Článek
Když navigace řekla „přepočítávám trasu“, jmenovala se spolujezdec
Dnes člověk mine odbočku a telefon během několika sekund nabídne jinou cestu. Před GPS měla stejná situace mnohem fyzičtější průběh.
Auto zastavilo na bezpečném místě, někdo vytáhl atlas, našel správnou stránku, podle názvů obcí se pokusil zjistit, kde vlastně jsme, a pak začalo hledání nové trasy. Pokud byl v autě spolujezdec, stával se z něj navigátor. Pokud ne, řidič musel mapu řešit až po zastavení.
Na papírové navigaci je zpětně zvláštní hlavně to, kolik věcí člověk musel držet v hlavě. Název další obce, číslo silnice, přibližnou vzdálenost i to, na kterém kilometru čekat odbočku.
A přesto ten systém fungoval po celé generace. Autoatlas nebyl romantická retro rekvizita. Byl to pracovní nástroj.
První Autoatlas ČSSR 1 : 400 000 vyšel v roce 1963
Historický přehled české kartografie publikovaný Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním uvádí, že první vydání Autoatlasu ČSSR v měřítku 1 : 400 000 vyšlo v roce 1963.
Do roku 1979 dosáhl dvanácti vydání. To je překvapivě vysoká frekvence pro dobu, kdy aktualizace mapy neznamenala stáhnout nový datový balíček přes internet, ale znovu připravit kartografické podklady, tisk a distribuci.
ČÚZK zároveň připomíná, že už v šedesátých letech vznikal soubor podrobnějších automap Československa v měřítku 1 : 200 000. Po přepracování se používal prakticky až do devadesátých let.
Papírová navigace tedy nebyla jedna mapa, která se dvacet let neměnila. I tehdy existoval průběžný boj s novými silnicemi, změnami tras a potřebou vydávat aktualizované verze.
Jedna drobnost v měřítku: centimetr znamenal čtyři kilometry
Měřítko 1 : 400 000 vypadá jako technický údaj, dokud ho nepřevedu do běžné řeči.
Jeden centimetr na mapě odpovídá čtyřem kilometrům v terénu.
Pět centimetrů je dvacet kilometrů. Deset centimetrů čtyřicet kilometrů.
U podrobnější automapy 1 : 200 000 se jeden centimetr rovnal dvěma kilometrům. Stejných deset centimetrů tak znamenalo dvacet kilometrů skutečné cesty.
To je jednoduchý detail, ale dobře ukazuje způsob práce s mapou. Člověk nepotřeboval jen vědět, kudy vede silnice. Musel si z papíru odhadovat vzdálenost a převádět ji do reálného času za volantem.
Dnešní navigace mi řekne „za 17 kilometrů odbočte“. Autoatlas mi dal pravítko a důvěru ve vlastní odhad.
Mapa sama nevěděla, kde jste. To byla práce posádky
GPS má jednu vlastnost, kterou si dnes skoro neuvědomujeme: přesnou polohu dodává automaticky.
Papírový atlas nic takového neuměl. Pokud člověk nevěděl, kde je, musel si vlastní polohu odvodit podle obcí, křižovatek, železničních tratí, řek nebo kilometráže.
Když jste minuli odbočku, mapa nezačala pípat. Když byla silnice zavřená, nevyskočila červená čára. Když vznikla kolona, atlas o ní nevěděl vůbec.
Proto měla cesta jiný rytmus. Trasa se často plánovala předem a během jízdy se kontrolovala podle několika pevných bodů. Spolujezdec neříkal jen „doprava“. Musel být několik kilometrů napřed.
A přesně proto uměla jedna chyba vyrobit mnohem větší problém než dnes. Špatná odbočka nebyla deset sekund nepohodlí. Mohla znamenat další vesnici, otočení, nové hledání správné stránky a několik velmi upřímných vět mezi řidičem a navigátorem.
Autoatlasy nebyly jen čáry. Obsahovaly i praktickou infrastrukturu motorismu
Specializovaná mapa vývoje československého motorismu připravená Národním technickým muzeem a Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy ukazuje, že autoatlasy slouží historikům i dnes jako zdroj informací o tehdejší silniční infrastruktuře.
Výzkumníci například pracovali s autoatlasem z poloviny osmdesátých let při mapování čerpacích stanic Benzina, jejich provozní doby a nabízených pohonných hmot.
To připomíná další rozdíl proti dnešní navigaci. Moderní aplikace spojují mapu, provoz, čerpací stanice, restaurace, recenze i otevírací dobu v jednom zařízení. Papírový atlas musel vybrané praktické informace vtěsnat do statické stránky.
A cokoli, co se změnilo den po tisku, zůstalo špatně až do dalšího vydání.
V roce 1983 vznikly paralelně celé soubory automap po jednotlivých regionech
Časopis Geografie v roce 1984 popisoval dva paralelní soubory map vydávané od roku 1983 v měřítku 1 : 200 000. Každý měl celkem sedmnáct listů pokrývajících Československo.
Názvy listů znějí jako malý katalog tehdejšího cestování: Severní Čechy, Krkonoše, Západočeské lázně, Střední Čechy, Jižní Čechy, Českomoravská vrchovina, Tatry nebo Slovenský kras.
Řidič tedy mohl mít celostátní atlas nebo podrobnější list konkrétní oblasti.
Dnes si stejný efekt udělám dvěma prsty na displeji. Přiblížím mapu a během sekundy přecházím z pohledu na republiku na jednotlivou ulici.
Papír měl zoom také. Jen se mu říkalo jiná mapa.
Největší výhoda papíru? Nikdy mu nedošla baterka
Bylo by jednoduché udělat z autoatlasu jen seznam nevýhod. Žádný živý provoz, žádné automatické přepočítání, žádná přesná poloha.
Papír ale měl několik brutálně jednoduchých výhod.
Nepotřeboval mobilní signál. Nepotřeboval satelitní příjem. Nevybil se. Neaktualizoval se ve chvíli, kdy člověk potřeboval odjet. A pokud atlas ležel v přihrádce, byl připravený i po několika měsících bez používání.
Také dával řidiči mnohem lepší představu o širším okolí. Na jedné dvojstraně bylo vidět několik možných tras, sousední regiony a vztahy mezi městy, které malý displej často schová.
Proto se papírové mapy dodnes používají jako záloha v situacích, kde digitální navigace nemusí být spolehlivá. Ne proto, že by byly chytřejší než GPS. Ale protože jejich největší technologie je inkoust.
GPS zabila hlavně nejotravnější část: nejistotu po chybné odbočce
Papírová mapa může být krásnější a člověk si díky ní lépe představí celé území. V každodenním řízení ale digitální navigace vyhrála z úplně pochopitelných důvodů.
Ví, kde jsem. Ví, kam jedu. Umí přepočítat chybu. Dokáže započítat uzavírku nebo provoz a na většině cest mě zbaví nutnosti několik kilometrů dopředu sledovat názvy obcí.
Největší revoluce tedy podle mě nebyla v tom, že mapy zmizely z papíru do displeje.
Byla v tom, že odpovědnost za orientaci přešla z člověka na systém.
Dřív jsem musel poznat, že jsem špatně. Dnes mi telefon oznámí, že přepočítává trasu ještě dřív, než vůbec pochopím, co jsem minul.
Retro verdikt: jedna špatná odbočka kdysi znamenala práci. Dnes znamená pár sekund
Na autoatlasech mě nejvíc baví, že nejsou vzdálená historie.
První československý Autoatlas ČSSR 1 : 400 000 vyšel v roce 1963 a papírové atlasy zůstávaly normální výbavou aut ještě dlouho poté, co přišly první digitální navigace.
Generace, která dnes používá mobilní telefon na všechno, přitom může mít problém pochopit samotný princip cesty bez modré tečky ukazující vlastní polohu.
Měřítko 1 : 400 000, seznam obcí a silnice na papíře byly celé navigační rozhraní.
A když člověk odbočil špatně, neozval se klidný hlas.
Ozval se spolujezdec.
A ten většinou neříkal „přepočítávám trasu“ tak zdvořile.
Zdroje a ověření
