Článek
Jedna věta u lavičky dokáže rozpoutat spor během deseti sekund
„Nebojte, on nic neudělá.“ Je to jedna z vět, které v českém parku dokážou uklidnit majitele psa a současně vůbec neuklidnit člověka, ke kterému zvíře právě běží. Jeden vidí vyběhaného psa, který potřebuje pohyb. Druhý nezná jeho povahu, výcvik ani to, zda před chvílí nevyrazil po jiném psovi nebo dítěti.
Právě proto je spor o vodítka tak vděčný: obě strany mají něco pravdy. Pes není stroj, který má celý život kráčet půl metru od nohy. Zároveň ale veřejný park není soukromá zahrada a kolemjdoucí nemusí mít radost z cizího zvířete jen proto, že jeho majitel mu věří.
Prošel jsem proto celostátní právní základ a dvě konkrétní městské úpravy. Výsledek je méně jednoduchý, než zní běžná rada „na veřejnosti musí být každý pes na vodítku“. Takové jednotné pravidlo pro celé Česko zákon nestanoví.
Celostátní zákon nedává jednoduché „vodítko ano, nebo ne“
Základ je v zákoně na ochranu zvířat proti týrání. Jeho § 24 odst. 2 dává obcím pravomoc obecně závaznou vyhláškou upravit pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství a zároveň určit místa, kde mohou psi volně pobíhat.
Ministerstvo vnitra ve svém metodickém výkladu doplňuje, že obec může regulovat i způsob pohybu psa – například požadovat vodítko nebo v určitých situacích náhubek. Praktický důsledek je zásadní: odpověď na otázku, zda může pes v konkrétním parku běhat bez vodítka, nemusí ležet v jednom celostátním paragrafu. Často je potřeba otevřít vyhlášku konkrétní obce.
To je první důvod, proč se oba lidé u lavičky mohou hádat a každý může vycházet z jiné zkušenosti. Pravidlo z jednoho města nelze automaticky přenést do druhého.
Plzeň ukazuje, jak detailní může místní pravidlo být
Aktuální úplné znění plzeňské vyhlášky č. 19/2006, změněné naposledy vyhláškou č. 5/2025 s účinností od ledna 2026, pracuje s konkrétně vymezenými prostory. Volné pobíhání psů – tedy pohyb bez vodítka – je zakázáno na místech zakreslených v příloze vyhlášky.
A když už je pes na vodítku, pravidla nekončí samotnou šňůrou mezi rukou a obojkem. Vodítko má mít přiměřenou délku tak, aby znemožňovalo útok nebo obtěžování ostatních. Při míjení dítěte, kočárku, invalidního vozíku nebo organizované skupiny chodců má průvodce psa vést u nohy. Vyhláška řeší také náhubek u nezcela ovladatelného psa, psa, který už v minulosti zaútočil, a u některých míst s vysokou koncentrací lidí.
To je mimochodem dobrá odpověď na častý protiargument „mám ho přece na vodítku“. Samotné vodítko ještě nemusí znamenat, že pes nemůže dva metry před majitelem skočit do cesty kočárku nebo cyklistovi.
Ostrava jde opačným směrem: vypisuje místa, kde lze vodítko odložit
Ostrava má vlastní vyhlášku č. 6/2023 a město k ní zveřejňuje mapu i seznam ploch určených k volnému pohybu psů bez vodítka a bez náhubku. Patří mezi ně například vybrané části Komenského sadu, plochy v Porubě nebo několik lokalit na Ostravě-Jihu.
Pro člověka zvenčí je právě tento model možná nejčitelnější: město vytvoří konkrétní ostrůvky, kde se s volným během psa počítá. Kdo chce svého psa pustit, nemusí hádat podle pocitu, zda je zrovna „dost daleko od lidí“.
Současně je ale vidět, proč jedna univerzální internetová rada nestačí. Plzeň i Ostrava regulují stejný každodenní konflikt, ale dělají to jinak a používají jinou mapu místních výjimek a omezení.
Majitel psa má silný argument: pohyb a socializace nejsou rozmar
Teď k druhé straně sporu. Požadavek, aby byl každý pes za všech okolností připnutý na krátkém vodítku, zní jednoduše, ale pro část psů by byl prakticky nesmyslný. Běh, hra a kontakt s prostředím jsou běžnou součástí života zvířete a dobře vedený pes může být na vhodném místě pod kontrolou i bez vodítka.
Navíc existují právě vymezené výběhy a plochy pro volný pohyb. Jejich smyslem je dát majitelům prostor, kde mohou psa pustit bez toho, aby každé proběhnutí přes trávník automaticky znamenalo konflikt s okolím.
Silný argument pejskaře tedy zní: zákaz bez rozlišení není řešení. Pokud je místo k volnému pohybu určené a pes je ovladatelný, není rozumné dělat z každého puštění společenský prohřešek.
Kolemjdoucí má stejně silný argument: cizí pes pro něj není „náš hodný Ben“
Jenže člověk na druhé straně nezná historii psa ani vztah mezi ním a majitelem. Neví, zda přibíhající zvíře opravdu zastaví na první povel. Neví, jak reaguje na děti, cyklisty, kočárky nebo jiné psy. A pokud má se psy špatnou zkušenost, může být samotné přiblížení velkého zvířete velmi nepříjemné, i když útok nikdy nepřijde.
Proto věta „on nic neudělá“ není univerzální omluvenka. Ve veřejném prostoru se počítá nejen úmysl majitele, ale i skutečná schopnost psa ovládat a místní pravidla. Ve chvíli, kdy pes způsobí škodu, navíc nastupuje občanský zákoník: § 2933 obecně staví odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem na jeho vlastníka, případně společně na osobu, které bylo zvíře svěřeno.
Jinými slovy: důvěra ve vlastního psa je důležitá. Právní odpovědnost ale nezmizí ve chvíli, kdy se pes rozběhne jinam, než majitel čekal.
Největší chyba je hledat jedno pravidlo pro celé Česko
Praktický postup je překvapivě jednoduchý. Nejdřív zjistit, zda má obec vyhlášku pro pohyb psů. Potom se podívat, jestli řeší konkrétní park, ulici nebo typ veřejného prostranství. A nakonec oddělit dvě věci, které se v debatách často slévají: zda je pes bez vodítka právně dovolený a zda je jeho pohyb vůči ostatním skutečně ohleduplný.
Může existovat místo, kde pes bez vodítka smí být, a přesto jeho majitel jedná bezohledně, pokud nechá zvíře skákat na cizí lidi. A může existovat velmi poslušný pes, který nikoho neobtěžuje, ale místní vyhláška přesto v daném prostoru volný pohyb zakazuje.
Právo a slušnost se tu překrývají, ale nejsou totéž.
Verdikt: „mám ho pod kontrolou“ nestačí, ale ani vodítko není celostátní dogma
Pejskař nemá automaticky pravdu jen proto, že svého psa zná. Kolemjdoucí ale také nemůže všude v Česku tvrdit, že každý pes bez vodítka porušuje zákon. Skutečné pravidlo je lokálnější a méně pohodlné: obec může přesně určit, kde musí být pohyb omezený a kde je naopak volné pobíhání dovoleno.
Za mě je nejrozumnější hranice jednoduchá. Tam, kde místní pravidla volný pohyb umožňují a pes je opravdu ovladatelný, má mít majitel prostor ho pustit. Ve chvíli, kdy pes běží k cizím lidem, nereaguje nebo vstupuje do míst, kde to vyhláška zakazuje, přestává být argument „on je hodný“ relevantní.
Veřejný park totiž není ani psí výběh, ani bezpsí zóna. Je to společný prostor. A právě proto o něm nemá rozhodovat hlasitější člověk u lavičky, ale kombinace místního pravidla a elementární ohleduplnosti.
Zdroje a ověření informací
