Než se znovu vydáte na Letnou…

Než se znovu vydáte na Letnou, zkuste se na chvíli zastavit a položit si několik otázek. Proč vlastně jdete demonstrovat? Co přesně vám vadí? Jaká konkrétní řešení požadujete? A jste ochotni připustit, že lidé, kteří mají jiný názor než vy, mohou mít také své legitimní důvody? Demokracie totiž není jen možnost sejít se na náměstí a vykřikovat hesla. Je především schopností sdílet společný veřejný prostor s lidmi, se kterými nesouhlasíme.

Nedávno publikovaný článek Seznam Zpráv upozorňuje na pokles ochoty Čechů bránit vlastní zemi. Podle jeho názvu je situace na Slovensku a v Německu ještě horší. Nabízí se ale otázka, zda se na tento problém nedíváme příliš povrchně.

Pokud z demokratické debaty fakticky vyloučíte polovinu národa, pokud její názory předem zneplatníte nálepkováním a pokud lidem opakovaně sdělujete, že jejich politická volba je důkazem jejich morální nebo intelektuální méněcennosti, nemůžete se divit, že jejich ochota sdílet veřejný prostor, podílet se na společném projektu státu, nebo jej dokonce bránit, bude postupně klesat.

V roce 1989 se tehdejší politické změně mohla účinně bránit především komunistická vládnoucí vrstva, a to prostřednictvím represivního aparátu, policie a mocenských struktur. Dnešní situace je podstatně komplikovanější. Společnost není rozdělena na vládnoucí totalitní moc a jednotnou opozici. Máme národ rozdělený na dvě významné části, které stále obtížněji hledají společnou řeč.

Pověstné „stání na správné straně “ se přitom může snadno proměnit v dogmatismus jediné pravdy. A ten je nebezpečný bez ohledu na to, zda přichází zleva, nebo zprava.

Demokracie totiž nemůže dlouhodobě fungovat, pokud jedna část společnosti považuje druhou za legitimního politického protivníka pouze tehdy, když souhlasí s jejími názory.

Nadcházející demonstrace na Letné, svolaná spolkem Milion chvilek pro demokracii, se má uskutečnit 15. listopadu 2026 pod heslem „Letná proti 4:36 – Ruce pryč od médií“. Jejím hlavním tématem je plánovaná změna financování České televize a Českého rozhlasu. Organizátoři kritizují také způsob projednávání příslušných legislativních změn.

Je legitimní nesouhlasit s vládním návrhem. Je legitimní požadovat jeho přepracování nebo stažení. Co je ale nutně problematické, je vytváření dojmu, že jedna politická reprezentace a jí blízká občanská uskupení představují demokracii samotnou, zatímco jejich politický oponent představuje její ohrožení.

A už vůbec neplatí, že počet lidí na demonstraci automaticky propůjčuje jejich požadavkům vyšší demokratickou legitimitu než výsledku parlamentních voleb. Demonstrace je prostředkem politického tlaku. Není náhradou demokratického rozhodování.

Právě proto bychom měli rozlišovat mezi obranou demokratických principů a obranou konkrétního politického nebo mediálního uspořádání, které někdo považuje za jediné správné.

Veřejnoprávní médium má být prostorem, ve kterém se střetávají rozdílné názory, argumenty a interpretace skutečnosti. Nemá být institucí, která si přisvojuje monopol na určování toho, co je správný názor, a která se následně diví, že část veřejnosti ztrácí důvěru. Nejde přitom o to, že novináři nesmějí mít vlastní názory. Jde o to, zda dokážou oddělit vlastní přesvědčení od profesionální role a zda jsou schopni dát prostor i argumentům, se kterými sami nesouhlasí.

Pokud se veřejnoprávní médium začne samo chápat jako morální autorita společnosti, která má občany vychovávat ke správnému politickému přesvědčení, ztrácí podstatnou část svého smyslu. Otázka financování je potom jen jednou částí mnohem širšího problému: komu mají veřejnoprávní média sloužit, kdo je má kontrolovat a jak zajistit skutečnou pluralitu.

Pro pochopení atmosféry současných politických demonstrací stojí za připomenutí jeden klasický experiment sociální psychologie.

V 50. letech minulého století provedl americký psycholog Solomon Asch sérii experimentů zaměřených na konformitu a skupinový tlak. Princip byl jednoduchý. Účastník experimentu měl porovnávat délky několika úseček a určit, která z nich odpovídá předloženému vzoru. Úkol byl natolik jednoduchý, že správnou odpověď prakticky nebylo možné přehlédnout. Problém nastal ve chvíli, kdy ostatní členové skupiny, kteří byli ve skutečnosti spolupracovníky experimentátora, začali jednomyslně uvádět zjevně nesprávnou odpověď.

Výsledek byl pozoruhodný. Část účastníků se přizpůsobila skupině, přestože vlastníma očima viděla, že skupina nemá pravdu. V klasické experimentální situaci se přibližně třetina kritických odpovědí přiklonila k chybnému skupinovému úsudku.

Lidské rozhodování totiž není pouze výsledkem racionální analýzy. Je také výsledkem sociálního prostředí, ve kterém se člověk pohybuje. Pokud se ocitnete ve skupině, která má jasně definovaného společného nepřítele, která používá stejná hesla a která opakovaně ujišťuje své členy o vlastní morální nadřazenosti, vzniká silný tlak na konformitu.

Pochybnost se stává nežádoucí. Odlišný názor se interpretuje jako zrada. A člověk, který se pokusí položit nepříjemnou otázku, riskuje, že bude ze skupiny vyloučen.

Proč posiluje AfD v Německu? Odpověď rozhodně není tak jednoduchá, že by její voliči byli všichni extremisté nebo že by se jednalo o důsledek úspěšného politického programu.

AfD získává podporu také proto, že tradiční politické strany přestávají nabízet přesvědčivá řešení problémů, které občané skutečně pociťují. Ekonomická nejistota, migrace, rostoucí životní náklady, demografické změny a ztráta důvěry v politické instituce vytvářejí prostředí, ve kterém se radikální politické alternativy stávají stále přitažlivějšími.Ve svém článku Německo jede v protisměru jsem popisoval ekonomické problémy největší evropské ekonomiky. Tentokrát bych se ale chtěl podívat na širší souvislosti.

1. Ekonomická stagflace

V ekonomickém smyslu jde o kombinaci stagnujícího hospodářského růstu a inflačních tlaků. Německo ztrácí část své průmyslové základny, rostou náklady na výrobu a energie, slábne konkurenceschopnost a demografický vývoj zvyšuje tlak na veřejné rozpočty.Nejde tedy pouze o krátkodobé hospodářské zakolísání. Jde o strukturální problém ekonomického modelu, který se musí přizpůsobit novým podmínkám.

2. Sociální stagflace

Společenské uspořádání, instituce a pravidla zůstávají v zásadě stejné, zatímco samotná společnost se zásadně proměňuje. Mění se její demografická struktura. Klesá porodnost, obyvatelstvo stárne a migrace mění jeho populační i kulturní složení. Mění se poměr ekonomicky aktivních a závislých obyvatel, zatížení sociálního systému i potřeby jednotlivých společenských skupin.

Nejde o to, že by migrace sama o sobě byla příčinou všech problémů. Jde o souběh několika dlouhodobých procesů, které mění charakter společnosti rychleji, než se jim dokážou přizpůsobit její instituce. Výsledkem je určitý druh společenské stagflace: společnost se proměňuje, ale její politické a institucionální uspořádání zůstává zakonzervované v minulosti.

3. Politická stagflace

Politické strany a jejich představitelé se stále snaží řešit problémy nového světa prostřednictvím starých politických struktur a představ. Mainstreamové strany zůstávají na scéně, jejich programy se však často vzdalují každodenní zkušenosti obyčejných lidí.

Ztrácejí zpětnou vazbu se společností. Nedokážou dostatečně rychle reagovat na proměny trhu práce, dostupnost bydlení, migraci, porodnost, stárnutí populace ani na ekologickou a technologickou transformaci. Místo hledání nových řešení často obhajují dosavadní politický kurz. A když se objeví nespokojenost, snaží se ji vysvětlit především selháním komunikace, dezinformacemi nebo působením extremistů. Politický systém přestává rozumět společnosti, kterou má reprezentovat.

Na jedné věci mě současná politická diskuse fascinuje. Některé organizace a politická uskupení nesou ve svém názvu slovo demokracie, demokratický nebo lidový, přestože jejich politické jednání může být s demokratickými principy v přímém rozporu.

Historie nám nabízí řadu pozoruhodných příkladů:

Je tedy dobré si uvědomit, že politická terminologie a skutečná politická praxe mohou být dvě zcela odlišné věci. A právě proto bychom měli hodnotit politické subjekty podle jejich jednání, nikoliv podle názvů, hesel a deklarovaných hodnot.

Dnešní problém vidím také v tom, že některá uskupení se prezentují jako jediní skuteční obránci demokracie. Jejich představitelé vystupují, jako by právě oni měli výhradní právo určovat, co je správné a co je špatné. Ostatní jsou potom fašisté, extremisté, dezoláti nebo jednoduše svině, jak jsme ostatně slyšeli i od plukovníka Foltýna.

Pseudomoralizování o dobru a zlu je totiž velmi účinným nástrojem politické mobilizace. Nemusíte vyvracet argumenty protivníka. Stačí zpochybnit jeho morální právo je vůbec vyslovovat.

A právě zde se dostáváme k jednomu z největších paradoxů současné české politické diskuse.

Současná opozice hlasitě varuje před ohrožením demokracie, mobilizuje občany, svolává demonstrace a dovolává se vůle lidu. Když ale přijde řeč na celostátní referendum, tedy na možnost, aby občané sami přímo rozhodovali o zásadních politických otázkách, její představitelé se k této možnosti staví odmítavě.

Vláda 9. listopadu 2026 schválila návrh ústavního zákona o celostátním referendu. Pro jeho přijetí je ovšem nezbytná ústavní většina, a tedy i podpora části opozice. Ta zatím podporu odmítá.

Referendum je jedním z nejpřímějších nástrojů demokratické participace. Jeho smyslem je vytvořit korektiv zastupitelské demokracie, tedy možnost, aby občané v zásadních otázkách nebyli pouze pasivními příjemci rozhodnutí politických stran.

Místo nekonečného přetahování o politickou legitimitu bychom mohli využít institucionální mechanismus, jehož výsledek by byl předem jasný a demokraticky ověřitelný.

Referendum by tak mohlo představovat relativně nekonfliktní cestu z politické krize. Znamenalo by to, že by se politický spor mohl přesunout z ulic do demokraticky definovaného rozhodovacího procesu.

Představme si například situaci, kdy vláda prosazuje zásadní změnu, se kterou významná část společnosti nesouhlasí. Opozice proti ní organizuje demonstrace, občané se dostávají do ulic, společnost se dále polarizuje a politický konflikt eskaluje. Nebylo by v takové situaci rozumnější umožnit občanům, aby se k dané otázce přímo vyjádřili?

Pokud jste přesvědčeni, že většina společnosti stojí za vašimi postoji, proč se bojíte dát jí možnost rozhodnout?

Možná je problém právě v tom, že výsledek referenda nemusí odpovídat představám těch, kteří se dnes prohlašují za reprezentanty většinové vůle. Přímá demokracie a zastupitelská demokracie nemusí stát proti sobě. Naopak se mohou vzájemně doplňovat.

Politické strany by měly být schopny přijmout, že jejich mandát neznamená neomezené právo rozhodovat bez zpětné vazby od občanů. A občané by měli mít možnost zasáhnout, pokud se domnívají, že politická reprezentace zásadně selhává. Právě v tom vidím jeden z nejdůležitějších demokratických korektivů.

Demokracie přece nemůže znamenat pouze to, že občané smějí vyjádřit svůj názor tehdy, když se hodí politickým organizátorům.

Jestliže skutečně věříme v demokratickou společnost, musíme věřit také v to, že občané jsou schopni rozhodovat – i tehdy, když jejich rozhodnutí nemusí odpovídat našim představám.

Cesta k nápravě nebude jednoduchá. Podle mého názoru ale začíná u tří základních schopností, které bychom měli znovu rozvíjet: logiky, gramatiky a dialektiky.

1. Logika – schopnost samostatně myslet

Člověk by měl být schopen logicky uvažovat, rozpoznávat rozpory a vyvozovat závěry z předložených argumentů. Mám někdy pocit, že velká část společnosti vlastně ani přesně neví, co jí na současné politické situaci vadí. Lidé přebírají názory svého okolí, médií nebo politických představitelů, aniž by si sami prošli cestu od prvotního tvrzení až k jeho důsledkům. Myšlenky přebírají, místo aby je vytvářeli. Logické uvažování přitom znamená také ochotu připustit, že vlastní závěr může být chybný.

2. Gramatika – schopnost správně formulovat myšlenky

Nestačí mít názor. Musíme jej také umět správně vyjádřit. Schopnost verbalizovat vlastní myšlenky, formulovat argumenty a srozumitelně je předkládat druhým je základním předpokladem každé skutečné diskuse. Pokud nedokážeme přesně pojmenovat, co nám vadí, těžko můžeme očekávat, že nám ostatní porozumějí. A pokud nedokážeme formulovat vlastní požadavky, snadno se staneme pouhými příjemci politických hesel.

3. Dialektika – schopnost porozumět argumentům druhého

To je možná nejdůležitější ze všech tří bodů. Dialektika znamená schopnost vstoupit do argumentačního pole svého oponenta, pochopit jeho východiska a pokusit se porozumět tomu, proč dospěl ke svým závěrům. Neznamená to souhlasit s ním. Znamená to být schopen vést diskusi, ve které se nesnažíme druhého pouze porazit, ale skutečně pochopit jeho argumenty. Bez této schopnosti se z politické diskuse stává pouhá výměna hesel, urážek a morálních soudů. A žádná společnost nemůže dlouhodobě fungovat, pokud její členové ztratí schopnost spolu komunikovat.

Vláda sama prosazovaná referenda mohou představovat výborný korektivní prvek zastupitelské demokracie. Pokud politici něco fatálně pokazí, pokud jejich rozhodnutí vyvolá zásadní společenský konflikt, měli by mít občané možnost využít demokratických nástrojů k nápravě. Právě proto bych chtěl vidět více diskuse o konkrétních mechanismech přímé demokracie a méně politického moralizování.

Demonstrace mohou upozornit na problém. Mohou přimět politiky k jednání. Mohou mobilizovat občanskou společnost. Ale samy o sobě nepředstavují řešení.

A pokud se demonstrace stanou prostředkem, jak delegitimizovat výsledky voleb nebo vytvářet dojem, že pouze jejich účastníci představují skutečný hlas národa, dostáváme se na velmi nebezpečnou půdu.

Demokratický systém musí být schopen snést i vládu, se kterou nesouhlasíme. Stejně tak musí být schopen snést opozici, která vládu kritizuje.

V politice bychom měli přestat hledat nepřítele mezi vlastními spoluobčany.

Je samozřejmě možné nesouhlasit s vládou. Je možné kritizovat opozici. Je možné požadovat změnu financování veřejnoprávních médií, stejně jako hájit jejich dosavadní model. Co ale demokracii neprospívá, je přesvědčení, že pouze jedna část společnosti má právo rozhodovat o tom, co je demokratické, morální a správné.

Pokud nejsme schopni vzájemně sdílet veřejný prostor, respektovat se a vést spolu diskusi, nepotřebujeme žádného vnějšího nepřítele. Občanskou válku zvládneme sami.

A proto bych si před další cestou na Letnou položil jednu poslední otázku:

Jdete tam bránit demokracii, nebo bránit vlastní představu o tom, kdo jediný má právo demokracii reprezentovat? Protože mezi těmito dvěma věcmi je zásadní rozdíl.