Článek
Tahle trojice nepotřebuje rychlou lekačku. Všechno se rozjíždí pomalu. Schodiště je podivně povědomé. Lidé v kostele mají tváře, které by tam neměly být. A v opuštěném domě se nejdřív ozve jen vzdálený zpěv. Člověk má dost času říkat si, že to určitě nic není. Právě proto je okamžik, kdy už to nejde popřít, o tolik horší.
1. Pokoj, který už jednou viděla
Lexi Morgan měla další den odjet do Kingstonu. Večer usnula s tím, že ráno sbalí poslední věci a vyrazí.
V noci se jí zdál sen.
Stála pod tmavým vyřezávaným schodištěm v domě, který nikdy předtím neviděla. Vyšla nahoru a vstoupila do ložnice.
Koberec tvořily velké čtverce, které připomínaly poklopy v podlaze. Okna byla pevně zavřená a do rámů někdo zatloukl velké hřeby.
Lexi si ve snu lehla do postele.
Během noci se otevřely dveře.
Do pokoje tiše vstoupila žena s bledou tváří, černýma očima a dlouhými černými vlasy.
Naklonila se nad postel.
„Tohle je zlé místo. Uteč, dokud ještě můžeš.“
Potom Lexi chytila za ruku.
Lexi se probudila s výkřikem a do rána už neusnula.
Ráno oznámila své domácí, že do Kingstonu nepojede. Nedokázala vysvětlit proč. Jen cítila, že tam jet nesmí.
Domácí jí doporučila Dorset.
Lexi tedy změnila plán.
V Dorsetu jí někdo poradil dům na kopci, kde se pronajímal pokoj. Majitelka působila mile a mateřsky.
„Pojďte se podívat nahoru,“ řekla.
Vyšly po schodech.
Lexi zpomalila.
Tmavé vyřezávané zábradlí.
Stejná zatáčka.
Stejné schodiště jako ve snu.
Namluvila si, že staré domy vypadají podobně.
Pak majitelka otevřela dveře pokoje.
Na podlaze byly velké čtverce. Okna držely zavřená masivní hřeby.
Byl to pokoj ze snu.
Majitelka jí řekla, ať si vše v klidu promyslí, a odešla připravit čaj.
Lexi zůstala sedět na posteli a zírala na okna.
Ozvalo se zaklepání.
Čekala majitelku s čajem.
Otevřela dveře.
Na chodbě stála bledá žena s černýma očima a dlouhými černými vlasy.
Lexi nečekala na druhé varování.
Popadla věci a utekla.
Nejhorší předtucha je ta, která se nezačne plnit tam, kde ji čekáte.
2. Nedělní mše mrtvých
Josefína chodila na nedělní mši skoro vždycky pozdě. Jednou zaspala, podruhé zapomněla na budík. Rodiče už z toho byli zoufalí.
Nakonec si slíbila, že příště přijde včas.
V neděli se prudce probudila a vyskočila z postele. Venku byla tma, což v tom ročním období nebylo nic neobvyklého. Na hodiny se nepodívala.
Ve skutečnosti byla půlnoc.
Josefína si myslela, že zase zaspala.
Rychle se oblékla a vyběhla ven.
Ulice byly úplně prázdné. Slyšela jen vlastní kroky.
Když se rozezněl kostelní zvon, přidala do kroku a vzala to zkratkou přes hřbitov.
Do kostela dorazila právě ve chvíli, kdy bohoslužba začínala.
Posadila se a rozhlédla se.
Nikoho nepoznávala.
Ani kněze.
Kostel byl plný lidí, ale panovalo v něm nepřirozené ticho.
Kněz vyzval shromážděné, aby se pomodlili za dívku jménem Francoise, která zemřela předchozí noc.
Josefíně se sevřel žaludek. Francoise znala a ještě včera netušila, že by byla nemocná.
Podívala se kolem znovu.
Vzadu seděla stará žena, která zemřela před rokem.
Vpředu zahlédla člověka s voskově bílou kůží. Když otočil hlavu, ukázalo se, že pod oblekem není tvář, ale holá lebka.
Josefína konečně pochopila.
Tohle nebyla ranní mše.
Byla to mše mrtvých.
A ona byla jediná živá v celém kostele.
Několik hlav se otočilo jejím směrem. Pohledy byly plné zloby.
Někdo jí poklepal na rameno.
Za ní stál dědeček, který byl tři roky po smrti.
Na rozdíl od ostatních vypadal vyděšeně.
„Okamžitě odejdi. Ty sem nepatříš.“
Josefína popadla kabát a vyrazila ke dveřím.
Za zády uslyšela vrzání lavic.
Mrtví vstávali.
Rozběhla se. Kostelem se rozezněly duté kroky a výkřiky. Kostnaté ruce po ní sahaly, strhly jí kabát a stáhly klobouk z hlavy.
Josefína se protáhla dveřmi a utíkala přes hřbitov až domů.
Později toho dne někdo přinesl její věci.
Roztrhaný kabát a klobouk našli mezi hroby.
Někdy není problém přijít pozdě. Někdy je mnohem horší přijít příliš brzy.
3. Me-Tie-Dough-Ty-Walker
Uprostřed temného lesa stála malá vesnice. Na jejím okraji byl opuštěný dům, do kterého se po setmění nikdo neodvažoval.
Legenda říkala, že každou noc o půlnoci spadne komínem krvavá lidská hlava.
Jednoho dne projížděl vesnicí bohatý muž. Když slyšel, jak se místní domu bojí, nabídl tisíc dolarů tomu, kdo v něm vydrží celou noc.
Dospělí mlčeli.
Nakonec se přihlásil mladý chlapec.
Měl jedinou podmínku. Smí si vzít psa.
Večer oba vstoupili do domu. Chlapec rozdělal v krbu oheň, sedl si na pohovku a snažil se nedívat na hodiny.
Dlouho se nic nedělo.
Krátce po půlnoci zaslechl z lesa něco, co znělo jako zpěv.
Tichý, táhlý hlas se nesl mezi stromy.
„Me-Tie-Dough-Ty-Walker…“
Chlapec ztuhl.
Pes zvedl hlavu.
A potom udělal něco, co nikdy předtím neudělal.
Odpověděl lidským hlasem.
„Lynchy-Kinchy-Colly-Molly-Dingo-Dingo.“
Chlapec na něj nevěřícně zíral. Pes se ale tvářil, jako by právě odpověděl na úplně normální pozdrav.
Po několika minutách zazněl hlas znovu.
Tentokrát byl blíž.
„Me-Tie-Dough-Ty-Walker!“
Pes znovu zazpíval tutéž nesmyslnou odpověď.
Chlapec ho prosil, aby byl zticha. Měl strach, že cokoli venku zpívá, si podle psího hlasu najde cestu až k nim.
Další zpěv už nepřicházel z lesa.
Ozval se ze zadního dvora.
Pak bylo chvíli ticho.
Oheň zapraskal.
Chlapec slyšel vlastní dech.
A potom se hlas rozezněl přímo nad nimi – v komíně.
„ME-TIE-DOUGH-TY-WALKER!“
Pes znovu odpověděl.
V příští vteřině něco těžkého spadlo dolů.
Krvavá useknutá hlava minula oheň a dopadla před psa.
Pes se na ni podíval.
A padl mrtvý strachy.
Hlava se pomalu otočila k chlapci.
Otevřela ústa.
A zařvala.
Když ráno bohatý muž přišel zjistit, kdo sázku vyhrál, našel chlapce na podlaze.
Žil.
Vlasy měl úplně bílé.
A nedokázal přestat křičet.
Tohle je přesně ten typ staré táborákové historky, která stojí na rytmu. Zpěv se vrací, přibližuje a pokaždé zní o něco hůř. Bez přímé říkanky by zbyla jen pointa s hlavou. S ní má příběh vlastní zvuk – a člověk ho pak slyší ještě chvíli poté, co dočte poslední větu.
Zdrojové inspirační odkazy
