Článek
Existují okamžiky, kdy si člověk uvědomí, že jeho tělo má vlastní dramaturgii a vůbec ho nezajímá, co stálo na programu. Páteční Davis Cup v O2 areně byl přesně ten případ. Česká reprezentace se po třinácti letech vrátila do největší pražské haly, proti ní stáli Američané, tribuny byly plné a já jsem měl před sebou sportovní událost, kterou člověk v téhle hale rozhodně nevidí každý pátek.
A přesně v této chvíli jsem předvedl svůj největší výkon dne: normálně jsem usnul.
Ne obrazně. Ne ve smyslu „tenis mě nudil“. Prostě jsem seděl, díval se na kurt, poslouchal ticho před podáním, párkrát mrknul a najednou můj organismus vyhodnotil, že reprezentace může bojovat o postup mezi osm nejlepších týmů světa klidně i beze mě.
O2 arena se na pár minut změnila v nejdražší ložnici v Praze
Na celé situaci je nejhorší, jak dokonale nevhodné místo jsem si ke spánku vybral. O2 arena normálně znamená hluk, hudbu, světla, góly, koncerty, pyrotechniku a tisíce lidí. Jenže tenis má jednu zvláštní vlastnost: těsně před podáním nastane ticho, které by záviděla i wellness zóna po zavírací době.
Najednou sedíte mezi tisíci lidmi a všichni jsou zticha. Míček několikrát bouchne o zem. Rozhodčí něco klidně oznámí. Hráč se připraví. Výměna. Potlesk. A potom znovu ticho. Pro člověka, který je unavený, je to v podstatě placená aplikace na spaní, jen místo zvuku deště dostanete servis přes dvě stě kilometrů v hodině.
Kdyby mi někdo ráno řekl, že večer využiju O2 arenu jako relaxační místnost, považoval bych ho za blázna. O pár hodin později jsem tam seděl se zavřenýma očima a moje tělo si evidentně říkalo: „Výborně, velký prostor, příjemná sedačka, pravidelné tiché intervaly. Tady se dá pracovat.“
Tenis se do haly vrátil po 13 letech. Já jsem ho přivítal zavřenýma očima
Tady už se dostáváme k hlavní absurditě. Davis Cup se do O2 areny vrátil po třinácti letech. Nejde tedy o něco, co si člověk může říct: nevadí, příští týden přijdu znovu. Páteční program začínal v 15 hodin a celý duel Česka s USA je rozdělený do dvou dnů. Ve hře je postup na finálový turnaj osmi nejlepších zemí světa.
Normální člověk si z takové události odnese vzpomínku na atmosféru, několik skvělých výměn a pocit, že byl u něčeho mimořádného. Já si mohu do osobního archivu zapsat také položku: „Rok 2026 – spal jsem během Davis Cupu v O2 areně.“
Je to skoro krásné. Organizátoři vrátí tenis do haly po třinácti letech, postaví kurt doprostřed arény, přivezou reprezentace dvou velkých tenisových zemí a já tomu celému dodám autorskou nadstavbu v podobě krátkého bezvědomí.
Ne, nebyla to kritika tenisu. Byla to porážka člověka vlastním organismem
Aby nevzniklo nedorozumění: tohle není text typu „tenis je nuda“. Právě naopak. Ten bizár vzniká z toho, že jsem se na akci těšil, v hale se pořád něco dělo a přesto mě tělo na chvíli vypnulo jako notebook na pěti procentech baterie.
Člověk se totiž rád tváří, že o sobě rozhoduje. Naplánuje si den, koupí vstupenku, přijde na místo, sedne si a řekne si, že teď bude několik hodin kulturně a sportovně žít. Organismus na to někdy odpoví velmi stručně: nebudeš.
Je to mimořádně ponižující forma demokracie. Mozek hlasuje pro tenis, oči pro kurt, srdce pro český tým a tělo celou schůzi rozpustí s tím, že se pokračuje po krátké přestávce.
Nejhorší je probuzení. Člověk musí během tří sekund předstírat, že přesně ví, co se děje
Samotné usnutí je jedna věc. Mnohem zajímavější je návrat do civilizace. Otevřete oči a během několika sekund se snažíte zjistit, zda jste přišli o dva míče, celý gem, set nebo část geopolitických dějin.
Podíváte se na kostku. Podíváte se na kurt. Podíváte se na lidi kolem sebe a snažíte se nasadit výraz člověka, který celou dobu velmi soustředěně analyzoval taktiku. Ve skutečnosti jste posledních pár minut analyzovali maximálně vnitřní stranu vlastních víček.
Nejhezčí na tom je, že v tenisovém publiku se člověk nemůže ani probudit teatrálně. Když je zrovna před podáním, nikdo nechce slyšet prudké „COŽE?“ z tribuny. Musíte se tedy vrátit do vědomí tiše, důstojně a pokud možno bez toho, aby bylo na první pohled patrné, že jste právě dokončili osobní noční směnu uprostřed odpoledne.
Davis Cup má pět zápasů. Já jsem přidal šestou disciplínu: přežít pátek bez šlofíku
Oficiální program počítá přes dva dny s pěti zápasy. Já bych k tomu po dnešku navrhl šestý: divácký víceboj v udržení bdělosti. Ne proto, že by na kurtu nebylo co sledovat, ale proto, že páteční několikahodinový sportovní program dokáže velmi rychle zjistit, kolik energie jste si ráno skutečně přinesli.
Pravidla by byla jednoduchá. Za každý celý gem s otevřenýma očima bod. Za zívnutí varování. Za zavřené oči ztráta servisu. Za regulérní usnutí diskvalifikace a přesun do nejbližší kavárny na povinné espresso.
Já bych v této disciplíně dnes pravděpodobně nepostoupil ani z kvalifikace.
Verdikt: světový tenis ano. Moje energetická politika ne
Páteční Davis Cup měl všechno, co mít měl: velkou halu, české barvy, silného soupeře, atmosféru a zápasy, které rozhodují o postupu. A pak jsem tam byl já, člověk, který si z celé události dokázal vyrobit zároveň sportovní zážitek i krátký pobyt v říši snů.
Nakonec je na tom něco vlastně sympatického. Člověk může plánovat sebevětší program, ale tělo si občas prosadí vlastní přestávku. A když už musíte neplánovaně usnout, existují rozhodně horší kulisy než plná O2 arena během Davis Cupu.
Zítra pokračuje druhý den. Můj taktický plán je tedy jasný: víc spánku, víc kofeinu a hlavně žádné zavírání očí déle než při mrknutí. Český tým má svůj boj o postup. Já mám svůj boj o to, abych ho tentokrát celý viděl.
Zdroje a transparentnost
• O2 arena: Davis Cup Qualifiers – Česko vs. USA – termíny 18.–19. 9. 2026, návrat českého týmu do O2 areny po 13 letech a formát utkání.
• Davis Cup: Czechia – team page – kvalifikační kolo Česko–USA 18.–19. září 2026.
• Vlastní zkušenost autora a vlastní fotografie z pátečního programu v O2 areně. Článek je glosa; popis usnutí je osobní zkušenost, nikoli objektivní hodnocení atraktivity utkání.
