Článek
Sedmý díl. Sedmý pokus vyklidit nemovitost
Začalo to jako úplně normální večer v O2 areně. Přijdeš na Spartu, koukáš na hokej, po siréně si vezmeš bundu a jdeš domů. V normálním světě to tak chodí. Já už pár týdnů zkouším jinou variantu: zůstat tak dlouho, až se z toho stane takovej zvláštní výzkum toho, co se děje, když už skoro nikdo není.
Seriál má za sebou nějakou historii. Nejdřív jsem vydržel dýl než ostatní VIP. Pak jsem přečkal, než usnula kostka. Pak mizel led, jindy se rozebírala hala, kostka šla na „wellness“ a minule se v prázdný aréně přepisovala reklamní parcela na ledě. Už jsem byl skoro přesvědčenej, že sektor 208 mi brzo přidělí jako trvalý bydliště. Sobota 24. října ale ukázala, že to ještě nekončí. Tentokrát se do toho vložila i hlavní herečka.
Zrádci odjeli v bednách, kostka přešla na publicistiku
Ještě před pár hodinama vypadala aréna jako temnej Křivoklát na steroidech. Po ledě chodily zahalený postavy, celá show se tvářila jako velký televizní tajemství. Na chvíli mi přišlo, že se tady nehraje přesilovka, ale chystá se nějaký převrat. Pak přijely bedny.
První fotka je takový účetnictví televizní magie. Skoro prázdná plocha, kolem technici, uprostřed ledu pár přepravních boxů. Celá ta show o nedůvěře a intrikách se najednou čte jako stěhovací seznam. Kdo by přišel jen na tuhle chvíli, asi by si myslel, že Zrádci jsou stěhovací firma, která má ráda pláště.
Ostatní si z večera odnesli zážitek. Já důkaz, že po programu se program balí. Někdo má v mobilu nástup hráčů, já moment, kdy se z Křivoklátu stává inventura.
Kostka v hlavní roli. Už po mně i vysílá
Druhá fotka to posunula dál. Na ledě bedny a technici, nad nima visí kostka a očividně se rozhodla, že tentokrát nebude jen tiše viset. Na obrazovce běží záběr z horní kamery. Kostka si pouští vlastní aftermovie o tom, jak se po hokeji a po Zrádcích uklízí.
Beru to skoro jako doznání. V minulých dílech kostka spala, relaxovala a moje pozdní odchody snášela se stoickým klidem. Teď, když už skoro nikdo není, zapnula horní kameru a dokumentuje, že ten její dlouhej vztah s posledním návštěvníkem přechází do veřejnýho vysílání.
Kdyby mi někdo tvrdil, že v arénách nežijou vlastní příběhy, nevěřil bych mu. Kostka už dávno patří do obsazení týhle série. Možná i do hlavní role. Hokej skončí, show skončí, technici sbalí a ona pořád visí nahoře a kouká. V tomhle seriálu všechno přežije. A ještě si k tomu pustí kameru.
Fiktivní hlášení kostky:
„Vysíláme mimořádnej přenos. Na ledě probíhá odsun Zrádců. V sektoru 208 byl opět zaznamenán nevyklizenej objekt.“
O2 arena spustila nouzovej protokol: sbalit všechno kromě mě
Na mě už O2 arena zkusila leccos. Tmu, ticho, rozsvícenej úklid, technickej provoz, ledovej katastr. Teď přišel další pokus: když návštěvník neodchází, odstraníme všechno, co by ho mohlo držet uvnitř. Nejdřív program, pak dekorace, pak iluzi, nakonec i její televizní stopu.
Sedím tam jako administrativní chyba, kterou systém sice eviduje, ale zatím neví, jak ji uzavřít. Jinde po večeři uklidí stůl. V O2 aréně se po zápase rozebere celej svět reality show a kostka se na to dívá shora. S normální návštěvou stadionu to už má pramálo společnýho. Je to spíš dlouhej spor člověka s ukazatelem VÝCHOD.
V šestým dílu mi ledovej katastr hlásil: „Parcela byla přidělena. Návštěvník dosud nevyklidil.“ V sedmým se úřad spojil s televizí. Vzniklo něco jako společnej podnik, kterej by se klidně mohl jmenovat Česká kostka. A ve večerních zprávách by běželo: „Kulisy Zrádců byly odvezeny. Poslední věrnej stále zůstává na místě a odmítá spolupracovat s evakuačním plánem.“
Kulatý stůl byl rozpuštěn. Já ne
Na celý týhle věci mě baví něco, co nesouvisí ani s hokejem, ani se show. V jednu chvíli koukáš na hotovou iluzi – světla, hudba, napětí, dav. O pár hodin pozdějc vidíš práci, bedny, techniku a rutinu. To, co mělo působit monumentálně, je najednou hezky zabalený v krabicích. Zklamanej z toho nejsem. Spíš si připadám jako u kouzelnickýho triku, kterej jsem omylem viděl zezadu.
A protože jsem si z neschopnosti odejít udělal soukromej seriál, musím v tom vidět ještě něco navíc. Představuju si, že po akci zasedla porada techniků a jednohlasně schválili jediný řešení: „Rozebrat Křivoklát. Vysílat to kostkou. Třeba se konečně zvedne.“
Nezvedl jsem se.
Nejsem poslední věrnej. Jsem poslední komplikace provozního řádu. Kdyby mě někdo chtěl slavnostně vyhlásit, znělo by to asi takhle: „Návštěvníkem měsíce se stává muž, kterej zůstal tak dlouho, až se z pořadu stala reportáž o úklidu.“ A já bych odpověděl svou oblíbenou větou: ještě dvě minutky.
Finále: hlavní postavou je kostka
V prvních dílech jsem si myslel, že tahle série je o mojí neschopnosti odejít. Dneska už vím, že bez kostky by nefungovala. Spala, leskla se, visela nade mnou jako takovej mechanickej bůh arény a teď o mně ještě vysílá. Je to kronikářka celý ságy.
Zrádci měli kulatej stůl, já mám hranatou sedačku. Oni vyřazovali lidi. Mě zatím nevyřadilo vypnutí programu, odvoz kulis ani veřejně promítaná dokumentace mýho pobytu. Až se jednou fakt zvednu a odejdu včas, bude to seriálovej twist roku.
Do tý doby prosím zapište do kroniky sektoru 208 aktuální stav:
„Svět Zrádců vyklizen.
Bedny odvezeny.
Horní kamera vše zdokumentovala.
Kostka vysílala.
Návštěvník dosud nevyklidil.“
A až mě jednou z O2 arény opravdu dostanou, mám jedinou prosbu: ať z toho kostka neudělá přímjej přenos.
Já bych na něj totiž ještě zůstal koukat.
Nový důkazní materiál: kostka pustila horní kameru a sama si začala vysílat úklid vlastního večera. Tímto okamžikem se definitivně mění z techniky na hlavní postavu série.
