Článek
Francouzští studenti vyšli do ulic s požadavky, kterým se nelze jednoduše vysmát ani je odbýt. Chtějí učitele, kteří skutečně učí, školy, v nichž se dá studovat, a vzdělávací systém, který jim dává šanci na lepší budoucnost. Jenže mezi oprávněnou nespokojeností a tím, co jsem minulý týden viděl v ulicích Toulouse a Bordeaux, zeje stále hlubší propast.
Začalo to v září. Podle francouzského deníku Le Monde se první výraznější mobilizace odehrála kolem 17. září na střední škole Saint-Exupéry v Créteil u Paříže. Protesty zesílily v následujících dnech a rozšířily se na další školy v pařížském regionu. Studentům vadil nedostatek učitelů, dlouhodobě neobsazená místa, špatný stav školních budov i přeplněné třídy. Na některých školách chyběli nejen učitelé, ale také další nezbytní pracovníci.
Nešlo o jedinou reformu ani o jeden izolovaný incident. Nahromadila se frustrace celé generace, která má pocit, že stát nedokáže zajistit ani základní podmínky pro vzdělávání.
Když se oprávněný hněv stává politickým nástrojem
Francie je na demonstrace zvyklá. Protesty, stávky a blokády patří k jejímu politickému životu. Tentokrát je ve hře ještě něco jiného: vedle samotných studentů se do dění viditelně zapojují aktivisté radikální levice, zejména ze strany La France insoumise (LFI), vedené Jeanem-Lucem Mélenchonem.
LFI svou podporu protestům neskrývá. Její představitelé se k hnutí hlásí, podporují mobilizaci a propojují studentské požadavky s mnohem širší kritikou současného francouzského politického a ekonomického systému. Problém nastává ve chvíli, kdy se požadavky studentů stávají pouhou záminkou k prosazování programu, který dalece přesahuje školství.
Právě to jsem měl možnost pozorovat v Bordeaux. Vedle velmi mladých demonstrantů se zde pohybovali také starší levicoví aktivisté, kteří se hlásili k LFI a aktivně se zapojovali do organizace dění. Jejich role na místě na mě nepůsobila jen jako prostá účast v davu. Mnoha demonstrantům přitom podle mého odhadu nebylo ani patnáct let. Jsou to děti, které teprve hledají své místo ve světě.
Bordeaux: děti, barikády a hořící popelnice
V Bordeaux jsem sledoval protest, který se postupně proměnil v něco, co mělo k poklidnému shromáždění hodně daleko.Ulicemi směrem do centra se valily skupiny mladých lidí. Někteří natáčeli dění na mobilní telefony, jiní pokřikovali a pohybovali se mezi jednotlivými skupinami. Celá akce měla místy až performativní charakter. Jako by vedle samotného protestu vznikala také scéna, na níž se mělo něco předvést, zaznamenat a následně sdílet.
Několik školáků se s povzbuzováním viditelně starších osob pokoušelo proměnit ulice v kulisu pouliční konfrontace. Přemisťovali plastové odpadkové nádoby naplněné papírem a snažili se z nich vytvořit překážky. Některé nádoby se pokoušeli zapálit. Cílem bylo mimo jiné zablokovat přístup policie směrem k samotnému centru města, k radnici, muzeu a právnické fakultě Bordeaux.
V jednu chvíli začali dva mladíci odpalovat pyrotechniku směrem k policistům. Policie odpověděla slzným plynem. V tu chvíli se atmosféra změnila. V přední části ulice se objevila policejní vozidla, za nimi hasiči a zdravotníci. Z hlučného demonstrativního představení se během několika okamžiků stal skutečný střet, při němž už nešlo jen o transparenty a pokřiky.
Po několika desítkách minut jsem se za policejním kordonem vrátil směrem do centra, k Musée des Beaux-Arts de Bordeaux. Zahradu muzea hlídala ostraha a oznamovala, že je kvůli nepokojům uzavřena. Samotné muzeum ale zůstávalo otevřené.
Dvě tváře jedné generace
Hned za velkými vstupními dveřmi, nalevo od vchodu, jsem zahlédl skupinu starších lidí na invalidních vozících. Věnovaly se jim dvě velmi mladé ergoterapeutky, které s nimi pracovaly v rámci umělecké terapie. Ten kontrast se nedá zapomenout.
Venku se ozývala pyrotechnika, policie používala slzný plyn a lidé se snažili uniknout z ulic, kde hrozily další střety. Uvnitř dvě mladé ženy věnovaly svou pozornost seniorům, kteří byli odkázáni na pomoc druhých. Zatímco venku se mladistvá energie měnila v konfrontaci, zde se stejná energie proměňovala v péči.
V muzeu jsem strávil asi hodinu. Když jsem se potom vydal zpět centrem Bordeaux směrem k hotelu, policejní sirény stále neutichaly. Za vysokým plotem muzejní zahrady jsem si všiml pěti policistů, kteří pronásledovali mladíka, jenž se dostal z policejního obklíčení. Dostihli ho, srazili na zem a odvedli do přistaveného policejního vozu. Sirény se městem rozléhaly ještě dlouho do noci.
Téměř sedm tisíc lidí v policejní vazbě
To, co jsem viděl, nebylo pouhým dojmem jednoho návštěvníka města. Podle údajů francouzského ministerstva spravedlnosti bylo mezi 28. zářím a 8. říjnem 2026 v souvislosti s protestním hnutím vzato do policejní vazby 6 877 lidí. Osmdesát šest procent z nich tvořili nezletilí. Celkem 2 376 osob čelilo trestnímu stíhání.
Tato čísla jsou mimořádná a je těžké přehlédnout rozsah konfliktu, který se během několika týdnů rozrostl z protestů na středních školách v celostátní krizi.
Oficiální zpráva akademie v Bordeaux navíc uvádí, že demonstrace 8. října přilákala přibližně 2 800 lidí, bylo nasazeno více než 500 policistů, četníků a hasičů a v souvislosti s událostmi došlo k poškozování majetku, požárům odpadkových nádob i pokusu zapálit dveře policejní stanice. Jedenáct lidí bylo zadrženo a čtyři osoby utrpěly lehká zranění.
To už není spor o to, zda studenti mají mít lepší rozvrh. Je to problém, který se dotýká bezpečnosti měst a práv lidí, kteří nemají s demonstracemi nic společného.
Mélenchonova předvolební scéna
Francii čekají další zásadní politické souboje. V takové atmosféře se nabízí otázka, zda se současná mobilizace nestává zároveň příležitostí pro Jean-Luca Mélenchona a jeho stranu LFI, aby posílili svou pozici před prezidentskými volbami v roce 2027. Je zřejmé, že strana se snaží oslovit mladé lidi, podporuje jejich protesty a propojuje jejich požadavky s vlastní politickou agendou.
Vzniká tak paradox: čím více se protesty vyhrocují, tím snáze se do centra politického dění dostávají ti, kteří tvrdí, že představují jedinou skutečnou alternativu k současnému systému.
Mélenchonova LFI je v tomto směru výraznější a konfrontačnější než tradiční parlamentní levice. I ve srovnání s tradičními komunisty, z nichž část působí v parlamentní skupině Gauche démocrate et républicaine, se LFI profiluje jako hnutí, které chce spojovat pouliční mobilizaci s radikální přestavbou politického systému.
Z Bordeaux odjíždím do Paříže
Následující den jsem si sbalil věci a vyrazil do hlavního města. Měl jsem se tam setkat s několika přáteli, kteří studují na Sorbonně. Z Bordeaux jsem si ale odvážel především nepříjemný pocit, že se v ulicích začíná ztrácet to, kvůli čemu protesty vznikly.
Protesty se již proměnily v soutěž o to, kdo postaví vyšší barikádu, kdo hlasitěji zaútočí na vládu a kdo dokáže lépe využít rozhořčení ulice. Studenti z toho mohou vyjít jako největší poražení.
Zdroje:
