Článek
Černá placka, kterou poznal každý majitel PlayStationu
Kdo v devadesátých letech otevřel krabičku s originální hrou pro první PlayStation, často uviděl něco zvláštního. Zespodu nebylo stříbrné CD, jaké znali posluchači hudby nebo majitelé počítačových her. Disk měl velmi tmavý, při určitém světle fialový vzhled. Dodnes to vyvolává otázku: byla tmavá vrstva především prostředkem, aby lidé hry nemohli vypalovat?
Na první pohled by to dávalo smysl. Pokud má konzole speciální laser, mohl by přece odmítat obyčejná stříbrná CD. Jenže právě tady se z pohodlné vzpomínky stává technický mýtus. PlayStation neověřoval licenci prostým pohledem na barvu kotouče. Podstatná byla informace uložená specifickým způsobem v lisované stopě disku.
Co ve skutečnosti konzole kontrolovala
Podrobný rozbor architektury PlayStationu od Rodriga Copettiho i technická dokumentace komunity PS1 vývojářů popisují ochranu označovanou jako wobble groove. V části stopy určené pro navigaci mechaniky byla při výrobě originálního disku zanesena specifická modulace. Řídicí obvod mechaniky z ní dokázal získat licenční údaj a porovnat ho s tím, co konzole očekávala.
Nešlo tedy jen o obsah běžných souborů, které by bylo možné mechanicky přetáhnout do obrazu CD a zapsat na libovolné médium. Typická domácí vypalovačka se stávající předlisovanou stopou zapisovatelného média nedokázala vytvořit přesně stejnou fyzickou charakteristiku, jakou měly originální lisované disky.
Čtyři znaky rozhodovaly také o regionu
Ve zjednodušeném popisu se objevují trojice regionálních licenčních řetězců: SCEI pro japonské a vybrané asijské tituly, SCEA pro severoamerický region a SCEE pro evropský PAL region. Část ochrany tak sloužila zároveň jako regionální kontrola. Zápis těchto znaků byl spojen s výrobním postupem, ne s pouhým obarvením plastu.
Tím se vysvětluje známý paradox: i velmi dobře vypadající kopie originální hry se nemusela na běžné neupravené konzoli spustit. A zároveň není správné tvrdit, že by tmavý plast sám o sobě blokoval pirátské kopie. Disk mohl být na pohled černý, ale rozhodování mechaniky se odehrávalo jinde.
Barva nebyla jen náhoda, ale ani tajné heslo
Černě tónovaný materiál poskytoval originálním titulům nezaměnitelnou identitu. Pro hráče to byl okamžitě rozpoznatelný znak platformy. Technická literatura však rozlišuje viditelné zabarvení polykarbonátu od fyzické značky ve stopě, kterou dokázalo ověřovat zařízení. Z toho neplyne, že barva nemohla mít další obchodní nebo výrobní význam; plyne z toho pouze to, že nebyla rozhodujícím licenčním testem.
Je proto zavádějící říkat, že běžný laser vůbec neuměl „vidět skrz černý disk“. Optická mechanika přece originální disk přečetla. Tmavý vzhled pro lidské oko a průchodnost pro konkrétní vlnovou délku světla nejsou totéž. Samotný odstín by však neprokázal, že hra prošla originálním lisováním a obsahuje správná licenční data.
Proč tahle malá technická drobnost stojí za připomenutí
Na PlayStation se dnes vzpomíná kvůli hrám, šedé konzoli, úvodnímu zvuku a samozřejmě černým CD. Právě fyzická podoba herního nosiče ale svádí ke zkratce: co je vidět, to musí být i hlavní ochrana. V tomto případě nebylo.
Zajímavější než legendární barva je samotný princip. Výrobce použil vlastnost, kterou bylo možné vtisknout při průmyslovém lisování a ověřovat mechanikou, ale nikoli jednoduše reprodukovat běžným vypálením dat. Až se vám někdy dostane starý disk do ruky, můžete si jeho tmavý povrch prohlédnout jako kus herního designu. To nejdůležitější pro kontrolu originálu ale okem neuvidíte.
Zdrojové podklady a odkazy k ověření
