Článek
„Lidé vás mají rádi, ale někdy potřebujete být sami. Dokážete velké věci, jen o svých možnostech občas pochybujete.“ Pokud se v takovém popisu poznáte, nejste výjimka. V podobných větách se může najít spousta lidí, a přesto mohou vyvolat dojem, že někdo vystihl právě naši jedinečnou povahu. Psycholog Bertram Forer se před více než sedmdesáti lety rozhodl ukázat, proč je to problém.
V roce 1949 publikoval v odborném časopise Journal of Abnormal and Social Psychology práci The Fallacy of Personal Validation. Nezkoumal, jestli jsou lidé narození v jednom znamení podobní. Zajímal ho mnohem širší problém: zda může člověk správnost nějakého testu nebo vykladače posoudit jen podle toho, že mu výsledný popis „připadá přesný“.
Test osobnosti proběhl. Osobní výsledky však nevznikly
Studenti nejprve vyplnili psychologický dotazník označovaný jako Diagnostic Interest Blank. S odstupem dostali text, který jim byl představen jako osobní charakteristika připravená na základě jejich odpovědí. Jenže všichni účastníci obdrželi tentýž obecný soubor tvrzení. Forer využil materiál inspirovaný populárním astrologickým výkladem, nikoli individuální výpočet jejich vlastností.
Studenti měli hodnotit, jak dobře profil odpovídá jejich osobnosti. Populární přehledy uvádějí průměrné hodnocení přibližně 4,3 bodu z pěti. Výsledkem tedy nebyl důkaz, že text úžasně poznal jednotlivce, ale ukázka, že subjektivní přesvědčivost může být zavádějící. Když člověk neví, že všichni četli totéž, snadno přisoudí obecnému popisu výjimečnou přesnost.
Jeden detail se v rychlém převyprávění ztrácí
Původní experiment nebyl jen otázkou „sedí, nebo nesedí?“. Forer nechal studenty hodnotit jak profil jako celek, tak pravdivost jednotlivých tvrzení. A právě zde se ukázalo zajímavé rozlišení. Účastníci přijímali celkový dojem velmi ochotně, avšak některé konkrétní věty posuzovali kritičtěji. Neplatí proto zjednodušená představa, že člověk musí bezvýhradně uvěřit úplně každé větě, aby na něj celá charakteristika zapůsobila.
Soustava vět typu „rádi rozhodujete sami, ale občas uvítáte radu“ navíc vytváří prostor, aby si čtenář vzpomněl na několik vlastních zážitků, které ji potvrzují. Když se mu některá pasáž nehodí, může ji přehlédnout nebo považovat za méně důležitou. Význam věty do značné míry dokončí sám čtenář. Text pak působí jako přesná diagnóza, přestože sotva odlišuje jednoho člověka od druhého.
Proč to není univerzální důkaz proti všemu, co se komu líbí
Jev dnes bývá nazýván Forerův či Barnumův efekt. Odborný přehled Dicksona a Kellyho z roku 1985 upozornil, že míra přijetí obecných profilů souvisí mimo jiné s jejich příznivým tónem, zdánlivou osobní relevancí i způsobem předložení. Psychologie tím neříká, že každý člověk vždy uvěří každému horoskopu. Říká, že lidské posuzování osobních charakteristik má předvídatelné slabiny.
Zároveň není fér z jediného klasického experimentu vyvozovat, že Forer sám vědecky otestoval všechny dnešní astrologické služby, ani že vysvětlil veškerou víru v astrologii. Jeho studie se týkala především metody hodnocení osobnostních výkladů a toho, jak snadno lze jejich správnost „potvrdit“ reakcí zákazníka. Tím je její závěr mnohem přesnější — a v něčem také aktuálnější.
Až vám tedy někdo příště nabídne osobní horoskop, zkuste jinou otázku než „mám pocit, že to na mě sedí?“ Zeptejte se, zda by stejný odstavec mohl dostat člověk jiného věku, povahy i životní situace. Právě taková kontrola odděluje skutečně osobní informaci od textu, v němž se dokáže poznat skoro každý.
Zdroje
