Článek
Devatenáct dní po invazi se „barák“ znovu otevřel
Dne 9. září 1968 se pracovníci Československého rozhlasu po necelých třech týdnech vrátili do hlavní budovy na Vinohradské třídě. Od vpádu vojsk Varšavské smlouvy uplynulo 19 dní. Na první pohled to mohl být návrat k normálu: redaktoři, hlasatelé a technici se vraceli na místa, odkud ještě v noci na 21. srpna informovali republiku o invazi.
Jenže ve skutečnosti se vraceli do jiné budovy a do jiné země. V místnostech zůstaly stopy po sovětské posádce a politické podmínky, v nichž měl rozhlas znovu pracovat, už byly mnohem užší než během pražského jara. Fyzický návrat na Vinohradskou se proto stal zároveň symbolem začátku opačného procesu: média se krok za krokem vracela pod kontrolu režimu.
Vyražené dveře, vypáčené skříně a chybějící magnetofony
Budovu si před návratem zaměstnanců prohlédly ve dnech 3. a 4. září úřední orgány. Zvukový protokol z této prohlídky zachytil stav, který měl k běžnému pracovišti daleko. U hlavního přepojovače byly vyražené dveře, skříně vypáčené a v místnostech značný nepořádek. Chyběly tři magnetofony Uher a několik tranzistorových přijímačů.
Hlasatel Vladimír Fišer později vzpomínal, že hlasatelna, v níž seděl 21. srpna, byla po odchodu okupantů prakticky nepoužitelná. Zůstaly v ní nádoby se zbytky jídla a plíseň. Sovětští vojáci podle jeho vzpomínky vyrabovali i skříňky s osobními věcmi zaměstnanců.
To je detail, který mění abstraktní větu „budova byla obsazena“ v konkrétní obraz. Nešlo jen o cizí vojáky za dveřmi. Téměř tři týdny držela hlavní sídlo rozhlasu vojenská posádka a zaměstnanci se 9. září vraceli do prostoru, který musel projít důkladnou očistou.
Rozhlas byl obsazen. Vysílání ale nezmizelo
Největší paradox srpna 1968 je, že obsazení hlavní budovy neznamenalo umlčení Československého rozhlasu. Sovětští vojáci sice Vinohradskou ovládli a 22. srpna z ní museli odejít i poslední pracovníci, technici a redaktoři však už předtím rozložili vysílání do sítě náhradních pracovišť.
Klíčové bylo takzvané „Péčko“ v dnešní Dykově ulici, odkud se odbavovaly komentované zprávy a které se stalo řídícím bodem celostátního vysílání. Zahraniční vysílání pracovalo v Nuslích Na Květnici a zároveň informovalo svět v několika jazycích. Do řetězce se zapojilo studio Skaut u Karlova náměstí a postupně i krajská studia.
Vznikla „štafeta“: jednotlivá pracoviště a vysílače se střídaly tak, aby nebylo snadné celý rozhlas jedním zásahem odříznout. Od večera 25. srpna se vysílaly dvouhodinové programové cykly a do nich vstupovaly stanice z různých částí republiky.
Okupanti tedy získali budovu, ale ne okamžitě informační kontrolu. Právě proto je příběh návratu 9. září tak silný. Rozhlas se vracel na Vinohradskou až poté, co už svou nejdůležitější srpnovou práci dokázal udělat bez ní.
V jedenáct hodin přišlo poděkování — a současně varování
Dne 9. září bylo na 11. hodinu svoláno ve velkém hudebním studiu shromáždění rozhlasových pracovníků. Přítomni byli mimo jiné ústřední ředitel Zdeněk Hejzlar, ministr kultury Miroslav Galuška, vládní zmocněnec Odon Závodský a tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář.
Mlynář zaměstnancům poděkoval za mimořádný výkon během srpnového vysílání. Současně je ale žádal o pomoc při postupné „normalizaci“ poměrů a při plnění moskevských dohod. Dobové rozhlasové materiály připomínají i jeho trpké upozornění, že pracovníci si za své hrdinství zaslouží víc než slova, v nejbližší době se však mohou dočkat spíš opaku.
Z odstupu působí tato scéna téměř jako předem napsaný konec jedné epochy. Lidé, kteří v srpnu improvizovaně drželi svobodné vysílání při životě, byli v září pochváleni — a zároveň jim bylo oznámeno, že mají pomáhat s návratem poměrů, proti nimž jejich vysílání fakticky stálo.
Největší změna nebyla v budově. Byla v tom, co se smělo říkat
Už 30. srpna vláda zřídila Úřad pro tisk a informace, přezdívaný ÚTISK. Dne 3. září vydal první pokyny, které zakazovaly označovat vpád vojsk jako okupaci a vojáky jako okupanty a omezovaly kritiku zemí, které se invaze účastnily.
Když se tedy zaměstnanci 9. září vraceli na Vinohradskou, tento zákaz platil už šest dní. Rozhlas sice znovu vysílal ze svého domova, ale slovník, kterým mohl realitu popisovat, už určoval vznikající cenzurní aparát.
Dne 13. září Národní shromáždění přijalo zákon o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. Zákon dal úřadům právo kontrolovat média a zastavovat zveřejnění informací, které byly označeny za rozporné s „důležitými zájmy“ vnitřní nebo zahraniční politiky státu. Účinnosti nabyl 26. září.
Rozdíl mezi jarem a podzimem 1968 se tak dá shrnout jedním krutým kontrastem: v červnu byla cenzura zákonem zrušena, o necelé tři měsíce později se státní kontrola médií vracela.
Proč byl rozhlas pro okupanty tak důležitý
Dnes se může zdát zvláštní, že se kolem jedné rozhlasové budovy odehrával tak dramatický boj. V roce 1968 ale rozhlas představoval jeden z nejrychlejších způsobů, jak oslovit celou republiku současně. Mobilní internet neexistoval, televizní síť byla mnohem méně pružná a tisk potřeboval čas na výrobu a distribuci.
Rozhlas mohl během minut sdělit, kde se pohybují vojska, které instituce fungují, co říká legální vláda nebo jak se lidé mají chovat, aby se vyhnuli provokacím. Zahraniční vysílání navíc dostávalo informace za hranice.
Projekt Českého rozhlasu k roku 1968 shrnuje, že svobodné vysílání pomáhalo udržovat kontakt mezi vedením země a obyvatelstvem, přispívalo k omezení chaosu a varovalo před okupační propagandou. Proto obsazení vysílačů a studií nebylo vedlejším technickým úkolem invaze. Bylo součástí boje o to, kdo bude určovat, co lidé považují za skutečnost.
Návrat do budovy neznamenal návrat lidí na dlouho
Po září se normalizace uvnitř rozhlasu postupně prohlubovala. Část pracovníků odešla do emigrace už bezprostředně po srpnových událostech. V dalších měsících a letech byli lidé spojení s reformním obdobím a srpnovým vysíláním odvoláváni z funkcí nebo propouštěni; Český rozhlas ve svých historických materiálech mluví o stovkách zaměstnanců, kteří kvůli politickým názorům museli odejít.
Tak se definitivně uzavírá paradox 9. září. Budova byla vrácena rozhlasu, ale instituce už se nevracela do stavu před 21. srpnem. Vinohradská 12 zůstala stejnou adresou. Měnili se lidé, pravidla i hranice toho, co smělo zaznít.
V roce 2026 je v téže budově možné slyšet ozvěnu tehdejšího světa
Výročí má letos i velmi konkrétní současný háček. Archiv Českého rozhlasu v létě 2026 otevřel ve foyer historické budovy na Vinohradské 12 výstavu „Když svět ladil Prahu“. Poprvé na ní veřejně představuje dopisy zahraničních posluchačů, kteří v roce 1968 reagovali na vysílání Radia Praha a na dění v Československu.
Výstava je podle Českého rozhlasu přístupná zdarma až do konce října. Na místě, kam se 9. září 1968 zaměstnanci vraceli mezi vyražené dveře a vypáčené skříně, jsou tak dnes vystavené doklady toho, že tehdejší vysílání neposlouchalo jen Československo.
Je to možná nejlepší tečka za celým příběhem. Okupační vojáci dokázali obsadit budovu a nastupující normalizace dokázala znovu omezit slova. Nedokázali však změnit fakt, že během několika srpnových dní se rozhlas stal jedním z hlavních svědků invaze — a že záznamy jeho vysílání zůstaly.
Zdroje
