Článek
Představte si noc, kdy z jihlavských hradeb zaslechnete dusot kopyt. Vzápětí se má objevit jezdec s planoucí hlavou a očima jako rozžhavené uhlíky. Nikam neujíždí. Vrací se pořád na stejné místo, jako by jej od něj nedokázala osvobodit ani smrt. Tak zní jedna z temných pověstí, které si Jihlava uchovala z časů třicetileté války. V jejím středu však nestojí bezejmenný démon, nýbrž muž s dohledatelným životopisem.
Město, které se změnilo v pevnost
Roku 1645, po švédském vítězství u Jankova, vstoupilo švédské vojsko také do Jihlavy. Okolnosti jeho příchodu nebyly prostým útokem na hradby: podle historika Radima Gondy z Muzea Vysočiny se vyjednávalo o podmínkách a jedna z městských bran zůstala otevřená. Výsledek byl každopádně zásadní. Z obchodního města se stal vojensky obsazený opěrný bod.
Švédská posádka přebudovávala opevnění a budovala předsunuté bastiony. Práce nebyla romantickou kapitolou dějin vojenského stavitelství. Místní obyvatelé byli nuceni na opevňování pracovat a později tuto práci vykonávali i za nepřátelské palby. Válečná mašinérie navíc nešetřila starší zástavbu. Při přestavbách byla například odstraněna středověká kaple svatého Václava.
Švéd, který vlastně nebyl Švéd
Posádce velel plukovník Samuel Österling, v některých starších zápisech uváděný také jako Oesterling. Označení „Švéd“ se vztahovalo k armádě, v níž sloužil, nikoli k jeho rodišti. Pocházel ze Saska, z města Halle nad Sálou. Právě v tom se legenda od skutečnosti začíná rozcházet: pověst z něho udělala švédského dobrodruha s téměř nadpřirozenými vlastnostmi, historické prameny však zachycují vojáka v cizích službách.
Život plukovníka nebyl nevinný. Dobové válečné poměry a jeho tvrdé velení znamenaly pro obyvatele města utrpení. Přesto by bylo jednoduché označit jej pouze za pohádkového netvora. Historik Radim Gonda upozornil také na dobový kontext: příběhy o ďábelské povaze protestantského nepřítele získávaly zvláštní sílu v období pozdější rekatolizace. K řadě skutečných krutostí tak přibývala další, vyprávěná vrstva.
Smlouva s ďáblem a jedna zakázaná věc
Lidová verze vypráví, že Österling kdysi uzavřel smlouvu s ďáblem. Výměnou za jakousi nezranitelnost měl respektovat jedinou podivnou podmínku: nesměl mít u sebe sklo. Údajně se proto vyhýbal i běžným skleněným okenním tabulkám a místo nich používal jiné výplně. Obyčejné kulky mu podle pověsti neublížily. Zranit ho prý mohla jediná – skleněná.
Do příběhu vstupuje žena jménem Astrid. Podle legendy ji v minulosti svedl a opustil, navíc měl zavraždit jejího otce. Astrid údajně dorazila až do Jihlavy převlečená za vojáka, aby vykonala pomstu. V rozhodující chvíli měla vystřelit právě onou skleněnou kulkou. To je silná zápletka, ale ani přestrojená mstitelka, ani ďábelská ochrana nejsou doloženou historickou skutečností. Patří do pověsti.
Co se opravdu stalo 30. listopadu 1647
Historické jádro je samo o sobě dramatické. Při obraně Jihlavy před císařskými vojsky byl Österling 30. listopadu 1647 zasažen střelou u kostela svatého Jakuba. Podle historika Radima Gondy zemřel přibližně o pět hodin později ve svém jihlavském domě. To je doložitelný konec velitele, nikoli potvrzení fantaskní balistiky. Zda si lidé až dodatečně spojili jeho smrt s magickou kulkou, lze vykládat jen jako proměnu události v pověst.
Švédská okupace krátce nato skončila. Město opět ovládla císařská strana a Jihlava za válečné roky zaplatila zničeným prostředím i prudkým úbytkem obyvatel. Při popisu této doby přitom není třeba domýšlet plameny kolem koně. Obyčejné události byly dost temné i bez nich.
Proč se ohnivý jezdec vrací
Legenda nechává Österlinga po smrti bloudit kolem opevnění. Někdy se jeho přízrak objeví za sychravých nocí, jindy jej prozradí zvuk rozbitého skla. Hrdina pověsti přitom není vysvobozeným rytířem, ale velitelem odsouzeným opakovat okamžik vlastní porážky. V tom je její podstata: paměť města proměnila mocného okupanta v někoho, kdo už nikomu nic nenařídí, pouze navždy připomíná strach, který kdysi vyvolával.
Jihlava tuto legendu neschovává jen mezi stránky pověstí. Příběh ohnivého Švéda se stal také podkladem zážitkové naučné trasy vedené historickým městem. Návštěvník se tedy může vydat místy, kde válka opravdu zasáhla do podoby ulic, ovšem měl by vědět, že dramatická hra není rekonstrukcí přesně doložených rozhovorů ani svědectvím o nadpřirozenu.
Představa ohnivého jezdce je děsivá. Ještě působivější je ale moment, kdy z ní odstraníme magii a zůstane nám skutečné město nucené budovat opevnění pro své okupanty. Samuel Österling nepotřebuje smlouvu s ďáblem, aby jeho jméno přežilo staletí. O to se postarala historie – a potom lidé, kteří ji odmítli zapomenout.
ZDROJE
