Článek
Pověry vypadají směšně hlavně tam, kde je světlo, teplo a kolem sedí další lidé. O půlnoci na hřbitově se odvaha měří jinak. Stejně tak uprostřed irské bažiny nebo v domě, kde se z plechové krabičky ozývá cinkání mincí, které jste neměli brát. Všechny tři příběhy spojuje stejná věc: někdo je přesvědčený, že strach je jen pro hlupáky. A pak dostane šanci to dokázat.
1. Nůž v hrobě
Na večírku v malém americkém městě si skupina školáků vyprávěla strašidelné historky. Jeden z chlapců připomněl starý hřbitov nedaleko domu. Uprostřed prý stál hrob ženy, o které se za života říkalo, že byla čarodějnice. Kdo se u něj o půlnoci postaví, toho prý chytí a stáhne pod zem.
Hostitelka se zasmála.
„Tohle někdo bere vážně?“
Chlapec jí na to řekl, že být odvážný v teplém pokoji je snadné. Dívka se urazila. Že na ten hrob klidně půjde.
Aby bylo poznat, že tam opravdu byla, dali jí kuchyňský nůž. Měla ho zapíchnout přímo do hrobu.
Krátce před půlnocí stáli všichni před železnou bránou hřbitova. Dívka vešla sama. V měsíčním světle vypadaly stromy i náhrobky jinak než ve dne, stíny se hýbaly s větrem a po cestě šustilo listí.
Našla hrob a klekla si.
„Nebojím se tě,“ zašeptala.
Zvedla nůž a prudce ho zabodla do země. Chtěla vstát.
Nešlo to. Něco ji drželo za šaty. Zatáhla a tah nepovolil. Všechny řeči o čarodějnici najednou nebyly k smíchu.
„Pomoc! Má mě! Ona mě má!“
Když se dlouho nevracela, odvážili se kamarádi dovnitř. Našli ji ležet na hrobě. Byla mrtvá.
Žádná ruka ze země, žádná otevřená hrobka. Jen nůž, který při zabodnutí projel lemem její sukně a připíchl látku k zemi. To bylo všechno, co ji drželo.
Dívka ale v té tmě uvěřila něčemu jinému tak dokonale, že zemřela strachem.
2. Mrtvá ruka z bažin
Na okraji irské vesnice se rozkládala obrovská bažina. Přes den tam muži těžili rašelinu, po setmění se místu vyhýbali. Půda byla plná hlubokých děr s černou vodou a prý se z ní v noci vynořovalo to, co tam přes den není.
Jediný, kdo se tomu smál, byl vysoký mladík Tom McManus, kterému všichni říkali Dlouhý Tom. Když někdo cestou z práce nervózně hleděl na stíny, ukázal Tom do tmy a zašeptal: „Tam něco je.“ A smál se, když ostatní nadskočili.
Jednou toho měli dost. Vyzvali ho, ať tedy vyrazí na bažinu v noci sám. Tom souhlasil. Slíbil, že dojde až k osamělé vrbě uprostřed mokřin, a kdyby se lekl a utekl, už si z nikoho nikdy legraci dělat nebude.
Další noc byla skoro bez světla, mraky zakrývaly měsíc. Tom si vzal lucernu a vyrazil. Cestou si pískal. Několik mužů ho tajně sledovalo z dálky. Viděli, jak se jeho lucerna mezi močály pohybuje jako malá oranžová tečka.
U vrby světlo zhaslo. Tom přestal pískat.
Mraky se na okamžik rozestoupily a muži ho zahlédli opřeného zády o strom, s rukama před sebou, jako by s něčím zápasil. Tma kolem něj se hýbala. Ozývalo se kvílení a sténání. Pak měsíc zase zmizel.
Když se objevil podruhé, držel se Tom jednou rukou větve. Druhou měl nataženou před sebe a něco ho za ni táhlo. Vypadalo to jako samostatná lidská ruka, z níž odpadávalo maso a mezi zbytky kůže prosvítaly kosti. Tom křičel a snažil se udržet stromu.
Ruka táhla silněji. Nakonec se pustil a zmizel ve tmě.
Muži utekli zpátky do vesnice. Druhý den po Tomovi pátrali, ale nic nenašli. Až večer je přivolal křik jeho matky. Našla ho pod vrbou. Seděl v bahně, třásl se a nesrozumitelně mumlal. Pravou ruku neměl, končila krvavým pahýlem, jako by mu ji něco utrhlo.
Tom už nikdy neřekl, co se v bažině stalo. Zbytek krátkého života se v noci zamykal v pokoji a třásl se strachy. Do konce roku zemřel.
3. Clinkity-Clink
V jedné vesnici zemřela osamělá stará žena. Neměla rodinu ani blízké přátele, a tak se o pohřeb postarali sousedé. Když ji chystali do rakve, nešly jí zavřít oči. Zůstávaly dokořán, prázdné a nepříjemně upřené do stropu. Na komodě našli dvě lesklé stříbrné mince a položili jí je na víčka, po jedné na každé.
Druhý den před pohřbem otevřel rakev hrobník. Když uviděl mince, napadlo ho, že je mrtvá stejně nepotřebuje. Rozhlédl se. Nikdo se nedíval. Mince sebral a strčil do kapsy.
Oči mrtvé ženy se otevřely. Jen proto samozřejmě, že je už nic nedrželo zavřené. Hrobník měl ale pocit, že se na něj dívá. Rychle přibil víko a rakev zahrabal.
Doma dal mince do malé plechové krabičky a postavil ji na krbovou římsu. Večer přišla bouře. Vítr se opíral do domu, hvízdal škvírami a komínem, oheň praskal. Hrobník ležel v posteli a snažil se nemyslet na otevřené oči ženy v rakvi.
Pak se ozvalo něco jiného.
Clinkity-clink. Clinkity-clink.
Posadil se. Zvuk vycházel z plechové krabičky. Mince se uvnitř samy pohybovaly.
„Kdo mi leze na peníze?“ vykřikl.
Odpověděl mu jen vítr. A pak, někde daleko venku, zaslechl hlas.
„Kde jsou moje peníze? Dej mi moje peníze!“
Hrobník vyskočil a zamkl dveře. Cinkání pokračovalo. Clinkity-clink. Clinkity-clink. Hlas byl blíž.
„Chci svoje peníze! Kdo má moje peníze?“
Naskládal ke dveřím nábytek, krabičku přiklopil těžkou litinovou pánví a zalezl pod peřinu. Cinkání zesílilo.
Dveře se rozletěly. Stála v nich žena, kterou toho rána pohřbil. Oči měla znovu dokořán, ruce natažené před sebe. Pomalu procházela místností a poslouchala mince, které pod pánví dál cinkaly.
„Kde jsou moje peníze? Kdo má moje peníze?“
Hrobník se tiskl k posteli a nemohl se hnout. Mrtvá žena došla až k němu a natáhla ruce. A najednou vykřikla tak hlasitě, že přehlušila vítr, oheň i cinkání.
„TY MÁŠ MOJE PENÍZE!“
Poznámka pro vypravěče: Clinkity-Clink se hodí k hlasitému přednesu. Vítr, cinkání, hlas v dálce a opakovaná otázka se musí vracet blíž a blíž. Poslední větu řekněte jako opravdový výkřik, ne jako věc schovanou v popisu.
Zdrojové inspirační odkazy
