Článek
Poznámka: Text je fikce. Postavy, vysílání, stanice i popsané události jsou smyšlené.
Fotografie nelhala
Šimek mi tu fotografii poslal v 6:14 ráno. Bez pozdravu, bez vysvětlení, jen jako přílohu k prázdnému e-mailu. Na první pohled na ní nebylo nic zvláštního. Betonová stěna v suterénu, staré kabely vedené pod stropem, rozbitá zářivka a v rohu dvě plastové přepravky. Jenže uprostřed zdi byl bílý obdélník.
Dveře.
Ne dveře namalované na zdi jako ve školce. Byly skutečné. Barva se leskla jinak než beton kolem a pod spodní hranou byl stín, který nemohl vzniknout od malby. Uprostřed byla jediná černá čára. Přesně tam, kde by normální dveře měly kliku.
„Je to tam i teď?“ napsal jsem.
Odpověď přišla za dvě minuty.
„Ano. A od včerejška jsou tam klíče.“
Pak poslal ještě jednu fotografii.
Na kovové skříňce vedle rozvodné desky ležel mosazný klíč. Ten samý, který se objevil na konci pásky Malování duší. Ten samý, který jsem měl doma v šuplíku, přestože jsem si byl jistý, že jsem ho tam předtím nikdy nedal.
Vrátili jsme se tam za světla
Šimek nechtěl jít v noci. Tvrdil, že jestli je to nějaký trik, kamera nebo starý stavební otvor, za denního světla se to ukáže nejlíp. Když jsme sestupovali po schodech, snažil jsem se tomu přístupu přizpůsobit. Nehledat nic nadpřirozeného. Nečekat, že se dveře samy otevřou. Nedívat se do rohů jen proto, že člověk ví, jak podobné scény vypadají ve filmech.
Přesto jsem měl od třetího schodu pocit, že jdu někam, kam už jsem jednou šel.
Tohle je na Kanálu 23 nejhorší. Ne že bych viděl věci, které neexistují. Horší je, že některé z nich poznávám dřív, než je skutečně uvidím.
Suterén vypadal přesně jako na fotografii. Beton, potrubí, kabely, staré dveře do kočárkárny. A mezi dvěma šedými skříněmi bílý obdélník.
Šimek se zastavil.
„Tohle tam včera nebylo.“
„Podle fotky bylo.“
„Myslím předtím.“
Přešel ke zdi a položil na ni dlaň. Pak zaklepal. Zvuk nebyl dutý.
Byl kovový.
Oba jsme mlčeli.
Šimek vytáhl klíč.
Dveře se otevřely bez odporu
Klíč pasoval.
To mě vyděsilo víc než cokoli, co jsme do té chvíle našli.
Kdyby nepasoval, mohli jsme odejít s tím, že někdo vyrobil rekvizitu, přelepil zeď nebo si z nás někdo dělá velmi drahý vtip. Jenže klíč zapadl do zámku přesně. Šimek otočil zápěstím a ozvalo se tiché cvaknutí.
Dveře se pootevřely asi o deset centimetrů.
Za nimi nebyla další místnost.
Byla tam chodba.
Úzká, nízká a osvětlená slabými zářivkami, které byly rozmístěné příliš daleko od sebe. Vypadala jako chodba ve staré škole, jen bez dveří. Betonová podlaha, bílé stěny, na nich kabely a místy malé černé čtverce připomínající staré reproduktory.
A z jednoho z nich se ozýval zvuk.
Dětský smích.
Šimek dveře okamžitě přivřel.
„Tohle jsem neslyšel.“
„Já jo.“
„Ne. Myslím, že tohle není dobrý.“
Poprvé od chvíle, kdy jsme se poznali, použil slovo dobrý tak, jak ho člověk používá, když se snaží sám sebe přesvědčit, že něco ještě pořád může být normální.
Dveře jsme zavřeli.
Jenže smích pokračoval.
Už ne za dveřmi.
Z reproduktoru nad námi.
Hlas z roku 1999
Nejdřív to byl jen šum. Potom krátké lupnutí a mužský hlas.
„Dnes budeme malovat dveře.“
Poznal jsem ho okamžitě.
Viktor.
Ne hlas z první kazety. Ne hlas, který mluvil do kamery jako moderátor. Tohle bylo jiné. Unavenější. Měkčí. Skoro lidské.
„Dveře jsou důležité,“ pokračoval. „Protože každý člověk jednou zjistí, že některé dveře neměl nikdy otevřít.“
Šimek vytáhl telefon.
Neměl signál.
Přesto se na displeji objevilo 23:23.
Bylo 14:38.
„Ondřeji,“ řekl.
„Vidím to.“
„Ne. Podívej se nahoru.“
Na stěně nad dveřmi byla malá černobílá samolepka. Vypadala jako staré označení technické místnosti. Jenže místo čísla bylo napsáno:
23
Pod tím bylo ještě jedno slovo.
DUŠE.
A pod ním datum.
17. 8. 1999.
V tu chvíli jsem pochopil, že jsme nestáli před novým objevem. Stáli jsme před něčím, co tam podle všeho bylo už dávno a co jen čekalo, až někdo najde správný způsob, jak to znovu otevřít.
Studio pod domem
Do chodby jsme nakonec vešli.
Ne proto, že bychom byli odvážní. Spíš proto, že za námi začal ze suterénního rozhlasu hrát starý úvodní motiv Večerního klubu.
Stejných několik tónů.
Pak ticho.
Pak tři tóny.
A znovu ticho.
Chodba vedla asi třicet metrů a končila místností. Na dveřích nebyl nápis. Jen malá kresba slunce.
Uvnitř bylo studio.
Opravdové studio.
Dřevěná podlaha, dvě kamery na stativech, starý mixážní pult, televizní monitor a několik světel zavěšených na konstrukci. Všechno vypadalo, jako by to někdo v roce 1999 vypnul a potom odešel na oběd.
Na stole ležely kazety.
Desítky kazet.
DUŠE 1.
DUŠE 2.
DUŠE 3.
Až po DUŠE 18.
Vedle nich byly další krabičky.
VIKTOR 1–8.
BUBÍK.
NOC.
A jedna bez názvu.
Šimek ji vzal do ruky.
„Tohle je celé.“
„Co?“
„Ne pořad. Produkce.“
Na zdi visel starý kalendář. Srpen 1999. Několik dnů bylo zakroužkovaných červenou propiskou. U každého byla dvě čísla.
23:23.
23:23.
23:23.
Někdo tam chodil každou noc.
Člověk pod maskou
Na monitoru se najednou rozsvítil obraz.
Byl černobílý a špatně zaostřený.
Uprostřed seděl muž v bílé košili.
Před sebou měl malířské plátno.
Na rukou stejné hodinky, jaké jsme viděli na kazetě Malování duší.
Pak se otočil.
A nasadil si Viktorovu hlavu.
Nebyla to maska, kterou jsme znali z prvních dílů. Byla to starší verze. Hrubší, menší a mnohem méně přesvědčivá. Ucho bylo přišité nakřivo. Srst na tváři byla místy slepená. Ale oči byly stejné.
„Je to on,“ řekl jsem.
Šimek neodpověděl.
Muž v kostýmu se postavil před kameru.
„Dobrý večer, děti.“
Pauza.
„Dnes si povíme, proč dospělí lžou.“
Potom začal mluvit o věcech, které jsme už slyšeli na páskách. O strachu. O studu. O tom, že dospělý člověk dokáže dítě naučit téměř cokoli, pokud mu dostatečně dlouho vysvětluje, že je to normální.
Jenže tentokrát tam byla věta navíc.
„Nevinnost není vlastnost. Je to stav.“
Muž se podíval přímo do kamery.
„A stav se dá uchovat.“
Obraz se na chvíli rozpadl.
Když se vrátil, na stole před ním stála dětská kresba.
Panelák.
Jedno okno označené červenou šipkou.
Moje kresba z roku 1999.
Stejná, jakou Viktor ukázal v prvním díle.
Šimek zbledl.
„Ondřeji.“
„Já vím.“
„Ta kresba byla doma.“
„Byla.“
„Tak jak je tady?“
Na to jsem odpověď neměl.
Kazeta číslo 19
Za monitorem jsme našli další krabici.
Byla úplně nová.
Na štítku nebyl rok 1999.
Bylo tam napsáno:
DÍL 19
Pod tím dnešní datum.
A pod tím moje jméno.
Ondřej Novák.
Nemusel jsem se na to dívat dvakrát.
Kazetu jsme nevložili do přehrávače.
Aspoň ne hned.
Šimek tvrdil, že nejdřív musíme všechno nafotit. Já souhlasil. Jenže když jsem vytáhl telefon, displej se rozsvítil sám.
23:23.
Tentokrát už to nebylo 14:38.
Bylo 23:23.
A na displeji běželo video.
Živý obraz z místnosti, ve které jsme právě stáli.
Viděl jsem sebe.
Viděl jsem Šimka.
Viděl jsem kameru.
Jenže obraz měl asi desetisekundové zpoždění.
Nejdřív jsem se pohnul.
Potom jsem to viděl na telefonu.
Udělal jsem krok dozadu.
Na telefonu jsem udělal krok dozadu.
Šimek se podíval na dveře.
Na telefonu se podíval na dveře.
A pak se na telefonu otevřely dveře za námi.
Ve skutečnosti zůstaly zavřené.
Oba jsme ztuhli.
Na displeji stála ve dveřích postava v červené vestě.
Liščí hlava byla nakloněná na stranu.
Dívala se přímo na nás.
V reálné místnosti za námi nikdo nebyl.
Pak se postava na telefonu pohnula.
Přiložila prst k tlamě.
A obraz zčernal.
Než jsme odešli
Kazetu číslo 19 jsme vzali s sebou.
Nevím, jestli to byla chyba.
Možná už samotné otevření dveří bylo chybou.
Studio jsme opustili před půlnocí. Když jsme procházeli chodbou, z reproduktorů už nic nehrálo. Jen na konci chodby svítila jedna zářivka.
Pod ní byla malá dětská židle.
Na sedadle ležel papír.
Nebyl starý.
Byl čerstvý.
Na něm byla nakreslená liška.
Pod ní dvě slova.
DOBROU NOC.
A úplně dole číslo.
8.
Když jsme se vrátili do suterénu, dveře byly pryč.
Nebyla tam ani chodba.
Jen betonová stěna.
Šimek ji několikrát proklepal. Nic.
Doma jsem kazetu položil na stůl.
Nechtěl jsem ji pustit.
Pak jsem si všiml něčeho, čeho jsem si předtím nevšiml.
Na spodní straně krabičky bylo propiskou napsáno:
„Díl osm se musí odvysílat dřív, než najdeš devatenáctku.“
Nevím, kdo to napsal.
Nevím, proč je na pásce moje jméno.
A hlavně nevím, proč se dnes večer ve 23:23 má podle televizního programu v mém bytě objevit kanál, který podle všeho neexistuje.
Kazetu číslo 19 mám pořád před sebou.
Ještě jsem ji nepustil.
Ale právě teď se z televize v obýváku ozvaly tři tóny.
První.
Pauza.
Druhý.
Pauza.
Třetí.
A potom Viktor řekl:
„Ondřeji, dneska už nemusíš nic hledat.“
„My už jsme našli tebe.“
