Článek
Minule usnula kostka. O2 arena si řekla, že tentokrát musí přitvrdit
Mám problém. Ne dramatický, ne zdravotní a patrně ani právně postižitelný. Prostě neumím po zápase odejít z O2 areny v okamžiku, kdy by normální člověk odešel.
Před pár dny jsem o tom už napsal článek „Z O2 areny jsem zase odcházel poslední. Dokonce i kostka šla spát dřív než já“. Tehdy jsem měl pocit, že jsem narazil na absolutní strop celé disciplíny. Fanoušci pryč. Bufety pryč. Kostka zhasnutá. Já pořád uvnitř.
To už přece nejde překonat, říkal jsem si.
O2 arena přijala výzvu.
Po utkání Sparty s Motorem České Budějovice, které domácí vyhráli 4:2, jsem zase udělal to, co umím nejlépe. Nešel jsem domů. Nechal jsem tribuny vyprázdnit, dopravu odjet a personál zahájit tu část večera, kterou divák obvykle nevidí.
A tentokrát se hala rozhodla, že mi názorně vysvětlí, jak moc už překážím času.
AKT I: hokej skončil. Já tradičně ne
Nejdřív všechno působilo normálně. Hráči zmizeli, tribuny řídly a na ledě se začali pohybovat lidé, kteří na rozdíl ode mě měli pracovní důvod zůstávat.
Po minulém článku už navíc znám vlastní varovné signály. Jakmile mám pocit, že je strašně zajímavé sledovat prázdnou halu, měl bych vstát a odejít. Místo toho pokaždé dojdu k opačnému závěru: když už jsem zůstal tak dlouho, byla by škoda odejít právě teď.
Je to stejná logika, kvůli které člověk ve dvě ráno pustí ještě jeden díl seriálu. Jen můj seriál má kapacitu přes deset tisíc míst a rolba v něm hraje vedlejší postavu.
AKT II: začali balit hokej. Doslova
Pak se dění na ploše změnilo. Přijely vozíky, objevily se velké díly podlahy a technici začali postupně zakrývat led.
A tady se moje čekání dostalo do nové kategorie.
Minule jsem vydržel déle než kostka. Tentokrát jsem zůstal tak dlouho, že samotný hokej začal fyzicky mizet z místnosti.
Jednu chvíli jsem se díval na klasické kluziště. O chvíli později už velká část bílé plochy nebyla vidět. Hala se před mýma očima přepínala do jiného režimu a já jsem pořád seděl na tribuně jako archeolog, který odmítá opustit naleziště, dokud mu ho nezačnou zastavovat obchodním centrem.
KOSTKA: přežita. LED: právě prohrává. AUTOR: bohužel stále aktivní.
AKT III: přišel jsem na Spartu, odcházel jsem z přípravy techno show
Až při pohledu na program arény dostává celý ten fofr ještě lepší pointu. Den po hokeji je na programu Boris Brejcha. Ve čtvrtek večer tedy O2 arena hostila Spartu, v pátek v 18:00 má být připravená na futuristickou elektronickou show.
To znamená, že technici neměli celý týden na rozjímání nad tím, zda už je vhodné začít. Měli noc.
Zatímco já jsem si ještě mentálně uzavíral hokejový večer, budova už byla o několik kapitol dál. Pro mě pořád Sparta–Motor. Pro halu už evidentně „dobrý den, pane Brejcho, kam chcete stage?“
Tohle je fascinující vlastnost multifunkční arény: návštěvník vidí událost. Provoz vidí pouze konfiguraci číslo 1, která musí do několika hodin přestat existovat, aby vznikla konfigurace číslo 2.
AKT IV: začal závod mezi mnou a přestavbou
Od té chvíle jsem měl nový sportovní cíl: odejdu dřív, než zmizí poslední kus ledu?
Byl to překvapivě vyrovnaný souboj.
Technici měli vozíky, plán, zkušenosti a jasný harmonogram. Já měl batoh, sedačku a patologickou zvědavost.
Každých pár minut se plocha změnila. Přibývala podlaha, ubýval hokej a moje přítomnost byla stále obtížněji vysvětlitelná větou „jen ještě chvilku počkám, až odejde dav“. Dav v tu chvíli existoval už maximálně v mém srdci.
AKT V: v určité chvíli už nejsem poslední fanoušek. Jsem časová kapsle
Aby bylo jasno: v hale samozřejmě zůstával personál a technici. Nevyhrál jsem soutěž o posledního člověka v budově a ani ji nechci zkoušet. Moje disciplína je mnohem specifičtější: být jedním z posledních lidí, kteří ještě pořád vypadají, že sem přišli na právě skončený zápas.
Pracovníci kolem už řešili zítřek. Já stále patřil do včerejška.
To je možná nejbizarnější pocit na celé situaci. Sedíte na stejné sedačce jako před několika hodinami, ale prostředí se kolem vás přepisuje tak rychle, že začínáte být historický exponát.
„Tady vidíte typického návštěvníka hokeje. Tento jedinec zůstal zachován navzdory tomu, že jeho přirozený biotop už byl z poloviny překryt podlahou.“
AKT VI: má to vůbec ještě kam eskalovat?
Při minulém domácím zápase jsem čekal tak dlouho, až zhasla kostka. Teď jsem čekal tak dlouho, až začala mizet ledová plocha.
Logická otázka zní: co bude příště?
Zhasnou světla a já zůstanu? To už jsme skoro měli. Odvezou mantinely? Přivezou pódium? Najdu ráno pod sedačkou kabel od koncertního aparátu a zjistím, že jsem přes noc změnil kulturní žánr?
Začínám mít pocit, že O2 arena a já vedeme tichou soutěž. Ona se snaží ukončit akci tak definitivně, abych konečně pochopil, že mám jít domů. Já zatím všechny její nápovědy interpretuji jako exkurzi zdarma.
FINÁLE: příště už možná odejdu z jiné akce, než na jakou jsem přišel
Nakonec jsem samozřejmě odešel. Led ještě úplně nezmizel a Boris Brejcha mi osobně nepřišel vysvětlit, že jeho koncert začíná až zítra.
Ale tentokrát jsem si z O2 areny neodnesl jen další fotku prázdné haly. Odnesl jsem si názornou ukázku toho, jak rychle tahle budova zahodí identitu právě skončeného večera a začne stavět další.
A také důkaz, že můj problém s odchodem pokračuje v krásně měřitelné řadě.
První level: odejít po fanoušcích. Druhý level: přežít kostku. Třetí level: sledovat, jak mizí samotné hřiště.
Jestli příště zůstanu tak dlouho, že přijdu na hokej a odejdu z koncertu, přestávám kupovat vstupenky. Začnu platit nájem.
Poznámka autora: Text je nadsazená osobní glosa založená na vlastní návštěvě a vlastní fotografii. „Mizící led“ označuje rychlou pozápasovou přestavbu plochy, při níž byla část kluziště už zakryta podlahovými díly; personál a technici v hale samozřejmě dále pracovali.
Zdroje a prokliky
Předchozí díl série: Z O2 areny jsem zase odcházel poslední. Dokonce i kostka šla spát dřív než já
Pilotní díl jak jsem při Davis Cupu z O2 areny odcházel jako poslední z VIP hostů.
Výsledek utkání 1. 10. 2026: HC Sparta Praha – Motor České Budějovice 4:2
