Článek
Existují rána, kdy člověk vyjde před dům a největší událostí je plný kontejner, pozdě přijíždějící autobus nebo soused, který už v sedm ráno něco vrtá. A pak existují dny, kdy vyjdete ven a zjistíte, že vaše sídliště bez vašeho vědomí přijalo roli v televizním seriálu.
Přesně tohle se mi stalo. Normálně jsem vyrazil ven, čekal standardní rok 2026 a místo něj jsem narazil na PNS, starší auta, techniku, stany, filmový štáb a celkovou atmosféru, která velmi rychle začala naznačovat, že někde cestou mezi vchodem a chodníkem došlo k chybě v časoprostoru. Moje okolí se zjevně rozhodlo vrátit do devadesátek. Já o tom jako poslední nedostal memorandum.
Největší problém nebyl, že se tu něco točí. Největší problém byl existenciální: barák, kolem kterého chodím běžně bez většího respektu, právě dostal hereckou práci. Já pořád nic.
Moje sídliště dostalo roli. Já jsem dál jen komparz vlastního života
Člověk si roky myslí, že své okolí zná. Ví, kde je obchod, kudy se chodí na autobus, která lavička má nejlepší poměr výhledu a průvanu a na kterém místě se pravidelně objeví někdo s koloběžkou. Pak přijede filmový štáb a během pár hodin zjistíte, že jste celé místo zásadně podcenili. To, co jste považovali za obyčejný prostor mezi paneláky a provozovnami, se ukáže jako regulérní herecký talent.
Stačilo několik dobových detailů, pár aut, stánek PNS a technika. Najednou jsem se na své okolí nedíval jako rezident, ale jako castingový režisér. Tahle fasáda? Silná vedlejší role. Ten plac? Umí devadesátky bez přípravy. Ten stánek? Metodické herectví. Já? Přišel jsem v mikině a maximálně můžu předstírat, že jdu pro rohlíky v historicky nevhodných teniskách.
Je to zvláštní pocit. Celý život vám lidé říkají, že pro úspěch musíte něco umět, vzdělávat se, budovat portfolio a pracovat na sobě. Pak se ukáže, že betonová plocha prostě existovala dostatečně dlouho a dostala práci v televizi.
Nejrychlejší cesta do devadesátek nevede přes muzeum. Stačí postavit PNS
Kdyby mi někdo řekl, že chce z roku 2026 během několika hodin vyrobit devadesátky, čekal bych obrovskou filmovou alchymii. Digitální efekty, složité kulisy, počítače, zelená plátna a člověka s notebookem, který bude několik měsíců retušovat každou klimatizační jednotku. Ve skutečnosti stačilo, aby se přede mnou objevil stánek PNS a několik starších aut, a můj mozek se okamžitě vzdal.
PNS totiž není jen stánek. V této scéně fungoval jako USB adaptér mezi dvěma historickými epochami. Člověk se na něj podívá a mozek automaticky začne hledat drobné, papírové noviny a důvod, proč ještě nikdo nepoužívá QR kód. Stačí přidat auta a celé místo začne působit, jako kdyby mobilní internet byl odvážná myšlenka nějakého vědce, kterou zatím nikdo nebral vážně.
A přesně tady jsem pochopil, jak málo stačí k rozbití reality. V telefonu mám rok 2026. Přede mnou stojí výjev, u kterého očekávám, že každou chvíli někdo začne vysvětlovat hypotéku v korunách s úplně jinou úrokovou sazbou a internet bude vydávat zvuk umírajícího faxu.
Stánek PNS, dobová auta, kamery a štáb. Moje čtvrť během pár hodin absolvovala větší kariérní změnu než já za poslední rok
A pak zjistím, o čem seriál je. Samozřejmě o bydlení. Vesmír má smysl pro humor
Celá situace dostala ještě lepší pointu ve chvíli, kdy jsem si připomněl, co vlastně Oneplay natáčí. Já, pomsta je připravovaný šestidílný dobový thriller zasazený do bouřlivých devadesátých let. Veřejně popsaný příběh stojí mimo jiné na partě šíbrů, krytí u policie a politiky a tunelování velkého projektu výstavby rodinných domů. Do toho se z ciziny vrací Kryštof Paulus, kterého hraje Martin Hofmann, aby si vyřídil staré účty.
Takže si to shrňme. Seriál řeší lásku, zradu, pomstu, rodinu a bydlení. A já otevřu dveře z domu a přímo před sebou mám filmový plac. To už není náhoda, to je urbanistický product placement mého běžného života.
Oficiální materiály projektu dokonce bydlení výslovně řadí mezi pět slov, která příběh definují. To je moment, kdy obyčejné sídliště přestává být jen kulisou a začne působit, jako kdyby se na konkurz připravovalo posledních třicet let. Fasády držely charakter. Beton nezpanikařil. Plocha se naučila text. Profesionální výkon.
Největší filmová hvězda? Prostor, kterému stačilo nic moc neměnit
Samozřejmě tím nechci tvrdit, že se štáb jen rozhlédl, řekl „výborně, tady nemusíme nic dělat“ a šel na oběd. Filmová výroba je přesný opak takové jednoduchosti a na místě bylo vidět množství techniky i lidí. Jenže z pohledu náhodného obyvatele je ten kontrast komediálně dokonalý: běžné místo, které člověk tisíckrát přešel bez zájmu, najednou někdo nasvítí, zaparkuje správná auta a ono začne mít příběh.
To je možná největší podvod filmu. Ne ten negativní. Ten krásný. Kamera dokáže přesvědčit člověka, že místo, kde včera řešil úplně obyčejné věci, je dnes dějištěm velkého thrilleru o pomstě, korupci a rozbitém snu o vlastním bydlení. Stačí změnit několik detailů a najednou i cesta kolem trafiky vypadá, že by v ní Martin Hofmann měl někomu velmi vážně říct, že nastal čas splatit staré dluhy.
A já tam mezitím chodím s mobilem a přemýšlím, zda mě ochranka omylem nepovažuje za nejhůř oblečeného komparzistu v historii české televizní tvorby.
Nejhorší je, že teď už kolem toho místa nikdy nepůjdu normálně
Do chvíle, než na známé místo přijede filmový štáb, existuje ve vašem mozku jediná verze reality. Tady se chodí. Tady se parkuje. Tady stojí provozovna. Hotovo. Po natáčení už ale vznikne druhá vrstva. Budu kolem chodit a místo běžné plochy uvidím scénu. Místo obyčejného prostoru budu čekat, kdy zpoza rohu vyjede staré auto a vrátí se PNS. Člověk ztratí schopnost vidět vlastní čtvrť nevinně.
Ještě horší to bude, až seriál jednou skutečně uvidím. Zatímco běžný divák bude sledovat děj, já budu mentálně křičet: „Tady já chodím!“ To je úplně nejnižší forma televizní odbornosti, ale zároveň jedna z nejsilnějších. Najednou se děj stane sekundární. Hlavní je odhalovat známé chodníky, rohy a budovy jako člověk, který právě rozpoznal souseda ve večerních zprávách.
A pokud se v dané scéně stane něco dramatického, bude to ještě horší. Seriál může nabídnout zradu, tunel, pomstu nebo zásadní životní rozhodnutí. Já budu řešit, že přesně u toho místa jsem minulý týden šel úplně normálně s nákupem. Audiovizuální magie tím bude definitivně zničena.
Vidět na živo natáčení na mém sídlišti je něco speciálního.
Produkce přivezla techniku. Já dodal nejdůležitější část: civění z dálky
Na filmových štábech mě fascinuje ještě jedna věc. Všichni vypadají, že přesně vědí, co dělají. Někdo tahá kabel, někdo stojí u kamery, někdo komunikuje, někdo řeší auta a někdo má zjevně profesionální důvod stát několik metrů stranou a dívat se velmi soustředěně. Pak jsem tam já. Nemám vysílačku, scénář ani funkci. Jen telefon a intenzivní zájem.
Jde o velmi specifickou pracovní pozici: místní člověk, který nic nepomůže, ale všechno zdokumentuje. Produkce by bez ní pravděpodobně fungovala úplně stejně, ale článek by bez ní nevznikl. Každý ekosystém potřebuje i parazitickou žurnalistickou vrstvu.
Naštěstí právě z takových momentů vznikají nejlepší osobní glosy. Nemusí se stát vůbec nic špatného. Stačí, když se realita o několik stupňů posune do absurdna. V mém případě se obyčejný večer změnil na zjištění, že Oneplay právě používá místo, které mám spojené s každodenností, jako kus bouřlivých devadesátek. A že moje okolí je zjevně schopno zahrát historickou dobu s větším přesvědčením, než jsem čekal.
Verdikt: Já, pomsta se teprve natáčí. Moje sídliště už si může psát roli do CV
Ve skutečnosti je samozřejmě celé natáčení hlavně zajímavá změna běžného dne a možnost zblízka vidět, jak se známý prostor promění ve filmovou kulisu. Žádný skutečný časový portál se neotevřel, rok 1994 se nevrátil a stánek PNS mi neprodal noviny z minulého století.
Ale ten pocit byl dokonale bizarní. Jeden okamžik znáte každý metr. Druhý okamžik tam stojí štáb, dobová auta a rekvizity a vaše vlastní okolí se tváří, že posledních třicet let byla jen dlouhá příprava na casting.
Takže gratuluji mému sídlišti k první televizní práci. Má dobrou kamerovou přítomnost, zvládá devadesátky a podle všeho se nebojí ani velkého romantického thrilleru. Já se zatím vracím ke své tradiční roli: člověk za kamerou, který z úplně normálního momentu zase vyrobí článek.
Zdroje a transparentnost
Vlastní zkušenost a fotografie autora zachycují probíhající natáčení na jeho sídlišti. Přesnou lokaci záměrně neuvádím. Veřejné zdroje níže potvrzují existenci projektu Já, pomsta, jeho šestidílný formát, zasazení do 90. let, hlavního hrdinu a tvůrčí tým; nepotvrzují konkrétní ulici zachycenou na mých fotografiích.
