Článek
Poznámka autora: Následující text je autorská hororová fikce. Postavy, děj a popisované události jsou smyšlené; případné odkazy na reálné názvy slouží pouze jako literární kulisa.
Nečekám, že mi tohle bude kdokoli věřit.
Kdybych podobný text našel někde na internetu, sám bych se uštěpačně pousmál, mávl nad tím rukou a bral to jako celkem povedenou povídačku. Jenže já mám v galerii telefonu soubor, který jsem nikdy nevyfotil, a jednou za pár týdnů se mi doma v seznamu dostupných sítí objeví přístupový bod haly, která je ode mě vzdušnou čarou desítky kilometrů. Píšu reportáže ze sportu, takže jsem zvyklý na noční stadiony, zpožděné uzávěrky i na to, jak zvláštně rezonuje vyprázdněný prostor. Nikdy jsem netrpěl na paranormální vidiny. Když v prázdné hale něco bouchne, hledám příčinu v dilataci železobetonu, vzduchotechnice nebo technologiích ledu. Až do té noci.
Všechno začalo jako naprosto všední ligové kolo.
Hrálo se do půl desáté. Běžný zápas, nic, o čem by se ještě za týden mluvilo. Když diváci opustili hlediště, zůstal jsem nahoře, dopsal krátkou glosu a čekal, až obsluha uklidí hlavní koridory.
„Jestli už bude hlavní vestibul pod zámkem, pane redaktore, vezměte to klidně únikovým schodištěm na západním konci. Ty dveře vás vyplivnou rovnou na boční parkoviště,“ prohodila ke mně s úsměvem jedna z uvaděček, když procházela kolem.
Ve 23:40 jsem stál opřený o skleněné zábradlí horního prstence a fotografoval lesknoucí se ledovou plochu po odjezdu rolby. V celé aréně hučela jen centrální rekuperace a občas se ozvalo suché lupnutí, jak chladla konstrukce střechy.
Úsporný režim osvětlení přinesl první logickou nesrovnalost.
Automatika začala po sekcích vypínat světla nad tribunami. Zhasl sektor A, po něm B, C, až zůstal nasvícený jediný výsek sedaček naproti mně. A v něm někdo seděl. Postava v tmavé bundě, dlaně položené na kolenou, tělo nehybné, pohled upřený přímo na prázdný středový kruh.
„Haló? Aréna se už zamyká. Jste v pořádku?“ zavolal jsem přes prázdný prostor.
Žádná reakce. Ani nepatrný pohyb ramen. Vzápětí cvaklo relé a zhasl i tento sektor. Když o dvě vteřiny později slabě naskočilo zelené nouzové osvětlení, sedadlo bylo prázdné. Přesvědčil jsem sám sebe, že dotyčný prostě seběhl tunelem pod tribunu, a s pocitem, že sám v tiché hale začínám vypadat jako blázen, jsem sbalil brašnu a zamířil k výtahům.
Displej výtahu ukázal naprostý nesmysl.
Přivolal jsem kabinu a sledoval diodový displej nad dveřmi. Trojka, dvojka, jednička, nula - a pak se bez zaváhání rozsvítila číslice minus jedna. Dispoziční řešení budovy jsem znal dost dobře na to, abych věděl, že pro běžný provoz žádný takový suterén neexistuje.
Kabina dorazila a dveře tiše zajely do pouzdra. Dovnitř jsem nevstoupil. V zrcadle na zadní stěně kabiny totiž stála v odrazu za mými zády postava, přímo u otevřeného portálu schodiště. Prudce jsem se otočil. Chodba byla prázdná.
Podíval jsem se zpět do zrcadla. Rovněž nikdo.
Křídla výtahu se začala samočinně zavírat. Z malého reproduktoru ve stropě suše zapraskalo a známý hlas arénního hlasatele vteřinu před dovřením pronesl:
„Poslední návštěvník, prosíme, neopouštějte své místo.“
Únikové schodiště neskončilo na venkovním chodníku.
Ignoroval jsem výtah a vzal schody po dvou. Chtěl jsem být co nejrychleji na čerstvém vzduchu. Betonové stěny, ocelové trubkové zábradlí, revizní skříňky. Třetí patro, druhé, první. Pod prvním patrem se na zdi objevila velká černá nula provedená šablonou. Předpokládal jsem, že jde o přízemí. Jenže za křídlem opatřeným zelenou tabulkou se neotevřela noční ulice.
Vstoupil jsem do přísně sterilní servisní chodby s šedou litou podlahou, bílou výmalbou a kabelovými žlaby u stropu. Na plechové modré tabuli stálo: Šatny, Technologie ledu, Sklad, Odchod návštěvníků. Zarazilo mě to. Návštěvník nemá v technologickém zázemí co pohledávat. Zvedl jsem telefon a ceduli vyfotil spíš ze zvědavosti než kvůli čemukoli jinému. Na displeji se však v náhledu objevil pátý řádek navíc: SEKTOR 0, a vedle něj šipka. Skutečná tabule přede mnou měla řádky pouze čtyři.
Zámek dveří zaklapl a budova přešla do jiné logiky.
Než jsem stihl ten rozpor rozumově zpracovat, těžké protipožární dveře za mými zády s hlasitým bouchnutím zapadly. Zkoušel jsem zatlačit na panikovou hrazdu, ale mechanismus byl zcela tuhý, jako by ho někdo zavařil. Telefon hlásil úplnou ztrátu signálu operátora, přesto se okamžitě a bez ptaní přihlásil k arénní Wi-Fi. Otevřel se prohlížeč s prostým textem:
„Vítejte na dnešním utkání. Vstupenka byla úspěšně ověřena.“
V chodbě přede mnou začala s mechanickým klapáním naskakovat zářivková tělesa jedno za druhým, přesně v linii směřující do útrob objektu. Z hloubi se ozvaly tři tvrdé údery puku do mantinelu. Pak z reproduktoru zapraskal strohý hlas:
„Vážení diváci, utkání skončilo. Prosíme, neopouštějte svá místa.“
Odkudsi z obrovského prostoru přede mnou zarezonoval hromový, chladný potlesk tisíců párů rukou.
Úklidová komora skrývala provozní instrukce zcela jiného řádu.
Z chodby se blížil rytmický, suchý zvuk pípání optické čtečky. Zapadl jsem proto do prvních neuzamčených dveří s nápisem Úklid, abych se vyhnul tomu, co přicházelo. Byla to obyčejná místnost s mopem, kbelíky a regály s chemií. Na korkové nástěnce vedle požárního řádu však visel zažloutlý papír popsaný černou fixou. Působil jako nouzový manuál pro lidi, kteří se ocitnou tam, kde nemají být.
Stálo na něm pět bodů. Za prvé: neodpovídat na hlášení rozhlasu. Za druhé: nepředkládat vstupenku ke kontrole. Za třetí: pokud světelná tabule uvádí čtvrtou třetinu, absolutně nevstupovat do hlediště. Za čtvrté: pokud budete vyzváni k usednutí, nesmíte uposlechnout. A za páté: siréna neznamená konec.
Dole bylo jinou, cizí rukou dopsáno, že konec nastává teprve s rozsvícením denního světla. Vedle papíru visela identifikační karta rolbaře, kterého jsem před hodinou míjel nahoře na chodbě. Jeho oči na laminované fotografii někdo pečlivě začernil lihovým fixem.
Tlak na kliku byl naprosto systematický a trpělivý.
Pípání skeneru utichlo přesně přede dveřmi komory. Následovala tři suchá, odměřená zaklepání na kovovou výplň.
„Kontrola vstupenek,“ ozval se monotónní hlas bez jakéhokoli zabarvení.
Mlčel jsem a vší vahou těla se zapřel proti křídlu dveří. Klika pomalu a plynule klesla dolů. Z druhé strany se opřela síla. Nebyl to žádný zuřivý nápor, ale konstantní, mechanický tlak něčeho, co přesně ví, že nemusí nikam spěchat.
„Vstupenku, prosím,“ zopakoval hlas za dveřmi.
Vteřiny se vlekly, ramena mě bolela od odporu, když vtom v chodbovém reproduktoru zapraskalo oznámení, že do začátku čtvrté třetiny zbývají dvě minuty. Tlak zvenčí v jediném okamžiku zcela povolil. Když jsem opatrně vyhlédl ven, chodba zela prázdnotou. Na šedém nátěru ležela bílá plastová karta. Na přední straně stálo: Sektor 0, řada 0, místo 1. Pod tím bylo vytištěno mé celé jméno a čas zahájení 00:00.
Sektor nula se rozkládal v rozporu s veškerou architekturou.
Pokračoval jsem chodbou až k dvoukřídlým dveřím s označením Hlediště. Bezhlučně se přede mnou otevřely a já stanul na tribuně, která postrádala jakýkoli barevný kontrast. Sedačky měly hluboký, matně uhlový odstín, mantinely byly bílé bez jediné reklamy a ledová plocha tvořila dokonalé černé zrcadlo. Na centrální kostce visící pod stropem svítil stav 0:0, nápis TŘETINA 4 a počítadlo diváků. V sekundových intervalech přibývala čísla: 7 501. 7 502. 7 503.
Tribuny byly narvané k prasknutí v řadách stoupajících mnohem výš, než dovoloval skutečný skelet haly. Na ledě stáli dva hokejisté v neutrálních dresech bez čísel, nehybní jako figuríny.
Reakce davu byla absolutně synchronní.
„Vítáme posledního návštěvníka dnešního utkání,“ zahřímal hlasatel a na kostce naskočilo mé jméno i údaje o mém místě.
V ten samý okamžik, bez prodlevy jediné setiny sekundy, všichni přítomní na tribunách stočili hlavy mým směrem. Rychle jsem sklopil zrak k ledu, ale periferní vidění stačilo zaznamenat, že spousta těch obličejů postrádá rysy. Místo očí, nosu a úst měly jen hladkou, bledou pokožku. Z bočního schodiště ke mně přistoupil muž v reflexní vestě pořadatele s optickým skenerem. Jeho tvář byla rovněž jen rovnou prázdnou plochou.
„Návštěvník bez vstupenky nemá přidělený odchod,“ ozvalo se mechanické zachrčení z malé vysílačky na jeho klopě.
Útěk vedl skrz smyčky a stavební anomálie.
Na nic jsem nečekal, otočil se a vrazil zpět do únikového traktu. Racionální uvažování se smrsklo na jediný úkol: dostat se co nejdál od té věci. Jenže chodby se po každých dvou zatáčkách opakovaly. Stále stejné zářivky, stejné kabelové trasy a stejné modré šipky k odchodu. Schodiště vedoucí dolů nebralo konce. Po dvacátém rameni jsem přestal počítat podlaží.
Vzduch začal houstnout a citelně se oteploval. Potrubí sálalo suché horko. Na konci schodiště jsem prošel vyraženými plechovými dveřmi do prostoru, který vypadal jako zvrácená stavební koláž. Betonové průvlaky křižovaly tribuny trčící ze stěn, pod stropem viselo torzo výsledkové tabule a mezi rezavějícími kompresory strojovny stály řady sedadel.
V hloubi suterénu jsem narazil na dalšího člověka.
Mezi potrubím seděl shrbený chlap v ošuntělé péřové bundě. Měl normální obličej, zarostlý, se stopami těžkého vyčerpání.
„Prosím tě, kudy se odsud dostanu k technickému výjezdu?“ vyhrkl jsem na něj.
Místo odpovědi zvedl dutý pohled a zeptal se:
„Jaký se venku píše rok?“
Když jsem mu odpověděl, začal pomalu kroutit hlavou.
„Já tu zůstal po koncertě Black Sabbath,“ řekl suše.
Ten koncert jsem si pamatoval. Odehrál se před osmi lety. Muž se náhle podíval za má záda a ztuhl.
„Nevěř zeleným světlům. Když ti ukazují východ, není to ven,“ zašeptal.
Zpoza betonového sloupu vystoupil onen pořadatel. V rukou místo skeneru svíral starou hokejku s dokonale rovnou čepelí a světla v sále okamžitě zhasla. Z temnoty se ozval tupý úder, mužův výkřik a zvuk praskajícího plastu. Běžel jsem naslepo, zakopl a sklouzl na úzký pruh černého ledu táhnoucí se podlahou. Zespodu k jeho hladkému povrchu byly v mrazu přitisknuté desítky lidských dlaní.
Dispečink odkryl princip uzavření celého systému.
Podařilo se mi zapadnout do pancéřovaných dveří označených jako Velín. Místnost byla plná svítících monitorů. Na jedné obrazovce běžel živý záběr ze skutečné arény o patra výš. Zobrazoval prázdnou plochu, uklízecí četu a časové razítko 23:52, zatímco můj mobil ukazoval 02:18.
Na sousedním displeji visel záběr z požárního schodiště mezi patrem jedna a nula. Na podestě jsem stál já sám. Nebyl to záznam ve smyčce. Moje postava se plynule pohnula, pohlédla přímo do objektivu a pomalu se usmála.
Na pracovním stole ležel otevřený provozní deník. Před mýma očima se do něj zapisovaly nové řádky:
Návštěvník ve velínu.
Návštěvník čte deník.
Návštěvník pochopí pravidlo.
Na diagnostickém panelu vedle plánu svítila podmínka uzavření: 7 503 z 7 504. Chyběl poslední člověk. V ten okamžik mi to došlo v celé technické obludnosti. Ten mechanismus nepotřeboval moji smrt. Potřeboval jen, abych se zařadil na své místo a systém konečně vykázal plný stav.
Evakuační systém arény vykazoval selektivní chování.
Pěstí jsem rozbil plastový kryt a stlačil tlačítko generálního poplachu.
„Prosíme návštěvníky, aby zachovali klid. Opusťte budovu nejbližším východem,“ rozezněla se do chodeb siréna a automatická výzva.
Na kamerách bylo zřetelně vidět, jak se v celém podzemí odjišťují desítky zeleně nasvícených únikových dveří. V zaplněném sektoru nula se však nepohnula jediná silueta. Vzápětí se siréna odmlčela a hlášení pokračovalo pozměněným hlasem:
„Výjimkou je návštěvník bez přiděleného místa. Ten zůstává.“
Monitory naráz zčernaly a v odrazu skla jsem uviděl obrys pořadatele stojícího bezprostředně za mou židlí.
Úniková cesta vedla přes střešní odtahy kouře.
Vrazil jsem ramenem do nouzového průlezu a po servisních stupadlech se vyškrábal zpět na technologické lávky přímo pod konstrukcí střechy. Dole na ledě právě končila čtvrtá třetina. Časomíra na kostce odpočítávala poslední sekundy a oba bezobličejní hráči začali šplhat po sloupech k ocelovým nosníkům za mnou. Zazněla siréna, ale kostka okamžitě přeskočila na pátou třetinu za ohlušujícího potlesku puštěného pozpátku.
Vzpomněl jsem si na dopsanou poznámku o denním světle. Na lávce jsem našel masivní ovládací páku požárních klapek pro odvod tepla a kouře a vší silou ji strhl dolů. Pohony zasyčely a střešní panely se začaly pomalu odsouvat. Nad nimi se však nerozprostírala tichá noc, nýbrž další identické hlediště otočené vzhůru nohama, plné sedících figur. Pouze v nejzazším spoji obrovské konstrukce se rýsovala úzká skulina, kterou prosvítalo skutečné, pošmourné ranní nebe nad městem.
Poslední kontakt se odehrál těsně před prahem venkovního prostoru.
Rozběhl jsem se po lávce k oné štěrbině. Pořadatel se pohyboval s nepřirozenou jistotou jen kousek za mnou. Z konce jeho reflexního rukávu náhle vystřelil černý, tuhý popruh, nápadně podobný bezpečnostnímu pásu v autě, a sevřel mi pravý kotník. Z hloubi haly pode mnou začaly tisíce hlasů jednohlasně a monotónně skandovat:
„Sedni si. Sedni si. Sedni si.“
Těžkou kovovou svítilnou z velína jsem bušil do napnutého popruhu, dokud jeho struktura nepovolila a ostrý hrot svítilny ho nepřetrhl. Zbytkem sil jsem se protáhl úzkým rámem světlíku na vnější plášť budovy a těžce dopadl na mokrý povrch.
Ranní procitnutí na podestě schodiště.
Probral jsem se v 05:58. Neležel jsem na střeše, ale na podestě obyčejného schodiště mezi prvním patrem a přízemím. Schodiště mělo obyčejných šestnáct stupňů. Dveře do boční ulice byly dokořán, personál cateringu v klidu vykládal přepravky z dodávky a ranní město žilo svým běžným tempem.
„Copak, zabloudil jste nám tu po ránu?“ zeptal se mě s úsměvem skladník, který procházel kolem s krabicí.
„Asi trochu jo, omlouvám se,“ procedil jsem skrze zuby a zvedl se z betonu.
Teprve na protějším chodníku jsem otevřel telefon. V galerii ležely mé běžné snímky z večera, po nich několik čistě černých expozic a úplně nakonec poslední fotografie s časem 05:57. Zachycovala mou ležící postavu z podhledu. Byla pořízená ze směru zespodu, přímo z míst, kde se pod betonovou deskou nachází už jen holá zem.
Správce arény mi potvrdil nesrovnalosti v záznamech.
Dva dny nato mi volal technik haly.
„Našli jsme vaši plastovou kartu,“ oznámil mi do telefonu. „Nějakou vstupenku do sektoru nula. Což vůbec nedává smysl.“
V jeho kanceláři jsme následně prošli kamerové záznamy. Ve 23:47 vcházím na schodiště, kamera mě vidí scházet k jedničce, načež obraz na několik vteřin zašumí a schodiště zůstane naprosto prázdné. Znovu se na záběru objevuji až v 05:58 při zmateném odchodu z budovy. Šest hodin zkrátka chybělo.
Technik mi navíc ukázal archivní záběr z prázdného hlediště ve 02:20, na němž kostka na zlomek sekundy rozsvítila údaj o jednom chybějícím člověku do kapacity. Ze staré projektové dokumentace pak vyhledal servisní větev, která byla během realizace stavby zrušena. Vedle ní stála rukou psaná poznámka hlavního inženýra:
„Prostor zrušen. Přesto se otevírá.“
Proč to píšu právě teď.
Před několika dny jsem navštívil další ligové utkání už jako řadový divák. Tři minuty před koncem základní hrací doby informační tabule nad ledem na nepostřehnutelný okamžik problikla a ukázala čtvrtou třetinu. Okamžitě jsem se zvedl a zamířil k turniketům. U výstupního koridoru mi v kapse zavibroval telefon. Samočinně se otevřelo okno prohlížeče se strohou větou:
„Vaše místo je stále volné.“
V oficiálním online zápisu utkání se navíc po dobu deseti minut zobrazoval počet diváků o jednoho vyšší, než činila maximální kapacita stadionu. Mám z toho screenshot. A co je zdaleka nejhorší: kdykoli ho doma po půlnoci otevřu a nechám svítit příliš dlouho, telefon se znovu pokusí připojit k arénní síti.
Na bílé stránce se pak objeví oznámení, že čtvrtá třetina byla pouze přerušena, a pod ním odpočet dnů zbývajících do příštího domácího zápasu.
Jednu věc jsem totiž pochopil špatně. Až trestuhodně špatně.
Pravidlo o denním světle neznamená, že vás hala za úsvitu pustí na svobodu.
Znamená jen, že se utkání pro tu noc přeruší.
A příště se dohraje.
