Článek
Když postava vyskočí z obrázku, nestačí jí obléct kostým
U filmu Kdo chce zabít Jessii? se dá velmi snadno sklouznout k obvyklému retro seznamu: kdo hrál Jessii, kdo Supermana, kde se natáčelo a co se dělo v zákulisí. Jenže nejzajímavější na snímku podle mě není samotné obsazení ani fakt, že se v československé komedii z roku 1966 objeví superhrdina. Mnohem zábavnější je otázka, co se stane, když se do hraného světa nepřestěhuje jen komiksová postava, ale i část komiksového jazyka.
Právě to dělá film režiséra Václava Vorlíčka a scenáristy Miloše Macourka. Národní filmový archiv popisuje jeho základní nápad jednoduše: ze snu Jindřicha Beránka uniknou do reality Jessie, Superman a pistolník. Jenže s nimi nepřijdou pouze tři lidé v nápadných kostýmech. Komiksové postavy v hrané realitě nemluví běžným způsobem. Jejich repliky se objevují v bublinách a do světa kolem nich pronikají i obrazové znaky fyzických dějů.
To je detail, který mě na filmu baví dodnes. Kdyby Jessie jednoduše začala mluvit jako každý jiný člověk, po několika minutách by zůstala hlavně bláznivá sci-fi komedie s neobvyklými hrdiny. Film ale pořád připomíná, že tihle tři do jeho reality nepatří. Nejen vzhledem. I způsobem, jakým komunikují.
Bublina není dekorace. Je to dialog
V běžném komiksu je bublina tak samozřejmá, že ji skoro přestaneme vnímat jako objekt. Čtenář ji nepovažuje za kus hmoty visící vedle hlavy hrdiny. Prostě přečte repliku a pokračuje dál. Kdo chce zabít Jessii? tenhle zvyk vezme a přenese ho do prostředí, kde najednou působí cize.
Národní filmový archiv přímo upozorňuje, že komiksové postavy se vyjadřují prostřednictvím bublin a komiksová estetika proniká do hrané akce. Filmový analytik Radomír D. Kokeš v textu Masarykovy univerzity jde ještě dál: popisuje nejen bubliny s replikami, ale i vizualizované údery do zdí a vrat. Postavy uvnitř filmu tyhle projevy vnímají jako něco rušivého a komiksového. Jinými slovy, nejde jen o grafickou vrstvu určenou divákovi. Komiksový princip je součástí samotného gagu.
A právě tím se změní význam obyčejné řečové bubliny. Na papíře je to transparentní nástroj vyprávění. Ve filmu je to důkaz, že se do normálního světa dostal někdo, kdo si přinesl vlastní pravidla. Stejný princip funguje u nápisů, které zastupují rány a jiné fyzické děje. Realita najednou musí snášet něco, co normálně existuje jen jako znak na stránce.
Film se ale celý nepřevlékne za komiks
Tohle je důležitá nuance. Snadno by se dalo napsat, že Vorlíček se Saudkem prostě „natočili živý komiks“. Jenže film funguje právě proto, že tak jednoduchý není. Kokeš ve své analýze upozorňuje, že filmové a komiksové postupy se neslijí do jednoho stylu. Naopak se o sebe třou. Hraný svět zůstává převážně filmový a komiksové prvky do něj vstupují jako cizorodá vrstva.
To je podle mě přesnější popis toho, proč gagy nestárnou jen jako technická kuriozita. Kdyby byl celý obraz od začátku do konce stylizovaný jako kreslený sešit, bublina by nebyla překvapivá. Tady ji vidíme vedle obyčejného bytu, policisty, soudu, ulice nebo vědeckého pracoviště. Komika vzniká z kontrastu. Čím normálněji okolní svět působí, tím absurdněji v něm funguje pravidlo, které si přinesla Jessie a její dva protivníci.
Kokeš navíc připomíná, že snímek používá i postupy filmové grotesky, zrychlený obraz, nadsázku v mizanscéně nebo zvukové zdůraznění. Komiks tedy není jediný zdroj jeho formy. Film si bere z různých tradic to, co potřebuje, a komiksovou gramatiku nasazuje tam, kde může nejlépe rozbít pravidla hraného světa.
Kája Saudek není jen jméno u kreslených vložek
Oficiální filmografické údaje Národního filmového archivu uvádějí jako výtvarníka Karla Saudka, známého jako Kája Saudek. Česká televize zároveň připomíná, že právě film Kdo chce zabít Jessii? jej v roce 1966 dostal do širšího povědomí a jeho kresby se staly nedílnou součástí filmového vyprávění.
Tohle spojení je zásadní. Saudkův rukopis není ve filmu přilepený až na konec jako ozdobný plakát nebo titulková grafika. Komiks je napsaný přímo do mechanismu příběhu. Hrdinové ho čtou, sní o něm, postavy z něj se zhmotní a pak s sebou vláčejí jeho vizuální pravidla do světa lidí. Výtvarná práce tak není jen ilustrace děje. Děj by bez ní fungoval jinak.
Z dnešního pohledu je navíc zajímavé, že film vznikl v době, kdy komiks rozhodně nebyl v Československu samozřejmou součástí mainstreamové kultury v podobě, jakou známe dnes. NFA zasazuje snímek do širší řady domácích her se „západními“ žánry a Kokeš cituje Vorlíčkův dobový komentář, že tvůrci počítali i s divákem, který komiks prakticky neznal. Film proto musí svou vlastní logiku zároveň představit a okamžitě ji začít používat pro vtip.
Širokoúhlý obraz, ale černobíle
Technická stránka vytváří další zajímavý paradox. Národní filmový archiv uvádí, že snímek byl natočen v širokoúhlém cinemaskopickém formátu. Kvůli náročným požadavkům na realizaci triků ale musel zůstat černobílý. Výsledek dnes působí téměř opačně, než bychom od komiksového filmu čekali: místo explozivních barev dostaneme černobílý obraz, do kterého vstupují kreslené znaky.
A ono to vlastně funguje. Bublina, kresba i hraný člověk sdílejí stejné černobílé pole, takže se dají kombinovat bez pocitu, že na sebe někdo po desetiletích nalepil grafický efekt. Současně ale pořád poznáme, co pochází z komiksového principu a co z reality filmu. Technické omezení se tak zpětně čte skoro jako součást stylu, i když jeho původ byl praktický.
Nejlepší trik není trikový záběr. Je to změna pravidel
Když dnes někdo řekne „komiksový film“, vybaví se hlavně digitální efekty, superhrdinské univerzum, obří rozpočty a snaha převést kreslenou akci co nejvěrněji do obrazu. Kdo chce zabít Jessii? jde jinudy. Nemá ambici přesvědčit nás, že komiks zmizel a hrdina se stal normálním člověkem. Naopak neustále zdůrazňuje, odkud přišel.
Právě proto mi připadá zajímavější sledovat film jako střet dvou gramatik než jako sbírku trikových kuriozit. Hraný film má svůj způsob, jak ukazuje řeč, pohyb a ránu. Komiks má jiný. Jessie je nechá chvíli fungovat vedle sebe a z jejich nesouladu vyrábí humor. Bublina není jen starý efekt. Je to malá porucha reality.
A možná právě v tom je důvod, proč některé obrazy z filmu přežily tak dlouho v české popkultuře. Nemusíme znát všechny historky z natáčení ani si pamatovat každou repliku. Stačí jednou vidět skutečného člověka, nad kterým se v hraném světě objeví komiksová bublina, a princip pochopíme okamžitě. Film z roku 1966 tak nemusí soutěžit s dnešními efekty. Hraje úplně jinou hru.
Poznámka k úhlu článku: Text záměrně neřeší obecné obsazení ani zákulisní historky. Soustředí se na převod komiksové gramatiky do hraného filmu – tedy na bubliny, obrazové zvuky, kontrast médií a roli Káji Saudka.
Zdroje a ověření
