Článek
Když Jack Berglund proměnil rozhodující nájezd, česká reprezentace měla hotovo. Švédové také. Šestnáct tisíc diváků dostalo odpověď na otázku, kdo dnes vyhraje. Já si ze stejného zápasu odnáším otázku podstatně obtížnější: kdy už konečně půjdu domů?
Vážně jsem si myslel, že po osmi pokračováních už tahle série nemá kam růst. V O2 areně jsem přečkal spící kostku, skládání tribuny i přepisování reklamy v ledě. Naposledy jí před prvním buly dokonce tekla chladicí kapalina. Hala už mi ukázala snad všechno kromě stavebního deníku a účtenky za elektřinu. Dnes jsem přišel na reprezentaci. Člověk by řekl, že státní symboly mě konečně přimějí k důstojnému odchodu.
Nepřiměly.
Na ledě 2:3. Na tribuně nekonečné prodloužení
Byl to velký večer. Národní tým se do pražské O2 areny vrátil poprvé od zlatého finále mistrovství světa 2024, Zdeněk Moták vedl reprezentaci poprvé a hlediště bylo vyprodané. Švédský Filip Roos otevřel skóre, Radim Zohorna a Matěj Stránský ho ve druhé třetině obrátili. Jack Berglund v závěru srovnal a v páté sérii nájezdů rozhodl. Česko–Švédsko 2:3. Víc než šestnáct tisíc lidí mohlo spustit domácí přesun.
Já si ale opět přidal vlastní prodloužení. Zůstalo po něm jediné, co se z nájezdů vůbec nedá získat: čas navíc bez přestávkové zábavy.
Podívejte se na fotografii. Uprostřed český lev, kolem prázdné černé sedačky. Nahoře česká a švédská vlajka. A kostka? Ta, která před pár dny zdržela ligový zápas o půl hodiny, teď visí nad ledem s bílými stěnami. Vypadá jako tabule, na níž někdo právě smazal dějiny večera a zapomněl vymazat i mě.
Dole už se pohybují lidé kolem ledu a stojí tam pracovní technika. Žádná hymna, žádná světelná show, žádná televizní nájezdová kamera. A přece se právě rozehrává druhé utkání.
Druhá reprezentace nastupuje. Divák se odmítá zvednout
První reprezentace měla své dresy, kapitána, trenéra i miliony potenciálních komentátorů na internetu. Ta druhá má práci. Nepotřebuje vědět, jestli Matěj Stránský trefil horní růžek, nebo jestli se na střídačce něco špatně vystřídalo. Potřebuje halu připravit tak, aby se v ní dalo znovu bezpečně bruslit, hrát a přivítat další publikum.
Vymyslel jsem jim vlastní nominaci. První formace: lidé na ledě. Druhá: ti, kteří se starají o techniku. Třetí: všichni ostatní, kteří zajišťují provoz po skončení programu. Do branky stavím personál, který musí znovu dostat prostor do použitelného stavu. A mně zbývá jediná funkce: fanoušek, jenž nepochopil, že vstupenka platila na předchozí zápas.
Tady ovšem končí hokejová fikce. Na fotografii je vidět provoz po utkání; konkrétní pracovní úkoly jednotlivých lidí z ní nevyčtu a žádná skutečná „druhá reprezentace“ samozřejmě neexistuje. Přesto na tom obraze něco sedí až nepříjemně přesně. Sportovní večer vyrobí dojem, že všechno vzniká samo: světla, čistý led, ozvučení, reklamy, obrazovky. Jakmile odejde poslední vlna fanoušků, tenhle dojem najednou stojí na několika postavách, jejichž jména se na kostce neobjeví.
A já na ně zírám z tribuny s nadšením člověka, který si koupil lístek na fotbal a omylem objevil fascinující utkání správce trávníku s trávou.
Druhá reprezentace nastupuje. Doma jí za to nikdo nedává plyšového lva.
Moje jediná disciplína má bránu širokou několik metrů
Má to ještě jednu nepříjemnou osobní rovinu. Na hokeji obdivujeme, když se někdo odmítne vzdát. Ještě dvě střídání. Ještě jeden souboj u mantinelu. Ještě jeden nájezd. V normálním životě ale existuje hranice, za kterou se z vytrvalosti stane obyčejné otravování okolí.
Tu hranici nechci překračovat. Pořád se pohybuji v přístupných částech haly a odcházím podle pokynů personálu. Jestli jsem v téhle sérii někdy skutečně něco „vyhrál“, pak maximálně další důkaz, že mě víc než program na světelných tabulích přitahuje chvíle, kdy se za ním objeví skutečná práce. A že ze své záliby dělám s povážlivou pravidelností literární přestupek.
Dnes je však ironie mimořádná. Národní tým musel v závěru přiznat porážku. Ve stejný okamžik se hala přepnula z velkého sportovního představení do obyčejného provozu. Všichni už věděli, kdy nastal konec. Dokonce i kostka to pochopila a převlékla se do bílé.
Já jsem zůstal hledat správný okamžik, kdy si přestat připadat jako návštěvník a začít se chovat jako člověk s domovem mimo Českomoravskou.
Druhá reprezentace nastoupila bez hymny. A přece mi dnes připadá, že si jeden potlesk zaslouží právě ona.
Osm předchozích dílů jsem se ptal, čím mě O2 arena příště překvapí. Tentokrát mám odpověď: stačí, když se po zápase přestane předvádět. To je chvíle, v níž začne být zajímavá úplně jinak.
A moje statistika? Češi prohráli nájezdy. Já ten svůj — od sedačky k východu — znovu neproměnil.
Poznámka autora
Glosa vychází z osobní návštěvy Česko–Švédsko dne 5. listopadu 2026 a z vlastní fotografie po utkání. Přirovnání k druhé reprezentaci, nominace formací a hodnocení mého odchodu jsou satirická nadsázka. Výsledek, góly, návštěvnost a kontext zápasu jsou převzaty z veřejně dostupného zpravodajství.
Ověřené zdroje a návaznost série
