Článek
Představte si velký historický dům, jehož majitelé mají neobvyklý problém. Neřeší, jak dostat vodu ze základů pryč. Naopak potřebují zajistit, aby tam byla stále. Kdyby jejich konstrukce zůstala dlouhodobě na suchu, mohlo by to ohrozit nosnou část stavby. Přesně na takové logice funguje barokní konvent kláštera v Plasích na severním Plzeňsku. A nejde o trik pro turisty, nýbrž o promyšlené stavební řešení.
Problém, který měl odradit každého stavitele
Cisterciáci si pro zakládání klášterů vybírali odlehlá údolí s dostupnou vodou. Údolí řeky Střely jejich představám vyhovovalo. Klid a prameny ale měly cenu: půda byla podmáčená a nestabilní. Pro obyčejné základy mohlo takové prostředí znamenat zásadní stavební riziko. Středověcí mniši už podle dochovaných zpráv místy využívali dřevěné piloty, nová barokní stavba však měla být výrazně větší a náročnější.
Na počátku 18. století se do rozhodující přestavby pustil opat Eugen Tyttl a architekt Jan Blažej Santini-Aichel. Nechtěli jen udržet budovu na problematickém podloží. Měli ambici vytvořit monumentální konvent, který bude fungovat celé generace. Stavba v letech 1711 až 1738 proto dostala pod povrchem infrastrukturu, kterou návštěvník při běžném pohledu na fasádu vůbec nevidí.
Pět tisíc sto tři piloty a jeden dubový rošt
Oficiální prezentace kláštera uvádí 5 103 dubových pilot, v dalších odborných materiálech se počet zaokrouhluje na zhruba 5 100. Piloty se zatloukly do podloží, na jejich horní část navázal mohutný dubový rošt a na ten byly položeny pískovcové základy budovy. Síly z masivního zdiva se tak rozložily do velkého počtu podpor. Dřevo není pouhou historickou kuriozitou. Je základním článkem nosného systému.
Jestliže však stavbu podpírá dřevo, nabízí se otázka: proč se pod tíhou takového domu časem nerozpadlo? Odpověď je překvapivá. Dubové dřevo dokáže při trvalém ponoření do vhodných podmínek odolávat rozkladu velmi dlouhou dobu. Problematičtější může být střídání vlhka a sucha, kdy se ke konstrukci dostává kyslík a vznikají podmínky pro biologické poškození.
Voda jako součást základů
Santiniho řešení proto počítalo s trvalou přítomností vody. Prameny přiváděly vodu do základové konstrukce potrubím, nadbytek se odváděl regulovaně pryč. Celý systém musel udržovat vhodnou hladinu, nikoli jen zaplavit sklep. Je to zásadní rozdíl. Zatopený prostor běžného domu bývá závadou; v Plasích je voda přímo součástí původního technického principu.
Podzemní hospodaření s vodou má několik vrstev. Památkový katalog Národního památkového ústavu popisuje přítoky k základovým bazénům, podpovrchové kanály pro srážkovou vodu i hlavní odvodňovací trasu zvanou Královská štola. Systém se v průběhu staletí měnil a některé původní přívody dnes již nefungují. To je další důvod, proč je nutné jej pravidelně sledovat a udržovat, nikoli o něm mluvit jako o dokonale neporušeném zázraku minulosti.
Dvě vodní zrcadla pod schodišti
Santini navíc udělal z technického zařízení architektonický motiv. Pod dvěma výraznými samonosnými schodišti leží takzvaná vodní zrcadla. Sloužila ke kontrole vody a zároveň vytvářela neobvyklý vizuální efekt: monumentální schodiště nad vodní hladinou. Tady se stavitelství, každodenní provoz a barokní symbolika setkaly v jednom prostoru.
Na stavbě zůstalo i stručné latinské varování Aedificium hoc sine aquis ruet, tedy „Bez vod se stavba zřítí“. Dnes se věta často používá jako senzace. Není třeba ji chápat doslova tak, že po jediném suchém dni spadne zdivo. Vystihuje ale skutečnou závislost konstrukce na správném vodním režimu a dlouhodobou potřebu pečovat o základy.
Do kláštera nepatří jen podzemní voda
Na Plasích je pozoruhodná také reakce stavitelů na vlhkost v interiéru. Ve zdech a chodbách pracovali s větracími cestami, které pomáhaly vlhkost odvádět a prostory prohřívat. Památkáři proto o stavbě mluví i jako o technickém systému, v němž souvisejí základy, voda, proudění vzduchu a vytápění. Návštěvník vidí krásnou klenbu. O několik metrů níže se přitom rozhoduje o tom, v jaké kondici celá budova zůstane.
Tento princip je mimořádný i pro dnešní pohled na péči o památky. Mnoho historických domů potřebuje řešit vzlínání a odvlhčování. V Plasích však prosté rozhodnutí „všechno vysušit“ neplatí. Bez odborného rozlišení jednotlivých konstrukcí a jejich potřeb by takový zásah mohl poškodit právě to, co měl zachránit.
Žádné staré zlo. Skutečné tajemství je technické
Pověsti mohou do klášterních chodeb umístit kdejakého ducha. Plasy ovšem ukazují, že i bez nadpřirozena lze vyprávět napínavý příběh. Ve chvíli, kdy člověk porozumí nosné konstrukci, přestane voda v podzemí působit jako podezřelá hrozba. Je to kontrolovaná součást stavby, jejíž udržování je pro její budoucnost zásadní.
Santiniho práce totiž nebyla jen otázkou krásné fasády a slavného podpisu. Spočívala také ve schopnosti přeměnit nevýhodu mokrého údolí v řešitelný technický úkol. Pět tisíc dřevěných podpor, síť kanálů a dvě vodní zrcadla dohromady ukazují, že skutečný div plaského kláštera je možná právě tam, kam běžný turista zpravidla nevidí.
ZDROJE
