Článek
Na internetu stačí napsat jednu větu: „Tohle vážně nevíš?“ Z věty se stane veřejná facka a z obyčejné otázky malá společenská soutěž o to, kdo dokáže rychleji naznačit, že je chytřejší než ostatní.
Ve skutečnosti se tím ale téměř nic nedozvíme o schopnostech člověka, který se ptá. Zato hodně o tom, jak snadno si část internetových diskusí plete znalost jednoho faktu s celkovou inteligencí.
Každý máme svůj svět samozřejmostí
Pro instalatéra je jasné, proč nějaký ventil teče. Pro účetní je samozřejmé, jaký je rozdíl mezi hrubou a čistou částkou. Pro nadšence do počítačů je triviální rozeznat konektory. Jenže tato samozřejmost vznikla zkušeností, studiem a každodenním kontaktem s oborem.
Cizí člověk stejnou zkušenost mít nemusí. Pokud nerozumí jedné technické drobnosti, nevypovídá to samo o sobě nic zásadního o tom, jak zvládá svoji práci, domácnost nebo rozhodování.
Přesto diskuse často sklouzne k poměrně primitivnímu měřítku: já to vím, ty ne, proto jsem výš.
Nejsnazší odpověď bývá ta nejméně užitečná
Napsat „tohle se učí na základce“ trvá několik sekund. Vysvětlit věc správně znamená někdy dohledat zdroj, odlišit výjimky a najít příklad, který pochopí i člověk mimo obor. První odpověď sbírá souhlas podobně naladěných komentujících. Druhá má šanci někomu doopravdy pomoci.
Internetová diskuse přitom obě práce často odměňuje obráceně. Kdo se vysměje, má údernou pointu. Kdo věc vysvětlí s výhradami, vypadá pomaleji a méně sebejistě.
Ne všechna neznalost je nevinná. O to méně pomáhá posměch
Jistě existují situace, kdy člověk musí znát pravidla, protože odpovídá za bezpečí druhých. Řidič, lékař nebo elektrikář nemůže důležitou profesní znalost nahradit přáním, aby mu všichni trpělivě vše vysvětlovali. Stejně tak je legitimní kritizovat veřejného činitele, který rozhoduje o oblasti, jíž nerozumí.
Jenže i v těchto případech bývá přesnější pojmenovat konkrétní chybu, její důsledky a požadovanou nápravu než předstírat, že jeden omyl určuje hodnotu celého člověka.
„To nevíš?“ není argument
S jistotou se dá tvářit i člověk, který sám zná jen jednu polovinu odpovědi. Několik slov ve správném tónu vyvolá dojem autority, ale neověří žádný fakt. A když se vysmějeme otázce, často si znemožníme zjistit, zda náhodou nemá složitější odpověď, než se na první pohled zdá.
Dobré vysvětlení se naproti tomu nebojí slov „záleží na okolnostech“ nebo „tohle nevíme přesně“. Nejsou to projevy slabosti. Jsou to hranice, které oddělují znalost od pouhého sebevědomí.
Důležitější než ostuda je schopnost naučit se něco nového
Člověk nemusí mít encyklopedii v hlavě. Musí ale umět poznat, když nějakou informaci potřebuje, a být ochotný ji doplnit. Společnost, v níž se otázka automaticky trestá výsměchem, si postupně vychovává lidi, kteří se raději neptají. A pak se divíme, proč se tolik omylů dál opakuje.
Příště, než pod cizí otázku napíšeme „jak tohle může někdo nevědět“, stojí za to zkusit jinou větu: „Tady je odpověď a tady je důvod.“ Vypadá méně vítězně. Ale na rozdíl od posměchu po ní aspoň něco zůstane.
Zdroje a ověření
