Článek
Na akcích mám zvláštní problém, který jsem si vlastně vyrobil sám. Chodím tam jako divák, fanoušek a člověk, který si za vstup, cestu nebo svoje místo normálně platí. Jenže zároveň vím, že z jednoho večera můžu vytěžit článek, fotografii, postřeh, video nebo několik dalších témat.
A tak se z obyčejného „jdu na hokej“ velmi snadno stane směna. Ještě než začne program, už přemýšlím: vyfotit halu, kostku, světelný rig, nástup, catering, nové bannery, změnu v režii, možná natočit pregame, možná pak zůstat po siréně a sledovat, co se děje dál.
V jednu chvíli mi došlo, že tohle je skvělý způsob, jak mít vlastní materiál. A zároveň dost účinný způsob, jak si z každé akce udělat práci, i když jsem na ni přišel původně odpočívat.
Patnáct minut s mobilem nad hlavou kvůli videu, které už existuje
Nejlépe mi to došlo u Sparty v O2 areně. Přemýšlel jsem, jestli při dalším zápase natočit celou novou pregame show. Jenže takový záznam neznamená pár sekund. Znamená stát nebo sedět s mobilem připraveným, hlídat začátek, držet obraz a klidně čtvrt hodiny sledovat show spíš přes displej než vlastníma očima.
A pak přišla ještě banálnější otázka: k čemu přesně? Na YouTube už několik záznamů nové pregame bylo. Kdybych ji natočil jako první a měl unikátní materiál, smysl by to mělo. Když ale čtvrtá nebo pátá verze přidá hlavně další soubor na internet a mně vezme patnáct minut večera, začíná se měnit poměr cena–výsledek.
Nakonec jsem si řekl, že mobil zůstane v kapse a další opravdu velké natáčení si nechám třeba na playoff, kdy bývá show znovu jiná. Ten moment byl směšně malý, ale pro mě docela důležitý: poprvé jsem neřešil, co všechno bych mohl vyrobit, ale jestli to vůbec potřebuji vyrobit.
Davis Cup byl přesně opačný případ. Tam měl telefon práci
Na Davis Cupu Česko–USA v O2 areně jsem naopak věděl, že materiál chci. Byl to mimořádný dvoudenní event a zároveň něco, o čem jsem chtěl psát. Fotka kurtu, světelného rigu, haly před začátkem nebo cateringu nebyla samoúčelná. Byla to součást reportážního materiálu.
V takové chvíli mi focení nevadí. Telefon není překážka, ale pracovní nástroj. Rozdíl je v tom, že vím proč ho vytahuji. Udělám několik konkrétních záběrů, které potřebuji, a pak ho zase schovám.
Problém začíná až ve chvíli, kdy se z cíleného sběru podkladů stane automatická povinnost zaznamenat úplně všechno. Pak už nejsem na akci s telefonem. Jsem u telefonu a akce běží někde za ním.
Nechci psát další moralitu o lidech, kteří mají na koncertě mobil
Na Médiu už podobná obecná kritika existuje. Články řeší, proč lidé dokumentují každý zážitek, proč místo pódia sledují displej nebo proč fotí věci, ke kterým se už nikdy nevrátí. Jenže přesně takový text psát nechci.
Nemyslím si, že vytáhnout telefon znamená neumět žít přítomností. Sám mám z akcí fotografie, ke kterým se rád vracím. A když píšu reportáž, vlastní snímky jsou pro mě často cennější než jakákoli fotobanka.
Moje dilema je mnohem konkrétnější: co se stane, když se z focení stane součást práce. Když už nepřemýšlím jen „tohle si chci pamatovat“, ale také „tohle bych mohl použít do článku“, „tohle možná hodím na YouTube“ a „tohle se může hodit jako náhled“. V tu chvíli není telefon jen paměť. Je to pracovní úkolník.
Výzkum je zajímavější než jednoduché „foťák kazí zážitek“
Ani psychologie nedává jednoduché potvrzení stereotypu, že kdo fotí, automaticky si akci užije méně. Studie publikovaná v Journal of Personality and Social Psychology ukázala, že aktivní fotografování může u pozitivních zážitků naopak zvýšit zapojení a požitek – pokud člověka focení do dění víc vtáhne a samo se nestane překážkou.
Jiný známý experiment Lindy Henkelové v muzeu zase našel takzvaný photo-taking-impairment effect: lidé si u některých exponátů, které pouze běžně vyfotili, pamatovali méně detailů než u těch, které jen pozorovali. Když ale museli při focení cíleně zoomovat na konkrétní detail, efekt se změnil.
Ty výsledky se mi líbí právě proto, že z telefonu nedělají padoucha. Záleží na způsobu použití. Jedna promyšlená fotka může člověka přinutit všimnout si detailu. Patnáct minut nepřetržitého natáčení může naopak znamenat, že polovinu show řeším stabilitu ruky, ostření a to, jestli mi někdo nevleze do záběru.
Můj nový filtr je jednoduchý: potřebuji záběr, nebo jen možnost ho mít?
Začal jsem si proto pokládat jednu otázku ještě předtím, než mobil vytáhnu. Potřebuji tenhle záběr k něčemu konkrétnímu? Pokud ano, udělám ho. Pokud ne, nemusím vyrábět další video jen proto, že by technicky vzniknout mohlo.
Pro článek potřebuji třeba vlastní fotku nové arény, konkrétního jídla, změny v show nebo něčeho, co z veřejných zdrojů nezískám. To má smysl. Natočit celou patnáctiminutovou pregame show jen proto, abych měl patnáctiminutovou pregame show, už je pro mě jiná rovnice.
Nechci se stát člověkem, který přijede domů z akce se stovkou použitelných souborů a zjistí, že si celý večer pamatuje hlavně stav baterie.
Telefon do kapsy není prohra autora
Když člověk tvoří obsah, snadno získá pocit, že každý moment, který nenatočí, je promarněná příležitost. Ve skutečnosti je někdy promarněná příležitost přesně opačná: strávit jedinečný moment výrobou materiálu, který už někdo jiný natočil lépe a který sám možná nikdy znovu nepustím.
To neznamená přestat fotit. Znamená to oddělit dvě role. Když jdu dělat reportáž, sbírám podklady. Když jdu čistě na akci, nemusím si dodatečně vyrábět redakční směnu jen proto, že mám v kapse telefon s dobrou kamerou.
A někdy se ty dvě role potkají v jednom večeru. Udělám pár fotek, poznamenám si dvě věci a zbytek času jsem prostě divák. Možná právě to je pro mě nejpraktičtější kompromis: ne zákaz telefonu, ale právo ho po pár minutách zase schovat.
Nejlepší záběr z některých akcí možná nikdy nevznikne
Z O2 areny mám dost fotografií. Z Davis Cupu mám materiál. Z hokeje mám vlastní snímky, poznámky i věci, které později skončí v článcích. Nemusím proto pokaždé dokazovat, že jsem tam byl, dalších dvacet minut dlouhým videem.
Když při příští velké show nechám mobil v kapse, možná přijdu o jeden záběr. Ale dost možná získám něco, co se do galerie ukládá hůř: celý ten moment bez rámu displeje.
A jestli z něj nakonec článek nevznikne? Tak dobře. Ne každá vstupenka musí mít návratnost v podobě obsahu. Někdy jsem si ji koupil proto, abych tam prostě byl.
Zdroje a ověření
• American Psychological Association – How Taking Photos Increases Enjoyment of Experiences — devět experimentů; fotografování může zvyšovat zapojení a požitek, pokud samo zkušenost nenarušuje
• PubMed – Linda A. Henkel: Point-and-shoot memories — experiment v muzeu a photo-taking-impairment effect; rozdíl mezi prostým focením a cíleným zoomem
• PubMed – Photographic Memory: Volitional Photo Taking — dobrovolné fotografování může posunout pozornost k vizuálním aspektům zkušenosti a od auditivních
• Médium.cz – Proč jsou lidé posedlí natáčením každého zážitku místo toho, aby ho prožili? — použito pro anti-duplication kontrolu; obecná společenská glosa
• Médium.cz – „Nefoť to?“ Proč máme pocit, že musíme svůj život neustále dokumentovat — použito pro anti-duplication kontrolu; obecné téma dokumentování života
