Článek
„On nic nedělá“ není pravidlo. Stejně jako „všude musí být na vodítku“
Stačí pár metrů chodníku nebo parku. Pes běží bez vodítka, zamíří k cizímu člověku a majitel z dálky řekne větu, kterou zná skoro každý: „Nebojte, on nic nedělá.“ Pro člověka, který má ze psů strach, je to slabá útěcha. Pro majitele psa je zase absurdní představa, že dobře ovladatelné zvíře musí být automaticky připoutané na každém metru republiky.
Právně nemá úplnou pravdu ani jedna strana. V Česku neexistuje jeden celostátní zákaz, podle kterého by musel být každý pes na každém veřejném místě vždy na vodítku. Zákon na ochranu zvířat naopak výslovně umožňuje obcím, aby si pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství upravily vlastní obecně závaznou vyhláškou a vymezily místa pro volné pobíhání.
Prošel jsem aktuální metodiku Ministerstva vnitra, zákon, pražská pravidla a úpravu odpovědnosti za škodu. Výsledek je méně pohodlný než univerzální slogan: člověk musí vědět, kde právě je, co stanoví místní pravidla a zda má svého psa skutečně pod kontrolou.
Celostátní povinnost vodítka není. Obec si ale může nastavit vlastní režim
Základ je v § 24 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání. Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství a vymezit prostory pro jejich volné pobíhání.
Ministerstvo vnitra ve svém metodickém materiálu k této pravomoci zdůrazňuje proporcionalitu: cílem může být ochrana bezpečnosti, zdraví, majetku, ostatních zvířat, veřejného pořádku i veřejné zeleně. Regulace ale nemá být samoúčelně plošná, pokud stejného cíle lze dosáhnout méně omezujícím způsobem.
Právě proto je nebezpečné radit stylem „v Česku pes musí být vždy na vodítku“ nebo naopak „když obec nic neřekne, může běhat kdekoliv“. Obecní pravidla se liší a navíc se vztahují na veřejná prostranství, nikoli automaticky na každý metr území obce.
Praha ukazuje, jak velký rozdíl může udělat jediný park
Konkrétní příklad nabízí Praha. Městská mapová služba k pohybu psů uvádí, že podle vyhlášky o ochraně veřejné zeleně není ve veřejné zeleni volný pohyb psů obecně povolen. Výjimku tvoří plochy určené pro volný pohyb psů, tedy takzvané psí zóny.
Na některá místa je vstup se psem zakázán úplně, typicky na dětská a sportovní hřiště nebo květinové záhony. Ani psí zóna podle magistrátu neznamená, že majitel může zvíře vypustit a přestat ho řešit. Město výslovně upozorňuje, že pes má zůstat v dosahu držitele, aby ho mohl ovládat a kdykoliv přivolat.
To je podle mě prakticky nejdůležitější věta celého sporu. „Bez vodítka“ a „bez kontroly“ nejsou synonyma. Volný pohyb může být povolený, ale stále se očekává, že pes reaguje na člověka, který za něj odpovídá.
Člověk, který se bojí psů, nemá povinnost dokazovat, že jeho strach je racionální
Majitel psa často vidí situaci jinak než člověk před ním. Zná své zvíře roky, ví, že nekouše, že si chce jen očichat botu a že běžící dítě pro něj není kořist. Cizí člověk nic z toho neví.
Právě proto mi argument „on nic nedělá“ připadá společensky slabý, i když se majitel zrovna pohybuje na místě, kde pes smí být na volno. Cizí člověk nemá přístup k historii psa, jeho výcviku ani k jistotě, že tentokrát zareaguje stejně jako stokrát předtím.
Na druhé straně ani samotný strach kolemjdoucího automaticky nevytváří univerzální právní povinnost připnout psa na vodítko tam, kde to místní pravidla nevyžadují. Rozumné soužití proto stojí o kus výš než minimum v paragrafu: majitel nechá psa na volno tam, kde může, ale pokud míří k člověku, který o kontakt zjevně nestojí, přivolá ho dřív, než se z obyčejné procházky stane konflikt.
Porušení obecní vyhlášky může být přestupek až se stotisícovou horní hranicí
Místní pravidlo není doporučení napsané na ceduli. Zákon o některých přestupcích říká, že porušení povinnosti stanovené obecně závaznou vyhláškou obce nebo kraje je přestupkem. Zákonná horní hranice pokuty je až 100 000 Kč.
To samozřejmě neznamená, že za každého psa bez vodítka automaticky padne stotisícová sankce. Konkrétní postih závisí na okolnostech, závažnosti a způsobu projednání. Smysl čísla je jiný: místní povinnost není symbolická a argument „můj pes je hodný“ ji neruší.
Pokud tedy vyhláška na daném místě vyžaduje konkrétní režim, rozhoduje pravidlo, ne osobní přesvědčení majitele o povaze psa.
Když pes způsobí škodu, vodítko není kouzelná hranice odpovědnosti
Ještě důležitější je situace, kdy už nejde o nepříjemný pocit, ale o skutečnou škodu. Občanský zákoník staví odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem velmi přísně. Nejvyšší soud v rozhodnutí z roku 2025 připomněl § 2933: způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, a to i tehdy, když bylo pod dohledem jiné osoby, zatoulalo se nebo uprchlo. Osoba, které bylo zvíře svěřeno nebo která ho chová či používá, odpovídá spolu s vlastníkem.
Pro spor o vodítko je to podstatné. Fakt, že na konkrétním místě mohl být pes legálně na volno, sám o sobě neznamená, že jeho majitel přestává nést následky, pokud zvíře někoho zraní, porazí cyklistu nebo způsobí jinou škodu.
Stejně tak samotné vodítko není absolutní pojistka. Pes může škodu způsobit i na něm. Rozdíl je v tom, že vodítko je na rizikových místech nejjednodušší fyzický nástroj, jak situaci udržet pod kontrolou.
Zákon zároveň požaduje opatření proti úniku zvířete
Zákon na ochranu zvířat navíc ukládá chovateli povinnost učinit opatření proti úniku zvířat. Nejvyšší soud už dříve vysvětlil, že toto ustanovení primárně chrání samotné zvíře a nefunguje jako obecná náhrada pravidel na ochranu všech lidí kolem něj.
Přesto z něj plyne důležitá hranice mezi volným pohybem a útěkem. Pes, který je legálně puštěný na vhodném místě a reaguje na přivolání, je jiná situace než pes, který majiteli zmizí z dohledu a pohybuje se nekontrolovaně.
Ministerstvo vnitra ve své aktuální metodice podobně rozlišuje volný pohyb pod dohledem a nekontrolovaný pohyb opuštěného, toulavého nebo uniklého zvířete. To druhé už není něco, co by obec měla teprve povolovat nebo zakazovat vyhláškou.
Čtyři modelové situace: stejný pes, úplně jiný výsledek
První situace: majitel pustí psa v městském parku, kde místní vyhláška dovoluje volný pohyb jen ve vyznačené zóně. Pokud je mimo ni, argument o perfektním přivolání neřeší základní problém - porušuje místní pravidlo.
Druhá situace: pes je v prostoru, kde je volný pohyb dovolený, drží se u majitele a na přivolání okamžitě reaguje. Samotná absence vodítka tady nemusí být porušením předpisu.
Třetí situace: na stejném povoleném místě pes běží k cizímu člověku, skáče kolem něj a majitel jen volá, že je hodný. Pokud nevznikne škoda a místní pravidla nejsou porušena, nemusí jít automaticky o přestupek jen proto, že je situace nepříjemná. Z hlediska soužití je to ale přesně okamžik, kdy by měl majitel převzít kontrolu místo vysvětlování povahy psa.
Čtvrtá situace: pes někoho srazí, kousne nebo způsobí majetkovou škodu. V tu chvíli už se debata neposouvá kolem pocitů. Nastupuje odpovědnost za způsobenou újmu a případně další právní následky podle konkrétních okolností.
Nejsilnější argument pejskařů: pes potřebuje pohyb a ne každý volný pes je problém
Bylo by snadné postavit článek jako obžalobu všech lidí, kteří odepnou karabinu. Jenže to by bylo stejně laciné jako tvrzení, že každý člověk se strachem ze psů hysterčí.
Pes je zvíře s potřebou pohybu, čichání, kontaktu s prostředím a u mnoha jedinců také volného běhu. Ministerstvo vnitra ostatně při výkladu obecních pravidel počítá s tím, že obce mohou vymezovat prostory pro volné pobíhání právě proto, aby regulace nebyla zbytečně plošná.
Dobře vedený pes, který se na povoleném místě drží u člověka a spolehlivě reaguje na přivolání, není totéž jako nekontrolovaně pobíhající zvíře. Právě pejskaři mají podle mě důvod bránit toto rozlišení: čím víc majitelů zaměňuje volnost za ignorování okolí, tím snáz vzniká tlak na další restrikce pro všechny.
Nejsilnější argument druhé strany: cizí člověk nemá být testem výcviku vašeho psa
Druhá strana má ale stejně silný bod. Veřejný prostor není cvičiště, na kterém musí každý kolemjdoucí podstoupit test, zda cizí pes opravdu poslechne na třetí zavolání.
Člověk může mít za sebou napadení, může jít s malým dítětem, může mít vlastního reaktivního psa na vodítku nebo prostě nechce kontakt se zvířetem. Nemusí majiteli vysvětlovat svůj životopis, aby jeho odstup dával smysl.
Proto mi nejférovější pravidlo připadá velmi jednoduché: svoboda psa končí o něco dřív, než začne být cizí člověk nucen řešit jeho přítomnost. Na místě, kde je volný pohyb legální, může být pes bez vodítka. Neměl by ale bez souhlasu běhat lidem pod nohy, k dětem, ke kočárku nebo k jinému psovi, jehož majitel se kontaktu snaží vyhnout.
Verdikt: vodítko není všude povinné. Odpovědnost je ale všude vaše
Po přečtení pravidel bych obě nejčastější věty z parkových hádek upravil.
„Pes musí být všude na vodítku“ v Česku obecně neplatí. Rozhoduje konkrétní místo, obecní vyhláška a další okolnosti.
„On nic nedělá“ ale také nic neřeší. Pokud místní pravidlo vodítko vyžaduje, dobrá povaha psa není výjimkou. Pokud je volný pohyb povolený, majitel má pořád odpovědnost za zvíře a za škodu, kterou způsobí.
Můj závěr proto není zákaz volného pohybu psů. Je mnohem méně dramatický: vodítko má být nástroj, ne ideologie. Tam, kde je povinné, není o čem diskutovat. Tam, kde povinné není, by měl rozhodovat skutečný výcvik, prostředí a ohleduplnost - ne hlasitost věty „on nic nedělá“.
Jak jsem pravidla ověřoval
Základ tvoří aktuální metodika Ministerstva vnitra k obecním vyhláškám o pohybu psů, zákon na ochranu zvířat proti týrání, zákon o některých přestupcích, oficiální pražská mapová služba pro pohyb psů a judikatura Nejvyššího soudu k odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem. Článek záměrně odděluje tři různé otázky: kde obec vyžaduje určitý režim, zda je pes fakticky pod kontrolou a kdo odpovídá, pokud zvíře způsobí škodu.
Zdroje
