Článek
Na přepážce číslo čtyři sedí Orwell
Představte si literární redakci, kde se ráno místo korektur řeší jedna docela zvláštní otázka: může se o knížce napsat, že má něco společného s politikou, nebo už je lepší zavolat právníkovi? Na stole leží rozečtený Orwell, ve schránce další rukopisy a v hlavě úřední věta, která dokáže pokazit náladu i člověku, jenž běžně miluje formuláře.
Tohle je samozřejmě vymyšlená scéna. Dotační pravidla ministerstva kultury ale skutečně otevřela debatu, jak oddělit literární časopis od politické publicistiky. A čím déle se na tu hranici člověk dívá, tím více připomíná čáru nakreslenou křídou na chodník. Na papíře je jasná. Pak zaprší.
Ministerstvo 22. října vypsalo výzvu na podporu literárních a literárně-kulturních periodik a akcí pro rok 2027. U časopisů požaduje, aby se dlouhodobě zabývaly hlavně literaturou, literární kritikou, tvorbou a příbuznými tématy. Naopak program podle zveřejněného textu není určen médiím, která se pravidelně či systematicky věnují obecné politické publicistice, komentářům a aktuálnímu politickému zpravodajství. Rozhovor o knize ani společenská reflexe literatury nejsou automaticky zakázané. Právě v tom je ten háček: o výsledku může rozhodovat kontext.
Vítejte na Úřadu pro nezávadné metafory
V mé představě by se celá věc dala řešit elegantně. Ministerstvo by zřídilo Úřad pro nezávadné metafory. Přízemí: poezie. První patro: próza. Druhé patro: knihy, které se tváří jako příběh, ale podstrkují čtenáři otázky o společnosti. Ve třetím patře už by seděl pracovník s razítkem a výrazem člověka, který právě zjistil, že i pohádka o králi může být nepříjemně politická.
Redaktor přinese recenzi na Orwellův román 1984. Úředník ji přečte a pokyne hlavou. Ano, je to o literatuře. Jenže pak se objeví slova moc, propaganda a dohled. Razítko zůstane viset ve vzduchu.
„Přiložte potvrzení, že metafora není komentář,“ oznámí úředník. Tato věta je satira, nikoli citace ministerstva. A kdyby takové potvrzení existovalo, nejspíš by se podávalo ve třech vyhotoveních, z nichž jedno by bylo nutné přeložit do jazyka, kterým nikdy žádný spisovatel nemluvil.
Samozřejmě lze namítnout něco rozumného: dotace na literaturu mají platit literaturu, nikoliv další všeobecný politický zpravodajský server. Tohle rozlišení dává jako účel veřejného programu smysl. Otázka nezačíná u toho, zda má mít výzva nějaké zaměření. Začíná ve chvíli, kdy musí někdo u konkrétní redakce určit, jestli ještě píše o knihách, nebo už o světě, do kterého jsou ty knihy zasazené.
Tři texty, tři šuplíky. A jeden problém
Zkusme obyčejný myšlenkový test. První text: recenze nového překladu dystopického románu, jeho stylu a překladatelských rozhodnutí. To zjevně míří k literární kritice. Druhý text: každodenní komentář k jednání vlády, který se o knihy ani neotře. Ten zase směřuje k obecné politické publicistice. Tady by se člověk asi nepohádal ani při rodinném obědě.
A pak přijde třetí text. Esej o tom, proč se politické romány vracejí do čtenářských žebříčků zrovna ve chvílích společenského napětí. Je to literatura? Společenská reflexe? Politický komentář? Záleží na tom, jak je napsaný, jakou má redakce koncepci a co vydává dlouhodobě. Samotná výzva ostatně výslovně připouští společenskou reflexi literatury a jako klíčové označuje publikační výstupy roku 2027.
V tomhle třetím šuplíku se z mého fiktivního úřadu začne ozývat podezřelé vrzání. Úředník vytáhne pravítko, aby změřil množství literatury na stránku. Když zjistí, že věta může být zároveň o knize i o společnosti, požádá o širší pravítko.
„Přiložte potvrzení, že metafora není komentář.“ A redaktor odpoví: „Ona je obojí.“ Takovou odpověď by umění mělo mít dovoleno dát, i když se pak o konkrétní dotační žádosti musí rozhodovat podle předem známých pravidel.
Jeden spor, dvě pochopitelné obavy
Ministr Oto Klempíř už při představování dotačních změn vysvětloval, že veřejné peníze určené na kulturu nemají sloužit k zastřené politické propagaci. Zároveň říkal, že společenská kritika a satira do umění patří a že chce rozlišovat mezi svobodou projevu a účelem dotace. To je podstatné, protože tvrdit, že ministerstvo zakázalo literatuře politická témata, by bylo jednoduše nepřesné.
Jenže zástupce šéfredaktora kulturního čtrnáctideníku A2 Michal Špína upozornil v Deníku N na opačnou potíž: politiku a kulturu podle něj nejde od sebe jednoduše odříznout. Taky to není maličkost. Literatura nežije ve sterilní krabici. Zajímá ji moc, spravedlnost, válka, chudoba, vztahy i každodenní život. Kdyby všechny tyhle věci opustila, zbyl by občas jen popis počasí. A i u počasí by někdo mohl namítnout, že jde o klimatickou politiku.
Mezi těmito obavami neleží jednoduchá odpověď, ale docela praktický úkol: jasně říct, jak se bude hranice posuzovat. Podle převažujícího obsahu? Podle jednotlivých článků? Co s literárním esejem, který má naléhavý společenský přesah? A jak zajistit, aby o stejném typu textu nerozhodovala jednou shovívavost a podruhé nálada hodnotitele? To jsou otázky, nikoli důkaz, že už někdo postupuje svévolně.
Literatura nebude čekat na povolení k významu
Nejvtipnější na tom všem je, že právě literatuře nejde nařídit, aby se držela jediné přihrádky. Kdyby to šlo, nikdy bychom nepotřebovali literární kritiku. Každou knihu bychom prostě zařadili podle počtu postav, stran a výskytu přídavných jmen. Hotovo. Dějiny umění by se konečně vešly do excelové tabulky a Kafka by měl radost z dokonale uzavřeného správního řízení. Tedy asi neměl.
Pravidla veřejných dotací mohou mít své hranice. Ty mají být srozumitelné a kontrolovatelné. Neměla by se z nich ale stát soutěž v odhadování, kolik společenské reality ještě smí projít stránkou literárního časopisu. To není výzva k rozdávání peněz bez pravidel. Spíš připomínka, že hranici mezi literaturou a politikou nelze narýsovat tak přesně jako kolonku v žádosti.
A tak si představuji závěrečné zasedání Úřadu pro nezávadné metafory. Redaktor donese rukopis, úředník se nadechne a pronese svou slavnou větu: „Přiložte potvrzení, že metafora není komentář.“ Redaktor se usměje a odpoví: „Já bych rád. Jenže tohle potvrzení by samo o sobě byl literární text.“
Úředník se zadívá do stropu. Potom opatrně odloží razítko. Poprvé za celý den totiž narazil na větu, která se nedá jednoduše zaškrtnout.
ZDROJE – KLIKACÍ ODKAZY
