Článek
Koncert sotva začne a do vzduchu vystřelí stovky telefonů. Místo pódia vidíte stěnu displejů. Lidé zaplatili za živý zážitek, ale raději ho sledují přes mobil, jako by bez natočeného videa vůbec neexistoval.
Stejné je to na dovolené, na svatbě, u ohňostroje i při prvních krůčcích dítěte. Všude stejný rituál. Vytáhnout telefon. Zapnout kameru. Natočit. Teprve potom se možná na chvíli podívat vlastníma očima.
Možná jsme se stali první generací, která přestává žít přítomností a místo toho si jen vyrábí nekonečný archiv videí.
Když už nestačí něco zažít
Dřív si lidé z dovolené přivezli zážitky. Dnes si vozí stovky gigabajtů videí. Paradox je, že většina z nich už nikdy znovu neuvidí. Hodiny záznamů leží v telefonu jako digitální hřbitov. Zabírají místo v paměti, ale jen výjimečně zůstanou v té lidské.
Největší změna ale není v technologiích. Je v našem přemýšlení. Spousta lidí už nepřijde na koncert nebo sportovní zápas jen proto, aby si ho užila. Automaticky přemýšlí, co natočí, jak bude video vypadat a jestli bude dost zajímavé pro ostatní. Místo vzpomínek vzniká obsah. Místo přítomnosti plán na další příspěvek.
Obhájci namítají, že je to přece jejich telefon a jejich vzpomínky. Jenže ve chvíli, kdy kvůli lepšímu záběru zakrývají výhled stovkám dalších lidí nebo ignorují opakované prosby pořadatelů, už nejde jen o jejich soukromou věc. Touha po vlastním videu najednou převažuje nad ohleduplností vůči okolí.
Celé to navíc působí zvláštně. Lidé natáčejí desítky minut téměř stejných koncertů, ohňostrojů nebo západů slunce, přestože internet je plný profesionálních záznamů ve výrazně lepší kvalitě. Nepotřebují nejlepší video. Potřebují vlastní důkaz, že u toho byli.
Možná jsme se nenápadně dostali do doby, kdy už nestačí něco prožít. Čím dál víc lidí potřebuje, aby jejich život někdo viděl, okomentoval a potvrdil. A právě v té chvíli se z obyčejného zážitku stává veřejné představení.
Až jednou vypneme kameru
Technologie za to nemůže. Mobil je jen nástroj. O tom, jestli bude sloužit nám, nebo my jemu, rozhodujeme každý den sami. Občas přitom stačí udělat něco, co dnes působí skoro zvláštně. Schovat telefon do kapsy a několik minut se dívat vlastníma očima.
Možná právě proto bývají nejkrásnější vzpomínky ty, které nikdo nenatočil. Neexistuje k nim žádné video, žádný příspěvek ani tisíce zhlédnutí. Přesto si je člověk pamatuje celý život. Nepřehrává je v mobilu. Přehrává si je v hlavě.
Možná jednou zjistíme, že jsme si odvezli tisíce videí, ale přišli o tisíce okamžiků, které už nikdy nikdo nevrátí. A to je obchod, který se možná vůbec nevyplatil.
Co si o tom myslíte vy? Natáčíme dnes přirozeně víc jen proto, že to technologie umožňují, nebo jsme se už stali společností, která potřebuje všechno zdokumentovat?
Anketa
Zdroje:
