje, že IT nakupuje v jiném elektronickém systému než potraviny a nábytek. Věta o rybách, jehlách a židlích pochází z novinářského přirovnání. Jenže to nejdražší z celé absurdní scénky existuje doopravdy: sporná soutěž na rozšíření licencí systému InterSystems IRIS for Health.
Odhad? Téměř 280 milionů korun bez DPH. Na nabídku zbylo podle Seznam Zpráv přibližně sedm pracovních dní. Přišly dvě. A jeden z dosavadních dodavatelů nemocničního softwaru postup napadl. Najednou se u kasy zvedla fronta.
Píp. Sedm pracovních dní.
Přidat balíček papírových ručníků do internetového nákupního systému je praktické. Když dojde dezinfekce, nikdo netouží po tříleté úřední opeře s přestávkou na odvolání. Právě kvůli takovým opakovaným nákupům existuje dynamický nákupní systém: elektronické prostředí, do něhož se mohou za podmínek zákona zařazovat dodavatelé a soutěžit jednotlivé dodávky.
S licencemi pro nemocniční informační systém to začíná být zajímavější. Nemocnice už technologii InterSystems používá, tedy nepotřebuje vymýšlet databázi od písmene A. Své rozhodnutí obhajuje návazností na fungující platformu a také tím, že nové Národní onkologické centrum potřebovalo informační zázemí včas. To je vážný argument. U lůžka pacienta opravdu nechceme sledovat rotující přesýpací hodiny.
Jenže právě u technologie, u které se předem ví, kterou značku a jaké licence chce zadavatel, vzniká jiná otázka. Kolik firem je ve skutečnosti schopno je dodat? A může se soutěžitel, který není v systému zařazený, do takové soutěže včas dostat? Konkurenční společnost Steiner tvrdí, že podmínky soutěž nepřiměřeně zužovaly. Nemocnice oponuje, že její systém funguje od roku 2019, přihlásit se do něj lze průběžně a na konkrétní výzvu byly doručeny dvě nabídky.
„Máte kartičku?“ ozývá se z pokladny. Firma namítá, že si ji nestihla vyřídit. Nemocnice tvrdí, že přepážka pro registraci stála otevřená celé roky. Zákazník za nimi mezitím jen potřebuje, aby počítač na oddělení fungoval.
Cenovka není účtenka
A teď malá, ale podstatná oprava titulkového rachotu: 280 milionů byla předpokládaná hodnota veřejné zakázky. Sama nemocnice uvádí, že vysoutěžený součet dvou smluv činí 237,7 milionu korun bez DPH. Ani to automaticky neznamená, že už celou částku zaplatila. Licence může odebírat postupně a podporu hradit podle skutečně využívaného počtu. Přesně proto se vyplatí rozlišovat částku na cedulce, limit smlouvy a skutečně utracené peníze.
Na účtence jsou navíc dvě různé položky: licence a jejich softwarová podpora. Nemocnice popisuje rámcovou smlouvu na licence v maximálním objemu zhruba 117,3 milionu bez DPH a čtyřletý strop podpory kolem 120,4 milionu. Servisní smlouva je uzavřená na dobu neurčitou s možností výpovědi. Člověku se z toho chce preventivně vytisknout účet třikrát, jednou pro účetní, jednou pro pacienty a jednou pro potomky.
„Máte kartičku?“ ptá se pokladní potřetí. Veřejnost ji má. Platí za ni daně. A za tuhle cenu by možná ocenila také pokladní lístek s vysvětlením, proč byla zvolena právě tato cesta, jaké byly reálné alternativy a kdo je posoudil.
Na vítěze sporu si ještě počkáme
V červnu se podnětem společnosti Steiner zabýval antimonopolní úřad. Jedno správní řízení zastavil, protože k návrhu chyběl předepsaný doklad o doručení námitek. To není potvrzení, že nemocnice postupovala nezákonně. Stejně tak to není důkaz, že všechno bylo v pořádku. Úřad se v tomto rozhodnutí k samotné podstatě námitek nedostal.
Seznam Zprávy 6. listopadu popsaly další prověřování a možné pochybnosti úřadu o vhodnosti dynamického systému. Nemocnice v reakci uvedla, že nedostala žádné sdělení o předběžném závěru o porušení zákona a že na základě následného podnětu podle jejích informací nebylo zahájeno nové správní řízení. Takový je veřejně doložený stav. Každá verze, v níž už teď někdo slavnostně přestřihává pásku na „odhaleném tunelu“, by byla o několik pokladen před realitou.
Na tom všem je nejsmutnější zvláštní obrácení rolí. Lékař musí mít pro léčbu diagnózu, postup a záznam. Pacient dostane výsledky, někdy i na několika listech, kterým sotva rozumí. Veřejný nákup pro zdravotnictví si zaslouží stejnou trpělivost při vysvětlování. Nejen číslo v tiskové zprávě, ale srozumitelnou cestu od potřeby až k podpisu.
Židle s databází v Motole nikdo společně nekoupil. Tuhle fantazii si můžeme rovnou škrtnout. Na stole zůstává důležitější otázka: dávají pravidla, která mají rychle přivést potřebné věci do nemocnice, také dost prostoru férové soutěži a zpětné kontrole? Odpověď z čárového kódu nevyčteme.
Pokladní už unaveně klepe na terminál. „Máte kartičku?“ opakuje. Mám, říkám. Jsem občan. Terminál hlásí: KARTIČKA PLATÍ. PŘÍSTUP K ÚČTENCE VYSVĚTLÍME POZDĚJI.
ZDROJE — KLIKACÍ
