Článek
Poznámka autora: Text je nadsazená glosa založená na vlastní návštěvě Horácké arény. Oficiální klubové postavy se jmenují Ježek JD a JDinka; Dukla sama představila JDinku článkem „Příběh, který začal jedním pohledem“. Z toho ale nevyvozuji žádný skutečný partnerský vztah mezi lidmi uvnitř kostýmů ani jejich identitu. Veškerá „romantika“ je komediální práce s maskotím příběhem a pózou; vtip míří hlavně na mne jako autora.
Na hokej jsem přišel s celkem realistickým očekáváním. Led. Jídlo. Lidi. Možná gól. Možná klobása. Rozhodně jsem nepočítal s tím, že během večera dostanu nejtvrdší romantický reality check letošní sezony. A už vůbec ne od maskota.
Pak se totiž ve VIP patře objevili Ježek JD a JDinka, postavili se vedle sebe, objali se a během několika vteřin vytvořili fotografii, která měla víc chemie než většina mých pokusů o mezilidský kontakt za posledních několik let. V tu chvíli jsem pochopil, že můj problém není malá aktivita. Můj problém je, že mě v romantické disciplíně právě porazila maskotí dvojice s hlavami velikosti mikrovlnky.
Druhá fotografie nepomohla. Naopak potvrdila, že moje konkurence má bodliny, obří hlavu a pořád lepší držení těla.
Člověk čeká hokej. Místo toho dostane audit vlastního milostného života
Na podobné situace vás nikdo nepřipraví. Když vidíte dva lidi, kteří se obejmou, mozek to registruje a jde dál. Když ale totéž udělají dva obří maskoti ve žluto-vínových dresech, vznikne okamžitě pocit, že sledujete finále romantické komedie, kterou jste sami nedostali ani do castingu.
Najednou jsem tam stál já, normální člověk, a proti mně dvojice, která nemůže ani pořádně mluvit, periferně pravděpodobně vidí asi třicet procent reality a přesto společně působí přirozeněji než já při větě „ahoj, jak se máš“. To je mimořádně ponižující statistika.
V hokeji existují přesilovky, oslabení, vhazování a střely na bránu. V mém soukromém zápase ten večer existovala jediná statistika: počet přesvědčivých romantických fotografií. Maskoti 2. Já 0. Zápas byl rozhodnut dřív, než jsem stihl podat protest.
Dukla mi navíc vzala poslední výmluvu: dala tomu oficiální lore
Tady se moje soukromá romantická porážka změnila v institucionálně potvrzený problém. Mužský maskot Dukly je oficiálně Ježek JD, čtený „džej dý“. A jeho nová maskotí parťačka má jméno JDinka. To samo o sobě už stačí k tomu, aby moje skóre vypadalo ještě hůř: já mám občanku, internet a schopnost mluvit; JD má bodliny a přesto dostal vlastní romantický spin-off.
Nejlepší je, že jsem si ten romantický výklad ani nemusel celý vymyslet. Dukla 11. září představila JDinku článkem s titulkem „Příběh, který začal jedním pohledem. Poznejte JDinku“. Klub tedy sám otevřel dveře do maskotího cinematic universe a moje fotografie z VIP patra přišly prakticky jako další epizoda. Někteří lidé potřebují seznamku, několik schůzek a měsíc komunikace. Ježek podle oficiálního klubového teaseru potřeboval pohled. Efektivita, o které se mně může jen zdát.
Do detailů toho osudového pohledu si nic nepřidávám. Stačí mi to, co je veřejně ověřitelné: klub používá jména JD a JDinka a sám její uvedení rámuje jako příběh, který začal jedním pohledem. Pro účely mého milostného auditu je to bohužel víc než dost. Když už marketingové oddělení hokejového klubu publikuje propracovanější romantický origin story než má autor článku, není kam podat odvolání.
Nejhorší je, že oni dva z toho vypadají dokonale sympaticky
Kdyby působili trapně, byla by situace snesitelnější. Jenže ne. Právě naopak. Póza je milá, uvolněná a přesně tak absurdně roztomilá, že člověk nemá žádnou obrannou taktiku. Nemůžu se jim smát, protože jsou sympatičtí. Nemůžu být naštvaný, protože nic neudělali. Můžu jen stát opodál a přijmout skutečnost, že i marketingové postavy klubu momentálně působí emocionálně stabilněji než já.
A v tom je jejich největší síla. Maskoti mají jednu obrovskou výhodu: nemusejí řešit, kam dát ruce. Nemusejí přemýšlet, jestli se tváří přirozeně. Nemusejí luštit, zda druhá strana odpověděla po deseti minutách nebo třech hodinách. Prostě se obejmou, kouknou do foťáku a hotovo. Romantika pro lidi, kteří mají hlavu z molitanu a tím pádem zjevně méně overthinkingu.
Já bych před stejnou fotografií absolvoval interní poradu. Stojím moc blízko? Má být ruka tady? Je ten úsměv normální? Nevypadám jako daňový poradce na firemním večírku? Maskot nic takového neřeší. Maskot má obří oči, stabilní brand a evidentně nulovou sociální úzkost. To je neférová konkurenční výhoda.
Romantický benchmarking dopadl katastrofálně. Pro mě
Kdyby existoval Deloitte report o vztazích, tato fotografie by mě poslala do restrukturalizace. Dva maskoti: společná vizuální identita, koordinované dresy, okamžitá chemie, ochota pózovat. Já: telefon v ruce a statisticky významná schopnost analyzovat úplně zbytečné věci místo toho, abych vedl normální společenský život.
Rozdíl je navíc ještě horší v tom, že maskotí vztah nepotřebuje žádnou textovou komunikaci. Žádné „zobrazeno“. Žádné tři tečky. Žádné přemýšlení, co znamená tečka na konci zprávy. Komunikace probíhá metodou: přijdu, obejmu, usměju se skrz pevně našitou maskotí mimiku a jdu dál. Je to tak efektivní systém, že by ho měly studovat univerzity.
Možná je to budoucnost. Lidé se roky snaží vyřešit randící aplikace, seznamování, první schůzky a interpretaci signálů. Přitom řešení celou dobu stálo u bufetu v Horácké aréně: velká hlava, týmový dres a nulová možnost poslat člověku večer ve dvě ráno slohovku o pocitech.
Když má maskot lepší love story než autor článku, nezbývá než pogratulovat
Na celé scéně je ale nejlepší jedna věc: ti dva vypadají, že si tu roli prostě užívají. A přesně tak má maskot fungovat. Ne jako člověk, který jen odchodí povinné kolečko po hale, ale jako postava, která vytvoří moment, kvůli němuž si ji lidi zapamatují. Tady to vyšlo dokonale. Vtip, energie, póza a fotografie, která sama vypráví malý příběh.
Takže pokud z toho má někdo vyjít dobře, jsou to právě oni. Já jsem jen dobrovolná vedlejší oběť celé situace. Oni dělají svou práci dobře. Já jsem ten idiot, který se na dvě maskotí postavy podívá a během třiceti sekund z toho vytvoří kompletní audit svého milostného života.
A vlastně jim to přeju. Jestli má hokejový večer kromě výsledku přinést i nějakou lidskou nebo absurdní drobnost, tohle byla přesně ona. Horácká aréna mi nabídla hokej, jídlo, výhled a navíc dva maskoty, kteří mi bez jediného slova připomněli, že romantika může vypadat jednoduše. Stačí přestat všechno analyzovat. Případně si pořídit kostým.
Verdikt: na hokeji jsem prohrál zápas, který se vůbec nehrál
Do Horácké arény jsem šel na ligu. Ve výsledku jsem si kromě hokeje odnesl i velmi specifické zjištění: člověk může mít občanku, telefon, normální obličej a plný přístup k lidské řeči, a přesto ho v romantickém dojmu porazí dvě postavy, které komunikují hlavně máváním a mají hlavu širokou jako menší lednice.
Netvrdím, že lidé uvnitř kostýmů tvoří pár. To nevím a ani to nepotřebuji vědět. Mně úplně stačila maskotí realita té jedné fotografie. V ní jsou oni dva sehraná, sympatická dvojka a já externí auditor, který právě zjistil, že jeho vlastní romantické KPI nejsou jen pod plánem, ale možná ani nebyly založené v systému.
A tak nezbývá než uznat porážku. Ježek JD a JDinka: 1. Já: 0.
Hokejový večer pokračoval dál, ale můj milostný život už měl konečný stav dávno na kostce. Příště si do VIP vezmu nejen hlad a telefon, ale možná i vlastní maskotí hlavu. Evidentně je to jediná seznamovací strategie, která ještě funguje.
Zdroje a transparentnost
• Vlastní návštěva autora v Horácké aréně Jihlava.
• Obě fotografie jsou vlastní snímky autora.
• Jména postav JD a JDinka a klubové rámování „příběhu, který začal jedním pohledem“ vycházejí z oficiálních zdrojů HC Dukla Jihlava.
• Text je nadsazená glosa. Z maskotího příběhu ani pózy se nevyvozuje skutečný partnerský vztah lidí uvnitř kostýmů.
• Veškeré romantické skóre a „audit love life“ jsou komediální metafory mířené primárně na autora.
