Článek
Do O2 areny jsem v neděli dorazil na hokej. Zpravidla mívám problém s koncem návštěvy; tentokrát se ukázalo, že jiná stálá obyvatelka budovy má problém už s jejím začátkem. Visí nad středovým kruhem, má čtyři obličeje, a přesto se na nikoho nedokáže pořádně podívat. Ano. Kostka.
Dva dlouhodobé provozní problémy se tak konečně potkaly v jeden den. Já neumím odejít. Ona neuměla začít. Rozdíl je jen v tom, že na její závadu dorazili technici. Ke mně zatím nikdo nepřišel ani s formulářem.
V 16:00 nenastoupila hlavní hvězda
Sparta měla proti Litvínovu začít v šestnáct hodin. Na tribunách se čekalo, nad ledem svítila velká červená S a na kostce pořád stál údaj 20:00. Čtyři stěny, čtyři krásně stejné odpovědi na otázku, kolik času zbývá. Jediná, na kterou člověk potřeboval odpověď — kdy to začne — se nezobrazovala.
Aby bylo jasno: nešlo jen o nějaké zaseknuté video. Podle zápasového zpravodajství ČTK z kostky unikala chladicí kapalina na led. Pořadatelé museli zařízení spustit a opravit, protože plocha nebyla způsobilá ke hře. Úvodní buly se posunulo o půl hodiny. Tohle není roztomilá chybička elektroniky, kterou by šlo vyřešit vypnutím a zapnutím. Na ledě má před programem přednost bezpečnost.
Teprve pak může nastoupit moje zcela neodborná interpretace: po sedmi dílech seriálu se kostka zřejmě domáhá pracovněprávního postavení. Už nechce být dekorací. Chce přestávky, příplatky a hlavně písemné ujištění, že po siréně nebude muset zase sledovat jednoho člověka v sektoru 208.
Fiktivní záznam docházkového systému O2 areny: „Kostka — opožděný nástup. Autor — předpokládaný neomluvený přesčas.“
Sedm dílů proti zákonům zdravého rozumu
Tenhle seriál přitom nezačal žádnou velkou životní filozofií. Při Davis Cupu jsem prostě odcházel skoro jako poslední VIP návštěvník a připadalo mi to směšné. Postupně se ukázalo, že to byl spíš přijímací pohovor.
Pak kostka usnula dřív než já. Jindy skoro mizel led, rozebíraly se části haly, kostka si dopřála své „wellness“ a při dalším nočním představení se znovu narodila jako obrazovka s testovacím obrazcem. Když se v ledě přemisťovala reklama, nabyl jsem dojmu, že se mě O2 arena pokouší řešit přes katastr nemovitostí. A naposledy? Po večeru věnovaném Zrádcům mizely jejich kulisy v bednách, zatímco kostka z horní kamery dokumentovala úklid. Diváci dávno pryč. Já přítomen. Předchozí díl tím získal nečekanou televizní režii.
Kdyby to byla hraná komedie, dramaturg by v osmém dílu konečně napsal scénu, v níž hrdina odejde včas a všichni se obejmou. Jenže realita přišla s daleko lepším nápadem: nechat stávkovat samotného vypravěče. Protože kostka je v tomhle příběhu už dávno hlasem arény. Jen se dnes ozvala jiným způsobem, než kdokoliv plánoval.
Dobrý hokej. A pak teprve skutečné představení
Samotný zápas nakonec normálně proběhl. Sparta zvítězila 3:0; skórovali Filip Chlapík, Jiří Pospíšil a Matěj Blümel. Jakub Kovář vychytal čisté konto, a to před 12 142 diváky. Na hokej je to příjemný výsledek. Pro moji dlouhodobou disciplínu „zůstat, když už se nemá na co dívat“ je to ovšem teprve začátek programu.
Běžný fanoušek po siréně zhodnotí hokej, dopije pití, případně se ještě pohádá s kamarádem o rozhodčích. Já v tu chvíli začínám studovat jinou soutěž. Kdy se z davu stane pár lidí? Kdy se hudba změní v pracovní ticho? Který nápis zůstane na kostce jako poslední? A proč mě zcela vážně dokáže zabavit stejný okamžik, při němž by jiný návštěvník jen řekl: „Tak jdeme, ne?“
Někdy mám pocit, že moje vstupenka obsahuje skrytou položku. Hokej: 60 minut čistého času. Pozápasové pozorování budovy: dokud se nevyčerpá autorova schopnost vymyslet důvod k dalším pěti minutám.
Střelec gólu? Děkujeme. V hledišti už skoro nikdo není
A pak přišel můj oblíbený druh absurdity, tentokrát opravdu zachycený na fotografiích po utkání. Na velkých obrazovkách kostky zářil nápis „STŘELEC GÓLU“. Jenže dole už nebylo koho slavnostně představovat. Led byl bez hokejistů, hala téměř prázdná a u mantinelu pokračovala práce lidí, kteří po zápase nezmizí do televizního sestřihu.
Po utkání: nápis „STŘELEC GÓLU“ nad téměř prázdnou halou. Nejde o snímek z předzápasové poruchy
pokračuje bez diváků a já jsem patrně jediný člověk, který v tom vidí další zápletku. Před pár hodinami kostka nevěděla, jak začít. Teď se jí očividně nechce přestat mluvit o gólech. Tohle už nepůsobí jako technická závada. To působí jako příbuzenství.
Fiktivní docházkový systém, druhý záznam: „Kostka — přesčasová hláška bez publika. Autor — stále bez výstupního razítka.“
Nejzajímavější lidé přijdou na řadu až po závěrečné siréně
Jenomže pod touhle komedií je ještě jeden skutečný příběh. Při zápase si snadno všimneme obrazovky za miliony, hokejistů, světel a velkých nápisů. Málokdo přijde právě kvůli lidem, kteří stojí pod kostkou, opravují techniku nebo se starají, aby se po mimořádné situaci mohlo bezpečně hrát. Jejich práce funguje nejlépe tehdy, když o ní nikdo nemusí přemýšlet. Vidět začne být až ve chvíli, kdy se něco porouchá.
A když se všech dvanáct tisíc diváků pomalu rozchází, právě ti lidé zůstávají. Není v tom žádná romantická legenda o tajném životě haly. Je to práce. Neviditelná, časově náročná a pro každou další akci důležitější než můj malý pozápasový rituál. O to absurdnější je představa, že se tam nahoře v sektoru 208 snažím vydržet tak dlouho jako oni. Oni tam mají směnu. Já výmluvu.
Možná právě proto mě prázdná O2 arena baví víc než leckteré přehnaně slavnostní zahájení. V plné hale je všechno připravené tak, abychom viděli kouzlo. V prázdné je vidět, kolik obyčejné, přesné a často přehlížené práce takové kouzlo potřebuje. Kostka to dnes připomněla ještě před prvním vhazováním. Za cenu půlhodinového zdržení a skutečného technického problému.
Zelená. Konec vysílání. Autor se nehýbe
Na další fotografii po zápase už místo velkých červených slov září na kostce jednolitá zelená plocha. Fotografie sama neříká, proč se konkrétní obraz zobrazil, a nebudu jí podsouvat diagnostickou funkci ani další poruchu. Pro satirický seriál ale působí jako velmi důstojné závěrečné titulky. Kostka přešla na zelenou. Mně přesto nikdo nedal pokyn k odjezdu.
Po zápase: zelená plocha na kostce, pod ní pokračuje technický provoz. Fotografie nedokládá příčinu předzápasové závady
Zkusil jsem si v duchu přepsat celý den jako pracovní výkaz. V 16:00 nenastoupila kostka. Za půl hodiny se povedlo rozjet hokej. Následovala sparťanská výhra, zápas skončil, většina lidí se zvedla a odešla. Jedna obrazovka ještě vyhlašovala střelce, pak ukázala zelenou. A já pořád hledal lepší okamžik, kdy si konečně říct, že už stačilo.
Myslím, že začínám rozumět, proč má tahle série už osm dílů. Nejde o to dokázat, že člověk dokáže sedět v hale déle než kdokoliv jiný. To by byla disciplína s dost smutným pohárem. Jde o ten zvláštní okamžik, kdy skončí placené představení a místo něj se před očima odehraje skutečný provoz budovy. Bez efektního střihu, bez hudby, bez slibu, že se něco ohromného stane. A ono se přesto skoro pokaždé stane něco, co stojí za pozornost.
Dnes dokonce hned dvakrát. Kostka měla problém začít. Já problém skončit.
Závěrečný zápis do provozní knihy O2 areny: „Porucha kostky odstraněna. Výsledek 3:0. Hala se vyprazdňuje. Návštěvník sektoru 208 dosud nevyklidil.“
Jeden problém tedy technici vyřešili spuštěním kostky dolů. Ten druhý pořád seděl nahoře.
Odkazy a ověřené podklady
Autorská poznámka: Jde o osobní satirickou glosu z návštěvy O2 areny dne 1. listopadu 2026. Vlastní fotografie zachycují dění v hale, nikoli samotný únik chladicí kapaliny. Údaj o příčině odkladu, výsledku a návštěvnosti pochází ze zprávy ČTK. Rozhovory kostky, pracovní výkazy a provozní kniha jsou záměrná nadsázka.
