Článek
Zápas skončil. Mně začalo prodloužení, které nikdo neobjednal
Existují lidé, kteří po závěrečné siréně vstanou, vezmou bundu a jdou domů. Pak existují lidé, kteří pár minut počkají, aby nemuseli bojovat s davem. A potom jsem tu já – člověk, který z obyčejného odchodu z O2 areny dokáže udělat vlastní disciplínu.
Na ledě bylo hotovo. Tribuny se vyprázdnily, chodby ztichly a celá budova vysílala velmi srozumitelnou zprávu: program skončil, děkujeme, běžte domů. Já tu zprávu zachytil. Jen jsem ji vyhodnotil jako nezávazné doporučení.
Nejdřív to přitom vypadalo nevinně. Je příjemné nechat hlavní vlnu návštěvníků zmizet, ještě se jednou podívat na led a užít si arénu bez dvanácti tisíc lidí. Jenže moje „ještě dvě minutky“ mají podobnou spolehlivost jako tlačítko „odložit budík“.
AKT I: kostka ještě žila. Já také
Fáze jedna: hala už téměř prázdná, ale kostka ještě svítí. Technicky vzato tedy večer pořád žije.
První fáze mého pozápasového pobytu byla ještě obhajitelná. Kostka pořád svítila. Na obrazovce běžel obraz haly, světla fungovala a někde v útrobách arény se pořád pohybovali lidé, kteří na rozdíl ode mě měli skutečný důvod zůstávat.
V hlavě jsem si tedy vytvořil velmi výhodnou právní konstrukci: pokud je kostka vzhůru, nejsem poslední. Je nás tu minimálně dva. Já a několik tun elektroniky zavěšených nad ledem.
A tak jsem zůstával dál. Ne jako člověk, který neumí odejít. Jako svědek technologického provozu velké multifunkční haly. To zní výrazně lépe a hlavně to nevyžaduje terapii.
AKT II: pak šla spát i kostka
Fáze dvě: kostka zhasla. V tomto okamžiku už moje teorie o „normálním pozápasovém pobytu“ utrpěla těžké zranění.
A potom se to stalo. Obrazovka zhasla.
Ne fanoušci. Ne bufet. Ne hudba. Kostka.
Ta obří věc, která dvě hodiny řídila celý večer, ukazovala skóre, reklamy, záběry a prakticky diktovala rytmus haly, se podívala na situaci a řekla si: dost. Dobrou noc.
V tu chvíli už jsem nedržel rekord jen nad běžnými návštěvníky. Já jsem přežil i kostku.
To je velmi zvláštní životní úspěch. Nikde si ho nenapíšete do CV, ale v hlavě zůstane navždy: „28. září – vydržel v O2 areně déle než centrální multimediální kostka.“
AKT III: když se vypne kostka, návštěvník by měl pochopit nápovědu
Normální člověk by v této fázi pochopil, že večer skutečně skončil. Když zhasne největší obrazovka v budově, není to už jemný náznak. To je vizuální ekvivalent věty „kamaráde, fakt běž domů“ napsané fontem o velikosti několika metrů.
Já místo toho začal přemýšlet, jestli je ještě společensky přijatelné udělat si poslední fotku.
Prázdná O2 arena je totiž strašně zvláštní místo. Dokud je plná, člověk vnímá show. Když se vyprázdní, začne vnímat infrastrukturu: pracovní světla, techniku, úklid, prázdné řady a lidi, kteří během pár desítek minut rozebírají atmosféru, za kterou jste si před chvílí koupili vstupenku.
A s každou další minutou zároveň roste pocit, že už nejste zákazník. Jste něco mezi opozdilcem, terénním výzkumníkem a kusem mobiliáře, který někdo zapomněl odvézt do skladu.
AKT IV: nebylo to poprvé. A to je horší
Nejhorší na tom je, že tohle není můj první podobný výkon. Při Davis Cupu jsem z O2 areny odcházel jako poslední z VIP hostů. Tehdy jsem si to dokázal omluvit tím, že šlo o skoro celodenní tenisový maraton a po rozhodujícím českém bodu se mi prostě nechtělo okamžitě utéct.
Jenže jednou je to zážitek. Podruhé už je to systém.
Začínám mít podezření, že můj vztah s O2 arenou funguje opačně než u normálního návštěvníka. Ostatní řeší, jak se dostat co nejrychleji dovnitř a ven. Já testuju obě hranice provozu. Jednou přijdu skoro první, podruhé odcházím poslední. Ještě pár návštěv a budu znát směny personálu.
Kdyby se za čas strávený v hale dávaly věrnostní body, nechci slevu na občerstvení. Chci skříňku, nabíječku a poštovní schránku.
AKT V: escape room, ve které je jediným úkolem najít východ
Čím prázdnější aréna je, tím větší najednou působí. Při plném domě stačí následovat dav. Po konci akce zůstane síť chodeb, schodišť, sektorů a dveří, z nichž velká část vypadá přesně jako cesta, kterou by člověk neměl zkoušet.
A tady se z mého klidného „ještě chvíli zůstanu“ stal osobní survival. Ne proto, že by mě někdo skutečně zamkl. Ale protože každou další minutou rostla pravděpodobnost, že někdo velmi oprávněně položí otázku: proč jste ještě tady?
Moje nejlepší připravená odpověď byla: „Čekám, až se probudí kostka.“
Přibližně v tomto bodě už by mě nepřekvapilo, kdyby se za mnou zavřely poslední dveře a z reproduktorů se ozvalo: Gratulujeme, odemkli jste tajný noční režim O2 areny.
AKT VI: plán B – zabloudit až do dalšího utkání
Když už jsem byl psychologicky smířený s tím, že jsem přetáhl návštěvní dobu o další vlastní poločas, nabízelo se jediné důstojné řešení: neodcházet vůbec.
Prostě si najít nenápadný kout, přežít několik nocí a při dalším utkání vyjít ze sektoru s výrazem člověka, který přišel velmi brzy.
Výhoda tohoto plánu je jasná. Odpadá doprava domů i cesta zpět. Nevýhoda je, že bych během první noci pravděpodobně prohrál s úklidovým strojem.
A především by vznikla otázka, jestli mám po třech dnech v hale ještě vstupenku, nebo už nájemní smlouvu.
FINÁLE: kostka 0, já 1
Nakonec jsem se ven samozřejmě dostal. Nikdo mě nezamkl, nemusel jsem spát pod tribunou a další zápas jsem sledoval až jindy. Objektivně se tedy nestalo nic dramatického.
Jenže fotografie pořízené několik minut od sebe zachycují krásně absurdní vývoj. Na první ještě kostka funguje. Na druhé už spí. Tribuny jsou prázdné, hala přešla do nočního režimu a já jsem pořád uvnitř.
Je to možná nejpřesnější dokumentace mého problému s odchodem z velkých sportovních akcí. Ostatní potřebují závěrečnou sirénu. Já potřebuji, aby postupně zhasla samotná budova.
Takže ano: z O2 areny jsem zase odcházel skoro poslední. Tentokrát ale mám důkaz, že jsem svou disciplínu posunul o úroveň výš.
Když příště zhasnou světla, kostka, led a nakonec i Praha a já budu pořád v sektoru 208, už si nekupuju klubové sedadlo. Vyřizuji trvalý pobyt.
Poznámka: Text je nadsazená osobní glosa založená na vlastní návštěvě O2 areny a vlastních fotografiích. Přirovnání k zamčení, přespání v hale, nočnímu survivalu či čekání na další utkání jsou humoristická nadsázka.
