Článek
Na vlastní oči: trávník jako nové záhrobí reklam
Na hradě Křivoklát má Vojta Kotek ve Zrádcích všechno pod kontrolou. Přichází s vážnou tváří, účastníci polykají nervozitu, u kulatého stolu se hledá viník a někdo jde domů. Z hradního pána vyzařuje majestát člověka, kterému se neodmlouvá. A pak přijde čtvrtek, obyčejná silnice a trávník. A tenhle panovník se tam válí v podobě pomačkané reklamní plachty.
Ne skutečný Kotek, samozřejmě. Žádný herec nebyl nalezen v příkopu, nikdo ho nezachraňoval z trávy a nejde o žádnou zprávu o jeho zdraví. Na mojí fotografii je jen propagační materiál: velký obličej, kus oblečení, zmačkané záhyby a kolem projíždějící auta. Ale televizní mozek přesto vidí něco monumentálního. Křivoklát právě ztratil panovníka. A kolem projíždí BMW, kterému je osud monarchie úplně jedno.
Úvodní hlášení dne zní: „Hradní pán byl vyřazen. Kdo hlasoval, nevíme.“
AKT I — U kulatého stolu zůstala jediná volná židle
V klasickém díle Zrádců se po vyřazení hráče rozhostí tíživé ticho. Tady jako by se někdo rozhodl obrátit pravidla. Nezmizel hráč, zmizel samotný pán hradu. Do poslední chvíle si zachoval kamenný výraz, protože reklamní tisk jiný výraz prostě nemá.
Ve své představě vidím kulatý stůl ze složených billboardů. Jeden se třese v rohu, druhý předstírá, že je pořád aktuální, třetí ukazuje termín kampaně. A uprostřed leží Vojta. „Jak ses sem dostal?“ ptají se. „Chtěl jsem najít špunty,“ odpoví plachta. „A našel jsi?“ „Ne. Našel jsem pozemek.“
V tuto chvíli připomínám: dialog se nikdy neodehrál. Odehrála se jen mnohem vděčnější skutečnost — někdo dokázal vyfotit reklamní tvář známého herce ve stavu, který by kostýmní oddělení Zrádců považovalo za příliš přehnanou rekvizitu.
AKT II — Podezřelých je víc než reklamních bannerů
Kdo plachtu odložil? To netuším. Mohla být sundaná, převážená, ztracená nebo jen dočasně položená. Fotografie nedokazuje vandalismus, zanedbání péče ani reklamní převrat. Zkrátka nevíme. A přesně tady by začala pravá hra Zrádců: osmnáct lidí by se začalo navzájem obviňovat na základě jediného záhybu.
Jeden by podezříval vítr. Druhý reklamní agenturu. Třetí by pronesl, že celý život pracoval s plachtovinou a umí poznat zrádce podle směru skladu. Čtvrtý by mu uvěřil, protože mluvil dostatečně sebevědomě. A pátý by obvinil zelený sloup vedle Kotkovy hlavy. Sloup by se samozřejmě nemohl bránit. Jako všichni nejúspěšnější hráči této hry.
„Hradní pán byl vyřazen. Kdo hlasoval, nevíme.“ A mimochodem, sloup odmítá komentář.
AKT III — Špunty? Máme. Královskou důstojnost? Hledejte venku
Na celé věci je nejlepší marketingový multivesmír. BAUHAUS už několik let staví reklamy na Kotkovi coby „nešikovném manželovi“. Letošní podzimní pokračování si hraje se slovní záměnou špuntů a šuntů. Ano, tentýž člověk, který ve Zrádcích teatrálně ovládá hrad, v jiné televizní realitě ne vždycky bezpečně rozpozná, co má v hobby marketu vlastně hledat.
Člověk tak získává dvě neslučitelné životní filozofie. Na Křivoklátě: „Já rozhoduji o vašem osudu.“ V reklamě: „Prosím, kde máte šunty?“ A na trávníku u silnice se oba světy setkaly. Hradní pán nepotřebuje meč ani korunu. Potřebuje někoho, kdo mu sroluje levou stranu portrétu, aniž by mu přes obličej přehodil reklamní záhyb.
Výraz „nešikovný manžel“ přitom patří reklamní postavě, ne skutečnému herci. A ani BAUHAUS, ani Kotek nejsou na základě snímku odpovědní za stav nebo umístění plachty. Za to by se u kulatého stolu musely předložit důkazy. Zatím máme fotografii. A krásně komický kontrast.
AKT IV — Nejšílenější vražda, která se vůbec nestala
Pokud jste Zrádce nikdy neviděli, krátké vysvětlení: hradní pán v pořadu uvádí dramatické rituály a hráči v nich rozhodují, komu lze věřit. Je to precizně vybudované divadlo napětí. Jenže billboard neumí držet důstojnost. Ve chvíli, kdy ho někdo sundá ze stojanu a zmačká, připomíná zlověstný Křivoklát nákupní tašku po třídenním festivalu.
Fotografie naštěstí neobsahuje násilí, krev ani skutečného vyřazeného účastníka. Jen tvář, která ještě nedávno mohla na velkém formátu prodávat nářadí, a teď se usmívá na trávu. Je to jako kdyby ceremoniář slavnostního banketu skončil zabalený v ubrusu. A někdo mu ještě řekl: „Díky za spolupráci, od zítřka jede jiná kreativa.“
„Hradní pán byl vyřazen. Kdo hlasoval, nevíme.“ Věrní se přou, Zrádci mlčí a sekáč trávy zatím nemá vysílací práva.
AKT V — Velká sláva, krátký život venkovní plachty
Za nejlepší částí tohoto bizáru se ale schovává i celkem obyčejná otázka. Reklama si na pár týdnů koupí naši pozornost. Obrovská tvář se na nás dívá u křižovatky, připomíná značku, slogan a někdy i píseň, kterou pak člověk tři dny nedostane z hlavy. A jednoho dne se z celé slávy stane hromada materiálu, kterou nikdo na fotografii ani nepovažuje za reklamu. Jen za podivný předmět na trávníku.
Nechci z jednoho snímku vyvozovat ekologickou bilanci kampaně nebo obviňovat někoho z černé skládky. Nevím, jak se s plachtou dále naložilo. Přesto je ten obraz výmluvný: pozornost je v reklamě drahá, ale její kulisa může působit překvapivě dočasně. Televizní majestát přežije střih. Materiál pod ním musí někdo nakonec skutečně odvézt.
FINÁLE — Křivoklát vyhlásil výsledek. U silnice byl klid
Vyfotil jsem to, protože takhle dokonale postavený vtip člověk vymyslí jen těžko. Nevzal jsem plachtu, nezmačkal ji, nepoložil ji do trávy a neorganizoval zánik hradního pána. Jen jsem šel kolem, podíval se a pochopil, že některé komedie se odehrávají bez scénáristy.
Kotek dál zůstává Kotkem, Zrádci dál zůstávají Zrádci a BAUHAUS dál prodává věci do dílny. Nečekaná porážka se odehrála výhradně ve světě tištěné reklamy. Ostatně je to poslední dokonale zrádcovská ironie: na hradě se snaží všichni odhalit, kdo je zrádce. Tady stačilo chvíli koukat na trávník, aby se ukázalo, kdo byl vyřazen. Ale kdo o tom rozhodl? To z jediné fotografie nezjistí nikdo.
Závěrečné hlášení: „Hradní pán byl vyřazen. Kdo hlasoval, nevíme.“ Ostatní účastníci se mohou vrátit do hradu. Reklamní plachta prosí o odvoz.
