Tajemství kutilství: Jak Češi za socialismu stavěli domy z ničeho a proč nás to nepustilo

Když se dnes projdete typickou českou zahrádkářskou kolonií nebo satelitem za městem, narazíte na statisíce staveb, které mají jedno společné. Nevznikly na prknech obřích developerských firem a nepostavily je stavební korporace. Vyrostly z čisté lidové tvořivosti, dychtivosti a neuvěřitelné řemeslné hrdosti. Československé kutilství sedmdesátých a osmdesátých let totiž nebylo jen pouhým koníčkem k ukrácení dlouhé chvíle. Byla to životní nutnost, tichý odboj proti šedivé realitě nedostatkového hospodářství a svérázná oslava české povahy.

Předlistopadový trh s nákupem stavebního materiálu připomínal permanentní bojovou hru. Sehnat poctivé cihly, cement, obkladačky, nebo dokonce obyčejné sanitární potrubí vyžadovalo buď nekončící pachtění se po skladech stavebnin, nebo ty správné známé na správných místech. Fráze „to se nedá sehnat“ však průměrného Čecha neodradila. Naopak v něm probudila dravý instinkt improvizace.

Lidé si začali stavět domy a chaty doslova z ničeho. Co trh nenabídl, to si český kutil vyrobil na koleni ve své garáži. Domácí svářečky transformované ze starých tramvajových cívek, zahradní traktůrky poháněné motory ze starých motocyklů Jawa a legendární míchačky, které soused svařil sousedovi za láhev dobré pálenky, se staly symbolem tehdejší doby. Chaty se obkládaly vyřazenými železničními pražci, okna se brala z bouraček a azbestové desky platily za luxusní střešní krytinu. Nad každým takovým projektem bděl posvátný rituál vzájemné sousedské pomoci v rámci akcí „Z“.

Tento stavební boom měl hluboký sociální rozměr. V době, kdy byly hranice zavřené a veřejný život svázaný ideologií, se vlastní chata nebo rodinný domek staly pro statisíce lidí ostrovem absolutní svobody. Bylo to místo, kde mohl člověk vypnout hlavu, obléct si montérky a realizovat své vlastní nápady bez schvalování komisí.

Právě v tomto období vznikl fenomén, který nám záviděl celý svět. Češi dokázali zrekonstruovat staré chalupy s takovou uctivostí k původnímu řemeslu a zároveň s tak dravým využitím moderních prvků, že se z chataření stala samostatná národní kultura. Vůně pilin, tlukot kladiva a horký buřtguláš na ohni po celodenní šichtě na střeše tvoří dodnes základní pilíře mainstreamové nostalgie.

Mohlo by se zdát, že s příchodem devadesátých let a otevřením obřích hobby marketů, kde dnes seženete vše od hřebíku po hotový bazén, kutilství zanikne. Stal se však přesný opak. Ta dychtivost a touha udělat si věci po svém v nás zůstaly pevně zakořeněné.

Dnešní český kutil už sice nemusí shánět cement pod rukou, ale ta vnitřní motivace je velmi podobná. V přetechnizovaném a digitálním světě je manuální práce u domu nebo na zahradě tou nejlepší psychohygienou. Když moderní člověk, který celý den sedí u počítače, vlastníma rukama postaví pergolu nebo položí dlažbu, zažívá stejný pocit čistého triumfu jako jeho otec, když v roce 1978 poprvé nahodil vlastnoručně vyrobenou míchačku. Naše kutilská krev zkrátka koluje dál a ukazuje, že česká řemeslná vynalézavost je zkrátka nezničitelná.