Článek
Karibský ztrátový terminál otevřel přepážku číslo 95
Karibik v českých představách znamená tyrkysovou vodu, palmy a koktejl, který stojí tolik, že si ho člověk zapamatuje i po návratu domů. Na ostrově Canouan se ale v září rozehrál příběh, který připomíná letištní ztráty a nálezy po velmi divoké rozlučce se svobodou.
Policie státu Svatý Vincenc a Grenadiny potvrdila zajištění 95 kilogramů kokainu. Podle jejího vyjádření tři lidé pomáhali s vyšetřováním, ale obvinění vůči nim nepodala. Důvod? Podle policejního vedení nebyly k dispozici dostatečné důkazy, které by obstály před soudem. Droga zůstala zajištěná, lidé nebyli obviněni.
Kdyby podobné hlášení zaznělo na pražském letišti, někdo by automaticky začal googlovat, jestli už Národní úřad pro civilní letectví povolil přepravu kilogramů absurdity v příručním zavazadle. A právník by mezitím začal nervózně vysvětlovat, že nalezený předmět není totéž co prokázaný pachatel.
Přepážka A: najít kufr není totéž co najít majitele
V mé fiktivní kanceláři visí za sklem obří cedule: „Zavazadlo převzato. Majitel nezjištěn.“ Úředník vyndá formulář o sto osmi kolonkách. První dotaz: Co jsme našli? Devadesát pět kilogramů zakázané látky. Druhý dotaz: Komu to náleží? A zde se inkoust náhle rozhodne odejít na dovolenou.
Humor je v kontrastu, ne v tom, že by právo bylo nesmyslné. Policie může vědět, že má před sebou drogy, a přesto nemusí umět konkrétnímu člověku prokázat, že je vlastnil, přepravoval nebo se podílel na trestné činnosti. Nestačí přiložit k obvinění fotografii veliké hromady. Hromada je výborný důkaz o hromadě. O vině konkrétního člověka musí promluvit něco víc.
Jenže novinový titulek „Policie našla kokain, ale nikoho neobvinila“ zní, jako kdyby obchodní dům chytil zákazníka s televizí a potom se ukázalo, že televize umí vypovídat jen v reklamní smyčce. Přepážka nálezů odpoví jediné: „Zavazadlo převzato. Majitel nezjištěn.“
Přepážka B: váha, která se nevešla do titulku
Příběh má ještě jednu pikantní okolnost. První zprávy o jachtě M. V. Essex Girl u Canouanu uváděly desítky liber drogy, zatímco pozdější oficiální bilance mluvila o 95 kilogramech. Místní média se ptala na detaily operace a policejní komunikace byla stručná. Z dostupných veřejných podkladů není bezpečné rekonstruovat, proč se původní a pozdější čísla liší.
V absurdním katalogu zavazadel se proto objeví položka „zavazadlo s proměnlivou popiskou“. Letištní pracovník si povzdechne: „Číselně se nám zásilka zvětšila. Dokumentačně máme stále dietu.“ Není to obvinění, že by si někdo s látkou manipuloval, natož že by něco zmizelo. Je to poznámka k tomu, jak snadno mediální nejasnost vytvoří prostor pro fantazii.
V imaginárním skladu bych rád viděl regál s číslem 95, vedle bezpečnostní pásku, dva metry úředních dokumentů a za oknem ceduli „Informace sdělujeme, jakmile to bude vhodné“. To by byl dokonalý autoportrét PR oddělení moderní kriminalistiky.
Přepážka C: tisková konference o úspěšném kufru
Policejní šéf Trevor Bailey veřejně vysvětloval, že podezření samo o sobě nestačí a že proti třem osobám nebylo podáno obvinění. Zároveň považoval zajištění zásilky za úspěch: droga se neměla dostat na místní trh. Tohle je legitimní a logický bezpečnostní výsledek. Až na to, že posluchač zůstane s ústřední detektivní otázkou: čí to tedy mělo být?
Moje fikční tisková konference proto začíná slavnostním přestřižením pásky. „Dámy a pánové, s velkým potěšením oznamujeme, že kufr jsme úspěšně porazili. Všichni ostatní účastníci mají zatím status neprokázaného doprovodu.“ Vzadu novinář zvedne ruku: „A bude nějaké obvinění?“ Tiskový mluvčí ukáže na plastovou bednu: „Zavazadlo převzato. Majitel nezjištěn.“
Taková komunikační gymnastika se dá pozorovat na mnoha místech světa. Instituce chce oznámit, co se podařilo, veřejnost chce vědět, co se stalo, a mezitím se potkají dvě neslučitelné veličiny: jistota o množství a nejistota o odpovědnosti.
Přepážka D: český národ a procesní právo
Přesunu to na chvíli domů. V Česku by o celé věci okamžitě vzniklo šest televizních debat. Jeden host by oznámil, že spravedlnost skončila. Druhý by dodal, že za jeho mládí stačilo pachatele vidět u vody. Třetí by žádal vyměnit soud za váhu z tržnice. A čtvrtý by se ptal, jestli je možné otevřít víc pokladen.
Jenže nárok na důkazy není otravná administrativní výstřednost. Je to jeden z rozdílů mezi trestním řízením a internetovou anketou. Bez něj by každá osoba poblíž podezřelého zavazadla riskovala, že si odnese kromě spálenin od slunce i cizí trestní odpovědnost.
Proto se v naší KLOBÁSE smějeme hlavně obrazu situace: dokonalé zápletce, kterou by scenárista detektivky musel od vydavatele vrátit, protože působí přehnaně. Nesmějeme se presumpci neviny ani neprohlašujeme tři lidi za pašeráky bez rozsudku. „Zavazadlo převzato. Majitel nezjištěn.“
Závěrečné hlášení: reklamace podána u reality
Když se příběh uzavře, zůstane na stole dvojí poznání. To první je docela vážné: zajistit drogy je důležité, vyšetřit odpovědnost ještě důležitější a připsat někomu zločin bez důkazů by nebyla odvaha, ale zkratka. To druhé je komediální: 95 kilogramů je naprosto monumentální množství na to, aby kolem něj vznikl příběh s tak málo veřejně vysvětlenými detaily.
Dovedu si představit, jak v karibském skladu čeká poslední bedna na kolonku „oprávněný vlastník“, zatímco odletová tabule hlásí: „Děkujeme za návštěvu. Váš případ byl přesunut na neurčito.“ Jenže ve skutečnosti nevíme, jak vyšetřování pokračovalo po citovaných vyjádřeních, a proto mu nesmíme domalovat pachatele ani šťastný či nešťastný konec.
Na dveře fiktivní kanceláře bych tak dal místo motivačního plakátu jedinou větu. Nezní sexy. Není to slogan pro reklamní agenturu. Ale v téhle grotesce je přesnější než sto výkřiků: „Zavazadlo převzato. Majitel nezjištěn.“
OVĚŘENÉ ZDROJE – KLIKACÍ
