Článek
Dnes se neřeší jen číslo. Řeší se, co vlastně považujeme za normální odměnu za práci
Minimální mzda má od ledna 2027 vzrůst z dnešních 22 400 na 24 900 korun hrubého měsíčně. Vláda, odbory a zaměstnavatelé se na částce shodli na tripartitě a podle aktuálních údajů se změna přímo dotkne zhruba 181 tisíc lidí.
A skoro okamžitě se rozjede známý český souboj. Jedna strana řekne, že skoro pětadvacet tisíc hrubého je za plný pracovní úvazek pořád málo. Druhá připomene, že těch 2 500 korun nikdo firmám neposílá ze vzduchu a někdo je musí vydělat.
Obě věty jsou pravdivé.
Právě proto mi připadá zvláštní, když se debata o minimální mzdě během několika minut zredukuje na souboj „líných zaměstnanců“ proti „nenažraným podnikatelům“. Ve skutečnosti jde o mnohem nudnější, ale důležitější otázku: kolik má v Česku stát nejlevnější legální hodina lidské práce a kdo ponese náklady, když tu cenu zvýšíme.
Pro zaměstnance je to 2 500 Kč hrubého. Pro firmu to může být asi 3 345 Kč
Zkusil jsem si zvýšení přepočítat z pohledu zaměstnavatele.
Běžný zaměstnavatel odvádí ze mzdy zaměstnance 24,8 procenta na sociální pojištění a dalších 9 procent na zdravotní pojištění ze svých prostředků. Standardní vedlejší odvody zaměstnavatele tak dohromady odpovídají 33,8 procenta hrubé mzdy.
Pokud tedy hrubá mzda vzroste o 2 500 korun, samotný rozdíl v mzdě není jediným nákladem. Při standardních sazbách vychází navýšení celkového mzdového nákladu přibližně na 3 345 korun měsíčně.
Za rok je to asi 40 140 korun na jednoho pracovníka.
U jednoho člověka to může firma zvládnout bez většího dramatu. U deseti stejně placených zaměstnanců už jde přibližně o 401 tisíc korun ročně. A u provozu, který stojí na desítkách nízkopříjmových pracovních míst, se z politicky hezkých 2 500 korun rychle stává skutečný rozpočtový problém.
To není argument proti růstu minimální mzdy. Je to argument proti předstírání, že zvýšení mzdy nemá druhou stranu účtu.
Jenže 24 900 Kč hrubého také není žádný luxus
Stejně absurdní je opačný extrém: líčit minimální mzdu 24 900 korun jako nějaký přepych.
Podle dnešního rozhodnutí má minimum v roce 2027 odpovídat 44,6 procenta průměrné mzdy. Ministerstvo práce už dříve počítalo s postupným růstem tohoto poměru a pro rok 2028 navrhlo 45,8 procenta.
Minimální mzdu podle údajů citovaných Novinkami pobírá přibližně 4,9 procenta zaměstnanců, často v úklidu, gastronomii, maloobchodu, lehké výrobě a dalších pomocných profesích.
Tady podle mě stojí za to odhodit politické nálepky. Člověk, který uklízí hotel, doplňuje zboží nebo osm hodin pracuje ve výrobě, nevytváří menší potřebu zaplatit nájem, energie nebo jídlo jen proto, že jeho profese patří mezi nejhůře placené.
Minimální mzda není odměna za výjimečný výkon. Je to společností stanovená podlaha, pod kterou už cena práce na plný úvazek nesmí spadnout.
Problém začíná o patro výš: co člověk, který už dnes bere 26 tisíc?
Růst minima ale umí vytvořit ještě jeden konflikt, který se v titulcích ztrácí.
Představme si dva zaměstnance. Jeden bere dnes minimum 22 400 korun. Druhý má za vyšší odpovědnost, zkušenost nebo kvalifikaci 26 000 korun.
Po zvýšení minima se první dostane na 24 900. Rozdíl mezi nimi se smrskne z 3 600 na 1 100 korun, pokud firma neupraví i druhou mzdu.
A přesně tady se minimální mzda přestává týkat jen těch 181 tisíc lidí, kteří ji skutečně pobírají. Vytváří tlak na další příčky nad nimi. Novinky ostatně připomínají, že zvýšení minima má neformální vliv i na mzdy v profesích, kde lidé vydělávají více.
To je podle mě mnohem zajímavější než samotná věta „minimum stoupne o 2 500“. Firma totiž může začít řešit celou svoji mzdovou hierarchii.
Ve veřejném sektoru se ve stejný den otevřela ještě větší debata
Není náhoda, že téma mezd dnes rezonuje tak silně. Ve stejný den přišla vláda také s plánem zásadně přestavět tarifní platy ve veřejném sektoru.
Podle Novinek se změna může dotknout zhruba 400 až 500 tisíc státních a veřejných zaměstnanců. Žádný tarif by nově neměl končit pod minimální mzdou či zaručeným platem a systém se má automaticky valorizovat. Dnes je podle zveřejněných údajů pod úrovní minimální mzdy 76 tarifů z 564.
Jinými slovy: dnešní spor o 24 900 korun není izolovaná novinka. Je součástí mnohem větší debaty o tom, jak má Česko oceňovat práci - od uklízečky přes pracovníka obchodu až po úředníka, knihovníka nebo školníka.
Glosa: nejhorší je, když z ceny práce uděláme morální soud o lidech
Na minimální mzdě mi nejvíc vadí jedna věc, která s její přesnou výší vlastně vůbec nesouvisí.
Z čísla se pravidelně stane morální soud.
Kdo chce vyšší minimum, je podle části debaty ekonomický analfabet. Kdo upozorní na náklady firem, je zase bezcitný podnikatel, kterému vadí, že má lidem platit.
Jenže zaměstnanec může naprosto oprávněně chtít, aby mu práce na plný úvazek dávala ekonomický smysl. A malý zaměstnavatel může úplně stejně oprávněně počítat, zda mu zvýšení nákladů o čtyřicet tisíc ročně na člověka ještě vychází.
To nejsou dvě morálně neslučitelné pozice. To je jedna ekonomická rovnice sledovaná z opačných stran.
A jestli má mít debata o mzdách nějaký smysl, měla by podle mě začínat právě tady: přestat se navzájem obviňovat a konečně si přiznat, že důstojnější výplata něco stojí - a že nízká výplata zase něco stojí člověka, který z ní musí žít.
24 900 Kč není vítězství ani katastrofa. Je to nová podlaha
Od ledna tedy bude nejnižší mzda za plný úvazek 24 900 korun hrubého, pokud se dnešní dohoda promítne do definitivního vyhlášení částky podle zákonného mechanismu.
Pro přibližně 181 tisíc lidí je to přímé zvýšení. Pro firmy je to vyšší mzdový náklad. Pro zaměstnance těsně nad minimem je to potenciální tlak na dorovnání. A pro veřejný sektor přichází současně reforma tarifů, která otevře další kolo stejné debaty.
Proto bych z 2 500 korun nedělal ani sociální revoluci, ani ekonomickou apokalypsu.
Je to prostě další krok v dlouhé debatě o ceně práce. A pokud se kvůli němu má Česko hádat, bylo by dobré se alespoň hádat nad celým účtem, ne jen nad jedním číslem z titulku.
Zdroje
