Článek
Mám problém. O2 arena už o něm ví
Za normálních okolností člověk pozná, že sportovní akce skončila, podle závěrečné sirény. Já mám tuto schopnost zjevně vypnutou v nastavení.
U mě musí postupovat budova sama. Nejdřív odejdou fanoušci. Pak zhasne kostka. Potom začne mizet led. A protože ani to nezabralo, O2 arena tentokrát přešla k řešení, které už nepůsobilo jako ukončení zápasu, ale jako odinstalace celého hokeje.
Ve čtvrtek večer Sparta podlehla Kometě 3:4 v prodloužení. Pro 12 193 diváků tím zápas skončil. Pro mě začala moje tradiční čtvrtá třetina: dívat se, co všechno musí hala odstranit, než konečně pochopím nápovědu.
Nejdřív stručná rekapitulace mé diagnózy
Celé to nezačalo jako série. Při Davis Cupu jsem po téměř jedenácti hodinách odcházel z Klubového patra jako poslední z VIP hostů. Tehdy jsem si říkal, že jde o výjimečnou událost. Dva dny tenisu, český postup, emoce. Pochopitelné.
Pak jsem při dalším hokeji zůstal tak dlouho, že šla spát dokonce i kostka. To už začalo vypadat podezřele.
A o pár dní později jsem svou disciplínu posunul dál: zůstal jsem tak dlouho, že začala mizet samotná ledová plocha. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že jsme dosáhli technologického maxima.
Nedosáhli.
AKT I: hala spustila odinstalaci hokeje
Nejdřív to vypadalo skoro stejně jako minule. Na led přijely vozíky s krycími panely a technici začali systematicky zakrývat plochu.
Jenže tentokrát jsem už věděl, co sleduju. Nebyl to roztomilý pozápasový bonus. Byl to odpočet.
LED: 100 % → 70 % → 50 %.
AUTOR: stále 100 % přítomnosti.
Kdyby O2 arena měla v rohu monitoru klasický Windows ukazatel, svítilo by tam: „Odinstalovávám HOKEJ.EXE. Nevypínejte zařízení.“
AKT II: tentokrát nezmizel jen led. Začaly mizet i tribuny
Fáze 2: z hokejového večera zůstává ostrůvek ledu. Autor stále neprojevuje základní pud sebezáchovy.
Minule mě fascinovalo, že plocha mizí pod panely. Tentokrát jsem si všiml dalšího levelu: okolí už nepůsobilo jako stadion po zápase. Působilo jako sklad IKEA po velmi agresivní inventuře.
Část mobilních tribun byla složená, konstrukce se vršily u kraje, po ploše jezdila technika a z původního hokejového hřiště zůstával stále menší bílý ostrov.
To je okamžik, kdy už nejsem návštěvník, který chvíli čeká, až odejde dav.
Dav je doma. Hráči jsou doma. Rozhodčí jsou doma. Polovina hokeje je už fyzicky uložená na paletách.
Já pořád ne.
AKT III: O2 arena použila tovární nastavení
Fáze 3: když už fotografie nevypadá jako „po hokeji“, ale jako „před otevřením logistického centra“.
Poslední snímek už je podle mě důkazní materiál, který by měl být přiložen k žádosti o psychologické vyšetření mého vztahu k odchodům.
Led je z většiny pryč pod krytem. U kraje stojí vysoké bloky složených sedaček. Na ploše je vysokozdvižný vozík. Hokejové hřiště se změnilo v něco mezi staveništěm, skladem a menu před výběrem dalšího herního módu.
A já mám pořád stejnou sedačku, stejný batoh a stejnou myšlenku: ještě chvilku.
O2 arena už tentokrát nedala jemnou nápovědu. Ona mi prakticky začala rozebírat místnost pod nohama.
AKT IV: budova má na rozdíl ode mě zdravý vztah k minulosti
Na celé věci je jedna fascinující provozní pointa. Pro návštěvníka je zápas událost. Pro multifunkční halu je to konfigurace.
Ve čtvrtek večer byla konfigurace „Sparta–Kometa“. V sobotu má O2 arena hostit koncert Marika 70 a v neděli odpoledne je na programu zase Sparta, tentokrát proti Vítkovicím.
Takže budova nemá čas být sentimentální. Nemůže si po prohře v prodloužení sednout do kouta, dát si čaj a přemýšlet, co se nepovedlo v oslabení.
Musí zrušit čtvrtek, postavit sobotu a pak znovu nainstalovat neděli.
Já mám opačný provozní model. Čtvrtek skončí a já se k němu ještě čtyřicet minut emocionálně přihlašuji.
AKT V: série má čtvrtý level. Začíná být znepokojivá
LEVEL 1 – Davis Cup: odejít jako poslední z VIP hostů.
LEVEL 2 – Sparta: přežít zhasnutí kostky.
LEVEL 3 – Sparta: sledovat, jak mizí led.
LEVEL 4 – Sparta: sledovat, jak mizí led, skládají se tribuny a hala se mění v logistický provoz.
Normální člověk by si po třetím levelu řekl, že už má dost materiálu.
Já evidentně provozuji achievement hunting.
Začínám mít podezření, že si O2 arena všimla mého problému a zkouší mě postupně vychovávat. Nejprve světlem. Potom tmou. Pak odstraněním ledu. Teď demontáží vybavení.
Další pedagogický krok už může být jen ten, že mi obsluha pod sedačkou povolí šrouby.
AKT VI: příště už se bojím, co bude chybět
Co má tahle série ještě kam eskalovat?
Mantinely? Už skoro. Sedačky? Tentokrát se skládaly. Kostka? Tu už jsme uspali. Led? Ten už jsme skoro pohřbili.
Příště tedy zbývá střecha.
Jestli jednou po zápase zvednu hlavu a místo střechy uvidím hvězdy, přijmu to jako poslední a definitivní upozornění, že návštěvní doba skončila.
Možná.
FINÁLE: nejsem poslední návštěvník. Jsem kompatibilitní chyba
Aby bylo jasno: v hale samozřejmě dál pracují technici, úklid i další personál. Nehraju soutěž o posledního člověka v budově.
Moje disciplína je mnohem stupidnější: zůstat jako jeden z posledních lidí, kteří ještě mentálně patří k právě skončenému zápasu, zatímco všichni kolem už fyzicky staví další akci.
Minule jsem psal, že se ze mě stává časová kapsle. Tentokrát už bych to upřesnil.
Jsem starý soubor, který systém odmítá smazat, protože hlásí: „Program je stále používán.“
Program jsem já.
Jestli příště zůstanu tak dlouho, že zmizí led, tribuny i střecha, nebudu už odcházet z O2 areny. Budu odcházet z parcely.
Zdroje a prokliky
Zápas: Sparta podlehla Kometě 3:4 v prodloužení – 8. 10. 2026, O2 arena, 12 193 diváků.
1. díl série / kořen diagnózy: Česko zlomilo USA 3:2. Davis Cup z Klubového patra byl desetihodinový maraton
