Článek
Pátek 30. srpna 1974 měl pro stovky lidí v mezinárodním expresu číslo 10410 znamenat jen další úsek dlouhé cesty. Vlak spojoval jihovýchod Evropy se západním Německem a vezl především cestující vracející se po letních dovolených do práce. Z Atén pokračoval přes Bělehrad a Záhřeb směrem na Dortmund.
Krátce po půl jedenácté večer už byl na východním příjezdu k záhřebskému hlavnímu nádraží. Právě tam se obyčejná noční jízda změnila v nejhorší železniční katastrofu v moderních dějinách Chorvatska.
Podle výročního materiálu HŽ Infrastruktury z roku 2024 jel expres při vykolejení rychlostí přibližně 104 kilometrů za hodinu. V oblouku před nádražím přitom byla povolená padesátka. Jednoduchý přepočet ukazuje, že souprava jela zhruba 2,08krát rychleji, než měla.
Devět vozů za lokomotivou. V 22:33 se souprava rozpadla
Vlak tvořila diesel-elektrická lokomotiva JŽ 661-216 a devět osobních vozů. Starší odborný materiál HŽ uvádí délku soupravy 211 metrů. Posádka převzala vlak ve Vinkovcích v 19:45 a pokračovala směrem k Záhřebu.
Na příjezdu do města se rychlost nesnížila tak, jak vyžadoval traťový úsek. Materiál HŽ z roku 2014 popisuje, že v oblouku před hlavním nádražím vlak jel 103,1 km/h, po výjezdu z oblouku 102,7 km/h a na výhybku číslo 60 vjel rychlostí 101,4 km/h. Povolený limit byl 50 km/h.
Vagony se na kolejích neudržely. Začaly vykolejovat a převracet se, spojení mezi lokomotivou a prvním vozem se přerušilo. Lokomotiva zůstala na kolejích a na nádraží dojela sama, zatímco za ní zůstaly rozmetané a převrácené vozy.
153 mrtvých, 90 zraněných. U 42 lidí se nepodařilo zjistit jméno
Novější výroční článek HŽ Infrastruktury uvádí 153 mrtvých a 90 zraněných z přibližně 400 lidí ve vlaku. Ze 153 obětí bylo identifikováno 111. Zbývajících 42 se ani přes rozsáhlé vyšetřování identifikovat nepodařilo a byly pohřbeny ve společném hrobě na záhřebském hřbitově Mirogoj.
Čtyřicet dva neidentifikovaných obětí představuje přibližně 27 procent všech potvrzených mrtvých. Je to číslo, které dobře ukazuje brutalitu samotného vykolejení. Nešlo jen o převrácené vagony, ale o soupravu, která se ve vysoké rychlosti rozpadla mezi kolejemi, stožáry a železničním zařízením.
Právě na Mirogoji dnes stojí pomník obětem. Katastrofa se tak v chorvatské paměti neuchovala jen jako technická nehoda, ale jako událost, která zasáhla rodiny napříč tehdejší Jugoslávií i dalšími zeměmi.
Proč někde čtete 167 mrtvých? Chorvatský železniční muzeum rozpor znovu prověřilo
U záhřebské katastrofy existuje jeden nepříjemný detail: ani po desetiletích se ve všech zdrojích neobjevuje stejný počet obětí. Některé starší texty a dokonce i starší materiály železnice uvádějí 167 mrtvých. Chorvatská technická encyklopedie toto číslo používá dodnes.
HŽ Infrastruktura se k rozdílu vrátila při 50. výročí katastrofy v roce 2024. Podle materiálu připraveného ve spolupráci s Hrvatskim željezničkim muzejem je číslo 153 založeno na pravomocné obžalobě z února 1975 a na jmenném seznamu obětí vytvořeném po rozsáhlém policejním vyšetřování.
Muzeum uvádí, že publicista Đorđe Ličina později znovu procházel celý soudní spis a nenašel dokument, který by potvrzoval 167 mrtvých. Právě proto je bezpečnější a přesnější pracovat s počtem 153 a současně čtenáři přiznat, odkud se vyšší číslo vzalo.
Katastrofu nevysvětluje porucha lokomotivy. Klíčová byla rychlost a vyčerpání posádky
Železniční materiály popisují jako bezprostřední mechanismus katastrofy příliš vysokou rychlost. Souprava jela do místa s povolenou padesátkou více než stovkou a brzdění přišlo příliš pozdě na to, aby se dlouhá řada vozů udržela v kolejišti.
Do příběhu ale vstupuje i lidský faktor. Posádka měla za sebou mimořádně dlouhou pracovní zátěž. Starší materiál HŽ uvádí, že strojvedoucí před převzetím a během jízdy pracovali desítky hodin; při soudním hodnocení byla jejich únava považována za polehčující okolnost.
Strojvedoucí Nikola Knežević byl nakonec odsouzen k 15 letům vězení a jeho pomocník Stjepan Varga k osmi letům. Samotná lokomotiva naopak katastrofu přežila s relativně malým poškozením a později se vrátila do běžného provozu. Dnes je součástí sbírek Hrvatského železničního muzea.
Nejpodivnější obraz katastrofy: lokomotiva dojela, vagony za ní zmizely
Na železničních nehodách bývá intuitivně nejděsivější představa čelního nárazu. Záhřeb ukazuje jiný mechanismus. Lokomotiva nebyla hlavní obětí nárazu. Kritický byl pohyb vozů za ní v oblouku a přes výhybky při rychlosti, kterou jejich vedení po kolejích nedokázalo zvládnout.
Když se spojení mezi lokomotivou a prvním vozem přerušilo, hnací vozidlo pokračovalo dál. Z pohledu člověka na nádraží tak mohla vzniknout téměř absurdní scéna: lokomotiva přijela, ale její vlak zůstal stovky metrů za ní rozmetaný po kolejišti.
Právě tento detail je důležitější než jakákoli dramatizace. Katastrofa nepotřebuje přibarvování. Stačí vědět, že souprava dlouhá přes dvě stě metrů přijela do padesátkového úseku rychlostí okolo stovky a většina vozů už na nádraží nedojela.
30. srpen 1974 zůstává nejtemnějším datem chorvatské železnice
Hrvatská technická encyklopedie řadí nehodu mezi největší katastrofy v dějinách železniční dopravy země. HŽ Infrastruktura ji při 50. výročí označila za největší železniční neštěstí v historii Chorvatska.
Padesát dva let poté působí část příběhu téměř současně. Vlak vezl lidi přes půl Evropy, hlavní nádraží bylo jen jednou zastávkou na cestě a několik minut před nehodou neměli cestující důvod čekat nic výjimečného. Rozdíl mezi běžnou jízdou a katastrofou vznikl v posledních kilometrech.
A právě tady je nejsilnější poučení celého případu. Na železnici může bezpečnost vypadat jako soubor abstraktních limitů, návěstidel a předpisů. V Záhřebu se jedno číslo změnilo v konkrétní lidskou cenu: 50 km/h bylo povoleno, zhruba 104 km/h byla realita.
Verdikt: nejděsivější není stovka na tachometru, ale to, jak málo stačilo
Záhřebská katastrofa bývá shrnována do tří čísel: 104 km/h, 153 mrtvých, 90 zraněných. Jenže za nimi je ještě jedno důležité srovnání. Vlak jel přibližně dvojnásobkem povolené rychlosti.
To je možná nejpřesnější způsob, jak si nehodu po 52 letech představit. Ne jako dávnou technickou kuriozitu z Jugoslávie, ale jako chvíli, kdy se běžný provoz dostal mimo bezpečný rámec o desítky kilometrů za hodinu. Za několik sekund se z návratu z dovolené stal jeden z nejhorších železničních večerů v evropských dějinách.
Zdroje a metodika
Článek vychází především z výročních materiálů HŽ Infrastruktury a Hrvatského železničního muzea. U počtu obětí používá 153, protože novější muzejní rozbor z roku 2024 vysvětluje původ rozdílu oproti staršímu údaji 167. Vlastní přepočet 104 / 50 = 2,08 ukazuje poměr reálné a povolené rychlosti; nejde o rekonstrukci dynamiky vykolejení.
