Článek
Čtyři miliony v rozpočtu, 3,8 milionu na konci
Nová svahová skluzavka na Julisce v Praze 6 se stala během několika dnů jedním z těch městských projektů, které jsou ideální pro sociální sítě. Stačí napsat dvě čísla vedle sebe: čtyřicet metrů a 3,8 milionu korun. Zbytek už si internet doplní sám.
Jenže právě u podobných investic má smysl oddělit první dojem od toho, co skutečně zaplatila městská část. V rozpočtu Prahy 6 na rok 2026 byla na projekt „Skluzavka Juliska“ vyčleněna částka 4 miliony korun. Hotový projekt podle městské části vyšel na 3,8 milionu korun včetně DPH. Výsledná cena je tedy zhruba o 200 tisíc nižší než rozpočtovaný rámec.
To samo o sobě samozřejmě neříká, zda jsou 3,8 milionu dobře utracené peníze. Říká to ale něco důležitého: nejde o částku, která by se objevila až po dokončení jako neočekávaný účet. Projekt s podobnou cenou byl v městském rozpočtu plánovaný předem.
Přepočet dává skoro 95 tisíc za metr. Je ale zavádějící, pokud ho necháme bez vysvětlení
Skluzavka měří přesně 40,2 metru. Jednoduchý přepočet celkové ceny tedy dává přibližně 94 500 korun na jeden metr. Je to číslo, které v titulku vypadá fantasticky a současně může být velmi zavádějící.
Městská část totiž neuvádí 3,8 milionu jako cenu samotného nerezového tubusu. Oficiální informace výslovně říká, že v částce jsou zahrnuté všechny terénní úpravy a stavební práce spojené s instalací. Přepočet „95 tisíc za metr skluzavky“ je proto jen matematický model celého projektu, nikoli ceníková cena metru ocelové roury.
Právě tady se podle mě podobné veřejné debaty často lámou. Je naprosto legitimní říct, že 3,8 milionu za jednu atrakci je hodně. Není ale fér z celé stavby udělat obrázek, v němž radnice objednala čtyřicet metrů nerezu a za každý metr zaplatila skoro sto tisíc. Ve svahu se muselo stavět, kotvit a připravit místo tak, aby prvek mohl být bezpečně provozovaný.
Není to dětská plastová skluzavka z katalogu
Technické parametry jsou na poměry veřejného herního prvku neobvyklé. Tubus je dlouhý 40,2 metru, váží přibližně 2,5 tuny a je z nerezové oceli o tloušťce dva milimetry. Nosnost je 200 kilogramů, takže atrakce není určená jen dětem. Použít ji mohou také dospělí; minimální výška návštěvníka je 120 centimetrů.
Praha 6 ji umístila do dosud nevyužitého svahu mezi ulicemi Na Julisce a Pod Juliskou. Právě svažitý terén je důvodem, proč může být jízda dlouhá bez potřeby vlastní věže. Zároveň ale znamená, že stavba není jen otázkou položení trubky do trávy.
V území navíc vede široké schodiště. To je důležitý detail i pro kritiku projektu: lidé se oprávněně ptali, proč se vedle nové atrakce investuje do skluzavky, když samotné schody nejsou v dobrém stavu. Podle městské části jsou ale ve správě Technické správy komunikací, prošly alespoň nejnutnější opravou a TSK plánuje jejich kompletní rekonstrukci. Jde tedy o dva různé investory a dva oddělené projekty.
Veřejný prostor nemusí být jen lavička, koš a další prolézačka
Radní pro životní prostředí a klima Petr Palacký vysvětluje projekt snahou udělat veřejný prostor hravější a nabídnout prvky, které nejsou uzavřené jen uvnitř klasického dětského hřiště. Skluzavka je záměrně použitelná i pro dospělé a má fungovat jako atrakce sama o sobě.
Tahle argumentace mi dává větší smysl než prosté „postavili jsme dětem skluzavku“. Pokud obec vydává miliony za veřejný prostor, měl by prvek skutečně měnit místo, přitáhnout lidi a být něčím jiný. Čtyřicetimetrový tubus na Julisce tuto podmínku splňuje podstatně lépe než další generická sestava se dvěma houpačkami.
Současně ale platí, že originalita není automatická omluvenka pro cenu. Veřejné peníze nemají být dražší jen proto, že výsledkem vznikne něco fotogenického. U každého podobného projektu musí zůstat otázka, jak často bude využívaný, jak dlouho vydrží a jaké budou provozní a servisní náklady v dalších letech.
Cena je vysoká hlavně proto, že ji každý dokáže pochopit
Tři celé osm milionu je částka, která působí mnohem výbušněji u skluzavky než třeba u kanalizace, projektové dokumentace nebo opravy technického objektu. Důvod je jednoduchý: každý ví, co je skluzavka. Každý někdy na nějaké jel a má v hlavě představu, kolik by taková věc asi měla stát.
Jenže veřejná stavba není nákup pro zahradu rodinného domu. Musí počítat s vysokou zátěží, vandalismem, bezpečnostními normami, odpovědností provozovatele, stavebním řešením a dlouhodobým provozem. To neznamená, že každá veřejná zakázka je automaticky levná nebo výhodná. Znamená to pouze, že srovnávat městský prvek s cenou domácí skluzavky z e-shopu nedává smysl.
Mimochodem i česká rozhodovací praxe u veřejných zakázek připomíná, že tobogán nebo velký herní prvek může být z hlediska zakázky stavebním celkem právě proto, že bez souvisejících stavebních a montážních prací nemůže bezpečně fungovat. To je podstatná technická poznámka pro každého, kdo chce z ceny celého projektu odečíst jen cenu samotného materiálu.
3,8 milionu není málo. Otázka proto není, zda to bolí, ale co za to město získalo
Při hodnocení veřejné investice bych nezačínal větou „je to jen skluzavka“. Stejně tak bych nezačínal větou „je to unikátní, takže cena nevadí“. Obě jsou příliš pohodlné.
Za 3,8 milionu dostala Praha 6 nový prvek veřejného prostoru, který je zdarma, může ho používat dítě i dospělý a který svým rozsahem v metropoli vyčnívá. Městská část zároveň využila svah, který podle jejích informací předtím nebyl aktivně využívaný a zarůstal náletovou zelení.
Na druhé straně jsou to pořád skoro čtyři miliony korun za jediný rekreační prvek. Za takovou částku už má občan plné právo chtít, aby místo skutečně žilo, aby se atrakce po několika letech nerozpadala a aby její údržba nevytvořila další drahou položku. Hodnota projektu se proto nepozná při slavnostním otevření, ale spíš po pěti nebo deseti letech.
Provoz je zdarma, ale ne bez pravidel
Skluzavka se otevřela veřejnosti 1. září. Vstup je bezplatný a provoz zajišťuje nedaleká Stanice techniků DDM Praha. Atrakce je otevřená během dne, na noc se uzamyká. Mimo provoz má být také při dešti a při poklesu teploty pod 4 stupně Celsia.
Na dráze smí být vždy jen jeden člověk. Minimální výška je 120 centimetrů a maximální nosnost 200 kilogramů. Nejde tedy o prvek určený pro úplně malé děti bez omezení, ale spíš o velkou městskou atrakci pro starší děti, teenagery i dospělé.
To může být nakonec jedna z nejsilnějších obhajob investice. Pokud ji skutečně budou používat různé věkové skupiny a stane se z ní důvod, proč lidé na Julisce chvíli zůstanou místo prostého průchodu po schodech, její funkce bude širší než u běžného dětského hřiště.
Nejzajímavější účet přijde až za několik let
Dnes lze spolehlivě říct jen několik věcí. Projekt byl v rozpočtu Prahy 6 předem s rámcem čtyř milionů korun. Hotová realizace podle městské části stála 3,8 milionu včetně DPH. Cena zahrnuje nejen skluzavku, ale i terénní a stavební práce. A vznikl prvek, který je svou délkou v Praze mimořádný.
Co zatím nevíme, je pro skutečné hodnocení možná důležitější. Kolik jízd se na něm uskuteční za rok? Kolik bude stát údržba? Jak dlouho vydrží bez větší opravy? Bude stejně atraktivní v roce 2031, nebo se z něj stane drahý kus nerezu, kolem kterého se chodí?
Kdyby atrakce vydržela například dvacet let a denně ji v průměru použily stovky lidí, ekonomický pohled na 3,8 milionu by vypadal úplně jinak než u prvku, který po prvním mediálním týdnu osiří. Bez dat o skutečném využití je dnes každý definitivní rozsudek předčasný.
Verdikt: cena mě zarazila, ale po rozbalení účtu už to není jednoduchý příběh o předražené rouře
První reakci chápu. Tři celé osm milionu za skluzavku zní šíleně. Kdyby šlo opravdu jen o čtyřicet metrů kovového tubusu přivezeného na náklaďáku a položeného do svahu, byl by to absurdní účet.
Jenže tak projekt postavený není. Cena zahrnuje kompletní realizaci v terénu a stavební práce a navíc se vešla pod rozpočtované čtyři miliony. To je důvod, proč bych se slovem „předražené“ zacházel opatrně, dokud někdo nepřinese skutečné srovnání zakázky se srovnatelnou stavbou.
To ale neznamená, že městská část dostává automaticky razítko „dobře utraceno“. Skoro čtyři miliony veřejných peněz jsou dost vysoká částka na to, aby se občan mohl ptát na prioritu. Odpověď teď nebude v rozpočtové tabulce, ale přímo na Julisce.
Pokud se z tubusu stane dlouhodobě využívaný a zapamatovatelný kus veřejného prostoru, může se investice obhájit. Pokud za pár let zůstane hlavně vzpomínka na virální cenovku, pak byla ta nejdražší část projektu možná úplně jinde než v nerezu.
Zdroje
