Článek
HLAVNÍ TEZE: Ada nebyla zkušená arktická lovkyně. Na ostrov přijela jako švadlena kvůli penězům na nemocného syna a dovednosti potřebné k přežití si osvojovala až během katastrofy.
VLASTNÍ ČASOVÁ OSA: 9. 9. 1921 odjezd → 23. 6. 1923 smrt Lorna Knighta → 20. 8. 1923 záchrana. Celkem 710 dní od odjezdu a 58 dní úplné lidské samoty s kočkou Vic.
Na ostrov neodjížděla jako dobrodruh. Potřebovala peníze na syna
Když se z příběhu Ady Blackjack udělá jednoduchá legenda o „eskymácké ženě, která uměla přežít v Arktidě“, ztratí se na něm to nejdůležitější.
Ada Deletuk Blackjack byla Iñupiaq žena narozená v roce 1898 poblíž Nome na Aljašce. V osmi letech ji matka poslala do metodistické misijní školy, kde se naučila číst, psát, vařit a šít. V šestnácti se vdala. Ze tří dětí přežil jen syn Bennett. Manžel ji později opustil a Bennett trpěl chronickou tuberkulózou.
Ada se ocitla bez peněz. Podle National Park Service došla s nemocným synem více než čtyřicet mil do Nome a nakonec ho musela umístit do sirotčince, zatímco si hledala práci jako švadlena.
Když se v roce 1921 objevila nabídka na expedici na Wrangelův ostrov za 50 dolarů měsíčně, nebyla to pro ni romantická cesta do neznáma. Byla to možnost vydělat dost, aby mohla dostat Bennetta zpět.
Expedice nebyla jen výzkum. Měla pomoci obsadit ostrov
Wrangelův ostrov leží v Čukotském moři severně od Sibiře, hluboko za polárním kruhem. Dnes je jeho přírodní systém na seznamu UNESCO; ostrov má mimo jiné mimořádně vysokou koncentraci míst spojených s rozmnožováním ledních medvědů a významné kolonie mrožů.
V roce 1921 ale kolem ostrova panovaly také územní ambice. Polárník Vilhjalmur Stefansson chtěl prostřednictvím trvalejšího osídlení podpořit nárok na ostrov. Dartmouth Libraries dnes celý projekt výslovně zasazují do kontextu kolonizace, expanze a soupeřících nároků v Arktidě.
Stefansson s výpravou osobně neodjel. Na ostrov poslal čtyři muže: Allana Crawforda, Miltona Galleho, Freda Maurera a Lorna Knighta. Ada měla vařit, šít a opravovat oblečení.
Původně očekávala, že v expedici budou i další Iñupiat. Nakonec byla jedinou původní obyvatelkou Aljašky a jedinou ženou mezi čtyřmi cizími muži.
Výprava odplula 9. září 1921. Když loď po vysazení skupiny mizela za obzorem, Ada podle pozdějšího popisu National Park Service stála na pláži a plakala.
První krize nebyla hlad. Byla to samotná skupina
Ada se na ostrově zpočátku psychicky zhroutila. Bávala se ledních medvědů, neznámého prostředí i toho, že je sama mezi muži. Některé každodenní povinnosti přestala zvládat a vztahy v táboře se prudce zhoršily.
Dochovaný deník Lorna Knighta ukazuje, že tlak vůči ní překročil hranici obyčejné hádky. V listopadu 1921 zaznamenal, že ji kvůli odmítnutí opravit boty přivázal ke stožáru, dokud neslíbila, že práci udělá.
Je důležité tento detail nepřikrášlovat. Ada nebyla členkou harmonické expedice, která se společně postavila přírodě. Byla zaměstnanou domorodou ženou v nerovném postavení, která se musela vyrovnávat nejen s Arktidou, ale i s lidmi kolem sebe.
Přesto se situace během první zimy stabilizovala. Ada se vrátila k práci a skupina první rok přežila. Skutečný zlom přišel až ve chvíli, kdy nedorazila loď, na kterou všichni spoléhali.
Loď v létě 1922 nepřijela. Druhá zima začala s ubývajícím jídlem
Plán počítal se zásobovací a záchrannou lodí. V létě 1922 ale nikdo nepřiplul.
National Park Service popisuje kombinaci politického váhání kolem nároku na ostrov, problémů s financováním a mořského ledu. Než se podařilo další cestu zorganizovat, led znovu uzavřel přístup.
Výprava tak vstoupila do druhé zimy s výrazně menšími zásobami. Předpoklad, že ostrov poskytne dost zvěře, se ukázal jako nebezpečně optimistický. Docházela potrava i munice a Lorne Knight začal vykazovat vážné známky kurdějí.
V lednu 1923 proto Crawford, Maurer a Galle vzali zbývající psy a vyrazili přes mořský led směrem k Sibiři pro pomoc. Už je nikdo nikdy neviděl.
Na ostrově zůstala Ada, těžce nemocný Knight a expediční kočka Vic.
Z ženy bez lovecké praxe se během několika měsíců stal jediný člověk schopný držet tábor při životě
Právě tady začíná část příběhu, která je při zpětném pohledu skoro neuvěřitelná.
Dartmouth Libraries zdůrazňují, že Ada na začátku expedice neměla výcvik ani zkušenosti s lovem, které ji později udržely při životě. Všechno se učila přímo na ostrově.
V květnu 1923 si do deníku zaznamenala první pokus se střelnou zbraní. Střílela do prázdné plechovky od čaje a měla radost, že ji zasáhla. Potom zbraně vyčistila.
Během dalších týdnů už lov nebyl experiment. Byl podmínkou přežití.
Ada kontrolovala pasti, lovila ptáky, sbírala vejce, chytala lišky, připravovala kůže a snažila se získávat potravu i pro Knighta. Zároveň vařila, prala, šila, obstarávala tábor a pečovala o nemocného člověka.
Z role švadleny se nestala „lovkyně“ jedním dramatickým okamžikem. Změnila se stovkami malých úkolů, které předtím nikdy dělat nemusela.
Knight slábl. Ada mu dávala jídlo, ošetřovala proleženiny a četla
Kurděje Lorna Knighta postupovaly tak daleko, že přestal být schopný opouštět lůžko. Ada zároveň sama začínala pociťovat příznaky nedostatku vitaminu C.
Přesto zůstala jeho jediným ošetřovatelem.
National Park Service uvádí, že mu dávala velkou část potravy, kterou sama získala, ošetřovala proleženiny a četla mu. Její deník zachycuje nejen shánění jídla, ale i Knightův fyzický a psychický úpadek, praní, šití, vynášení odpadu a vlastní strach.
Knight zemřel 23. června 1923.
Ada si datum jeho smrti zaznamenala i na samostatný list. Nevěděla přesný čas. Tělo fyzicky ani psychicky nedokázala přemístit ze spacáku, a tak kolem něj postavila bariéru z dřevěných beden, aby se k němu nedostala zvířata.
Pak se přestěhovala do skladovacího stanu.
Na ostrově zůstala jediná živá osoba.
58 dní úplně sama. A 7 608 kilometrů čtverečních ostrova kolem ní
Od Knightovy smrti 23. června do příjezdu záchranné lodi 20. srpna 1923 uplynulo 58 dní.
To je vlastní kalendářní přepočet dvou dat potvrzených Dartmouth Libraries. Po tuto dobu nebyl na Wrangelově ostrově z původní pětice nikdo další naživu, alespoň pokud je známo. Ada měla jen kočku Vic.
Rozloha Wrangelova ostrova je podle UNESCO 7 608 kilometrů čtverečních. Samotné číslo ale nevystihuje její situaci tak dobře jako fakt, že v táboře po Knightově smrti nezůstal žádný další člověk.
Ada během těchto týdnů zesílila skladovací stan naplaveným dřevem, postavila si vyvýšené místo na spaní, z prázdných petrolejových nádob vyrobila kamna a nad stanem vytvořila pozorovací plošinu, ze které mohla hlídat lední medvědy.
National Park Service popisuje i výrobu kožených člunů pro lov tuleňů.
Zdaleka nejpůsobivější je drobný detail: během boje o vlastní přežití ušila Bennettovi mokasíny, které mu chtěla přivézt domů.
Celá expedice trvala 710 dní. Její deník ale není hrdinský manifest
Od odjezdu 9. září 1921 do záchrany 20. srpna 1923 uplynulo 710 dní.
Mohlo by být lákavé udělat z deníku Ady Blackjack sérii vítězných hlášení. Ve skutečnosti je mnohem lidštější.
Dartmouth Libraries píší, že v něm vedle lovu a každodenních prací zaznamenávala bolest z odloučení od syna, strach, osamělost, vlastní zdravotní stav i menstruační cyklus. Je to dokument přežití v nejzákladnějším smyslu: co dnes sníst, co opravit, jak obstarat nemocného člověka, jak se nezhroutit.
Dne 1. dubna 1923 si napsala instrukci pro případ, že zemře. Myslela v ní především na Bennetta a věci, které mu mají být předány.
Právě tahle rovina příběh mění. Ada nepřežívala proto, aby se z ní jednou stala postava dobrodružné literatury. Přežívala, protože se chtěla vrátit ke svému dítěti.
20. srpna se v mlze objevila loď. Čekala tři pohřešované muže
Dne 20. srpna 1923 Ada zaslechla venku hluk. V mlze uviděla loď a rozběhla se na pláž.
National Park Service uvádí, že zpočátku očekávala návrat Crawforda, Maurera a Galleho, kteří v lednu vyrazili pro pomoc.
Místo nich dorazil Harold Noice s posádkou lodi Donaldson. Z jeho prvních slov Ada pochopila, že ostatní muži se nevrátili a ona je jedinou přeživší původní výpravy.
Dochovala se fotografie, na níž Ada drží Vic na palubě záchranné lodi. Vedle celé arktické ságy působí téměř obyčejně: žena s kočkou na lodi.
Za tím snímkem ale leží 710 dní od odjezdu, zmizení tří mužů, týdny ošetřování umírajícího Knighta a 58 dní úplné lidské samoty.
Po návratu přišlo hrdinství v novinách. Peníze už tolik ne
Příběh měl po návratu všechny ingredience pro tehdejší tisk: Arktida, smrt, jediná přeživší žena, lední medvědi, kočka a neúspěšná expedice slavného polárníka.
Ada ale o mediální roli nestála.
National Park Service uvádí, že Stefansson jí nakonec nabídl méně peněz, než původně slíbil, a že z honorářů knih založených částečně na jejím deníku nic nedostala. Anchorage Museum podobně upozorňuje, že nedostala plnou slíbenou mzdu ani profit z příběhů a knih o svém přežití.
Přesto dosáhla svého původního cíle: znovu se setkala s Bennettem a mohla financovat jeho léčbu.
Později sama onemocněla tuberkulózou a její život nebyl po návratu jednoduchým „šťastným koncem“. Velkou část života prožila mimo pozornost, v ekonomických problémech a bez bohatství, které její příběh vytvořil jiným.
Zemřela v roce 1983 ve věku 85 let. Na náhrobku v Anchorage stojí připomínka Wrangelovy expedice.
Její příběh není důkazem, že „domorodec přežije všechno“. Právě naopak
Nejhorší zkratka by byla tvrdit, že Ada přežila proto, že jako Iñupiaq automaticky ovládala Arktidu.
Dartmouth Libraries právě tuto představu komplikují. Ada na výpravu odjela bez loveckého výcviku a téměř všechno, co ji udrželo naživu, se učila až během krize. Současně její příběh nelze odtrhnout od původního prostředí, rodinných zkušeností ani širších znalostí severu.
Je také potřeba neztratit politický kontext. Ada nebyla „pátý průzkumník“ se stejnou mocí jako ostatní. Byla najatá švadlena a jediná domorodá žena v projektu, který měl pomáhat prosazovat územní nárok na arktický ostrov.
Její deník proto dnes Dartmouth neprezentuje jen jako dobrodružnou památku. Otevřeně klade otázku, komu takový kulturní dokument vlastně patří a jak souvisí s koloniální historií výzkumu severu.
To je důvod, proč je Ada Blackjack zajímavější než běžný „survival story“. Nejde jen o 58 dní samoty.
Jde o člověka, který na ostrov přijel kvůli nemocnému synovi jako švadlena, v průběhu katastrofy se naučil práce, na které nebyl připraven, a nakonec přežil projekt, jehož slávu i peníze sklidili hlavně jiní.
Metodická a jazyková poznámka
Používám označení Iñupiaq pro Adu Blackjack a Iñupiat pro širší skupinu podle současné terminologie zdrojů National Park Service a Dartmouth Libraries. Časové přepočty 710 a 58 dní jsou vlastní kalendářní výpočty z doložených dat 9. 9. 1921, 23. 6. 1923 a 20. 8. 1923. Příběh neprezentuji jako důkaz vrozené „domorodé schopnosti přežít“; Dartmouth výslovně upozorňuje, že Ada neměla na začátku výpravy zkušenosti s lovem a řadu dovedností se naučila až na ostrově. U politického kontextu odlišuji dobové územní ambice expedice od dnešního právního statusu Wrangelova ostrova.
Zdroje
