Článek
Český sport jménem „někde to určitě mají o dvacet korun levněji“ by si zasloužil vlastní olympiádu. Disciplíny jsou jasné: pět otevřených srovnávačů, tři objížďky, jedno půlhodinové čekání a slavnostní okamžik, kdy skutečně ušetříme částku, za kterou si dnes člověk sotva koupí pořádnou svačinu. A pak se poplácáme po zádech, jak jsme to obchodníkům nandali. Jenom jsme do účtenky nezapočítali vlastní čas.
Cenovka je přesná. Život bývá mimo kolonku
Na částce 149 Kč není nic komplikovaného. Vedle ní stojí 179 Kč a vítěz je zdánlivě jasný. Člověk vidí rozdíl třiceti korun, okamžitě ho vyhodnotí a jde lovit výhodnější nabídku. Jenže první obchod může být za rohem, druhý přes půl města. U levnější varianty se může čekat. Anebo vyžaduje další klikání, registrace, hledání kódu, potvrzování aplikace a sledování zásilky. Nikdo přitom netvrdí, že každá minuta musí mít pevnou cenovku. Jen by bylo dobré přestat dělat, že čas není součástí rozhodnutí.
Ekonomie pro to zná užitečný pojem: náklad obětované příležitosti. Když zvolíme jednu variantu, vzdáváme se toho, co bychom mohli získat tou druhou. Vedle peněz to mohou být také odpočinek, čas s blízkými nebo možnost vyřídit něco užitečného. Důležité ale je, že hodnota času je osobní. Pro člověka, který se snaží ušetřit každou korunu, může být delší cesta naprosto rozumná. Pro někoho, kdo má den naplánovaný po minutách, nikoli.
Modelová sleva: třicet korun proti čtyřiceti minutám
Představme si dvě nabídky stejné věci. V jednom obchodě stojí 179 Kč a cesta trvá pět minut. Ve druhém 149 Kč, ale cesta tam a zpět a čekání si oproti první možnosti vyžádají dalších čtyřicet minut. Rozdíl je třicet korun. Za čtyřicet minut získáte peněžní úsporu, která odpovídá 45 korunám na hodinu. Nejde o skutečný ceník ani měření obchodu, jen o průhledný model.
Má smysl to udělat? Odpověď není automatické ne. Pokud jedete kolem, máte volno nebo vás hledání nabídky prostě baví, může být levnější obchod skvělá volba. Pokud kvůli tomu přijdete pozdě, budete ve stresu nebo si ukrojíte poslední klidnou hodinu dne, působí výhra najednou trochu méně slavnostně.
Nejdražší může být i služba „zdarma“
Podobná matematika funguje u dopravy. Modelová cesta může stát o šedesát korun méně, jenže vyžaduje přestup navíc a o padesát minut delší dobu. Člověk pak neplatí penězi, ale svým časem a nejistotou. Dopravní ekonomové se hodnotou ušetřeného času zabývají naprosto vážně: ministerstva dopravy ji používají jako jeden ze vstupů při posuzování dopravních projektů. Neznamená to, že každému cestujícímu umí připsat jedinou správnou hodinovou sazbu. Znamená to pouze, že čas není nula.
Tady je třeba dodat i druhou polovinu pravdy. Připlácet si za rychlost není morální povinnost a chudší domácnosti často nemají možnost vybírat ze všech variant. Někdo stojí ve frontě proto, že jiná cesta prostě není dostupná. Dělat z úsporného člověka hlupáka by bylo stejně líné jako dělat z dražší služby automaticky luxus pro rozmazlené.
Slevový vítěz s porážkou v kapse
Největší absurdita proto není samotná snaha ušetřit. Je to naše ochota považovat jednu přesně spočítanou položku za celý účet. Víme, že jsme utratili o třicet korun méně. Už ale nechceme počítat čtyřicet minut, dvě zbytečné cesty, nervy u pokladny a únavu, která se pak přenese do zbytku dne. To jsou často důsledky volby, které se na účtence nikdy neobjeví.
Někdy je nejvýhodnější opravdu nejlevnější varianta. Jindy má smysl zaplatit víc a dojít domů dřív. A někdy si zase člověk koupí předraženou „rychlost“, která mu nic zásadního nepřinese. Rozhodnout se dá až tehdy, když vedle ceny postavíme i to ostatní.
Skutečná sleva je ta, která něco ušetří
Na cenovky samozřejmě nezanevřu. Jen bych rád, aby se podobně důsledně porovnával i čas. Protože kdo se chlubí úsporou třiceti korun po hodině honby za slevou, může mít právem dobrý pocit. Ale až příště budeme vyhlašovat vítěze, zkusme se nejdřív podívat i na druhou stranu účtenky. Tam je napsáno to nejdražší. Jen neviditelným inkoustem.
Zdroje
