Článek
Ve Francii otevřeli podnik, který by předčil i ty nejabsurdnější turistické pasti. Jmenuje se Bistro République, stojí na každém rohu a vstup do něj je povinný už tím, že v zemi žijete. Na dveřích visí tři michelinské hvězdy: jedna za drahotu, druhá za veřejné služby na dietě a třetí za odvahu tvrdit hostům, že vlastně dostávají výhodné polední menu.
V čele kuchyně stojí Emmanuel Macron. Nad sporákem visí nápis „Modernizujeme pro vaše dobro“. Před podnikem se mezitím vytvořila fronta lidí, kteří by si rádi objednali obyčejný život, aniž by k tomu museli prodat ledvinu, druhou ledvinu a sbírku rodinného porcelánu.
Z kuchyně vystoupí číšník v dokonale vyžehleném obleku, nakloní se ke stolu a zeptá se: „A k tomu si dáte slzný plyn? Ten je zatím zdarma.“
První chod: bageta za cenu hypotéky
Původní objednávka přitom nebyla nijak extravagantní. Stovky tisíc lidí vyšly v sobotu 17. října do ulic kvůli životním nákladům, sociálním nerovnostem a stavu veřejných služeb. Přidali se studenti, odboráři i lidé připomínající někdejší žluté vesty. Podle francouzských úřadů demonstrovalo asi 550 tisíc lidí, organizátoři mluvili až o 800 tisících.
V naší restauraci to přeložili do úřední francouzštiny následovně: „Zákazníci vykazují přechodné nepochopení cenotvorby.“ To je krásný způsob, jak říct, že lidé už nemají chuť platit za polévku, v níž plave jeden makaron a tři tisková prohlášení.
Říct, že nějaká země má ekonomické problémy, ještě neznamená, že její prezident osobně zdražuje každý rohlík. Jenže právě od politiků se čeká, že dokážou vysvětlit, kam restaurace směřuje. A že místo dalšího složitého degustačního menu nabídnou také něco, z čeho se člověk skutečně nají.
Druhý chod: školní jídelna, v níž chybí škola
Nespokojenost nezačala až v sobotu. Protestům předcházely týdny studentských akcí, při nichž mladí lidé upozorňovali na podmínky ve vzdělávání. A tady už se francouzská gastronomie mění v avantgardní umění: v jídelně chybí personál, židle se viklají, studenti chtějí pořádnou školu a manažer podniku jim vysvětlí, že to je příležitost k rozvoji samostatnosti.
Představme si rozhovor. Student: „Potřebujeme lepší podmínky ve škole.“ Obsluha: „Rozumíme. Založíme pracovní skupinu.“ Student: „A učitelé?“ Obsluha: „Ti budou diskutováni v další pracovní skupině.“ Student: „A kdy začne výuka?“ Obsluha: „To musí schválit komise pro složení pracovních skupin.“
Je to samozřejmě vymyšlený dialog. Absurdní je ale pocit, který satirizuje: když se člověk domáhá základní služby, politická kuchyně mu místo ní naservíruje elegantně naaranžovanou výmluvu.
Třetí chod: protestujte proti drahotě, vypalte pokladnu
A pak přišla část hostů, která si zřejmě spletla občanský protest se soutěží „Kdo nejrychleji zničí vlastní čtvrť“. Násilnosti, rabování a požáry provázely demonstrace v řadě měst. V Limoges zachvátil požár historickou radnici, v Lyonu hořela turistická kancelář, obchody byly napadány v Paříži i jinde. To nejsou obrazy kolektivního vyjednávání. To je katastrofická inspekce, po které by hygienik odešel do předčasného důchodu.
Vysvětlení některých výtržníků by přitom mohlo být přímo z našeho jídelního lístku: „Chleba je drahý, tak jsem ukradl televizi.“ To je asi jako zlobit se, že vám číšník přinesl studenou polévku, a na protest zapálit sousedovi auto. Gratulujeme, host konečně projevil aktivní přístup k řešení problému. Bohužel řeší úplně jiný problém a vytváří jich dalších patnáct.
Pokojný demonstrant, který chce dostupnější život nebo lepší školu, není totéž co člověk, který vyrabuje obchod. Právě ten druhý ale často sebere prvnímu mikrofon. A politikům přihraje luxusní výmluvu: nemusíme mluvit o cenách a službách, dneska budeme celý večer mluvit jen o rozbitých výlohách.
„A k tomu si dáte slzný plyn? Ten je zatím zdarma,“ pronese náš číšník, zatímco zákazník hledá na jídelním lístku položku „normální společenská debata“. Nenachází ji.
Čtvrtý chod: flambované náměstí a hořký účet
Policie v Paříži i dalších městech použila slzný plyn a vodní děla; zároveň čelila kamenům, pyrotechnice a útokům. Francouzský premiér Sébastien Lecornu v noci na neděli oznámil přibližně 1 200 zadržených a 150 zraněných policistů a četníků. Dřívější zprávy uváděly zhruba 400 zadržených — to byl průběžný, nikoli konečný noční údaj.
Na druhé straně přišel sedmnáctiletý demonstrant v Saint-Étienne o ruku po zásahu policejním granátem. Okolnosti případu se začaly vyšetřovat. Tady končí legrace o bistru a začíná otázka odpovědnosti. Žádná satira by neměla udělat z takového zranění dekoraci k pointě.
Naše restaurační metafora má tedy nepříjemný detail: nestačí vyhodit z podniku ty, kteří rozbíjejí nábytek. Je také nutné zkoumat, co dělá ochranka a jestli při zásahu neublíží někomu, koho měla chránit. Právní stát není all-inclusive hotel, v němž má jedna strana automaticky pravdu a druhá dostane účet za škody bez možnosti reklamace.
Pátý chod: šéfkuchař mluví, hosté čekají na jídlo
Macron násilí odsoudil a slíbil stíhání pachatelů. To je namístě. Premiér Lecornu mluvil o extrémním násilí a politické odpovědnosti. Opozice si mezitím začala rozebírat role: Marine Le Penová útočila na krajní levici, Jean-Luc Mélenchon odsuzoval rabování a zároveň poukazoval na postup bezpečnostních složek. V bistru République se zkrátka sešli všichni gastronomičtí kritici. Každý ví, kdo pokazil omáčku; kuchař, který by hostům konečně uvařil večeři, se stále hledá.
Aby nedošlo k omylu: stát má chránit lidi i jejich majetek a nechat demonstranty pokojně protestovat. Má právo zasahovat proti násilí. A občané mají právo ptát se, proč je život tak drahý a proč některé veřejné služby nefungují, jak by měly. Tyto věty se navzájem nevylučují. Jen se nevejdou na volební billboard tak pohodlně jako další fotografický portrét politika s napoleonským výrazem.
Největší tragikomedie totiž spočívá v tom, že po takové sobotě jsou spokojení snad jen výrobci nových výloh, úředních prohlášení a politických sloganů. Obyčejný člověk má pořád stejnou účtenku, obchodník zničenou provozovnu a veřejná debata další den kocoviny.
Poslední chod: účet platí i ten, kdo si nic neobjednal
Bistro République tedy pro dnešek zavírá. Na tabuli u dveří je napsáno: „Děkujeme za návštěvu. Váš názor je pro nás důležitý.“ Za tabulí leží popel, střepy a dlouhý seznam problémů, kvůli kterým lidé vůbec přišli.
Není těžké odsoudit zapálené auto. Těžší je nevyužít ho jako záminku, abychom už nikdy nemuseli mluvit o drahém bydlení, školách nebo životní úrovni. Stejně snadné je nadávat na arogantní politickou kuchyni. Těžší je přiznat, že zapalováním restaurace levnější oběd nevznikne.
Číšník naposledy přistoupí ke stolu: „A k tomu si dáte slzný plyn? Ten je zatím zdarma.“
Jenže není. Účet se nakonec vždycky objeví. Platí ho zranění lidé, majitelé zničených obchodů, daňoví poplatníci — a hlavně ti, kteří si šli do ulic říct o lepší budoucnost a místo ní dostali frontu na nové zklamání.
„A skutečné řešení?“ zeptá se host.
„Bohužel, to už dnes nemáme na menu.“
Zdroje
