Článek
Jeden zaměstnanec má každý den stravenkovou kartu, druhý dostává peníze navíc ke mzdě a třetí si oběd platí celý sám. Na první pohled to může působit nespravedlivě. Jenže český zákoník práce nestanoví univerzální nárok na konkrétní příspěvek na jídlo. Rozlišuje dvě věci, které se v běžných rozhovorech často míchají: možnost se najíst a povinnost zaměstnavatele za jídlo přispět.
Povinnost umožnit stravování není automaticky poukázka
§ 236 zákoníku práce ukládá zaměstnavateli povinnost umožnit zaměstnancům stravování ve všech směnách. Zákon zároveň výslovně vyjímá zaměstnance vyslané na pracovní cestu, protože tam existuje jiný režim souvisejících náhrad. Samotné slovo „umožnit“ ale neznamená, že firma musí zřídit vlastní závodní restauraci, koupit všem oběd nebo rozdávat papírové stravenky.
Finanční správa ve výkladu pro rok 2026 potvrzuje právě tento rozdíl: zákoník práce nenařizuje, že stravování musí zaměstnavatel přímo poskytovat, ani neurčuje konkrétní formu. Podnik může nabídnout jídelnu, elektronické stravenky, hotovostní příspěvek nebo jiný model. Pokud některé benefity neposkytuje, ještě to samo o sobě neznamená porušení zákona.
Kdy vzniká konkrétní nárok
To, že zákon nenařizuje stravenku všem, neznamená, že jde vždy o čistě dobrovolný dar. Podmínky mohou být upravené kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem. Ty mohou například stanovit okruh zaměstnanců, potřebnou délku směny nebo konkrétní výši příspěvku. Je-li právo zaměstnance založeno takovým pravidlem, nelze ho prostě ignorovat jen proto, že příspěvek není obecně přikázán každé firmě.
Proto nestačí ptát se kolegy ve vedlejší firmě, kolik dostává na obědy. Podstatnější je zjistit, co vlastně stanovují pravidla zaměstnavatele. Zaměstnanec pracující ve firmě s dohodnutým příspěvkem může mít jiná práva než někdo ve stejně dlouhé směně jinde.
Daňový limit není povinná výše příspěvku
Do hry navíc vstupuje další často zaměňované číslo. Pro rok 2026 Finanční správa uvádí limit 129,50 Kč, do něhož je při splnění podmínek příspěvek na stravování osvobozen u zaměstnance od daně z příjmů. Vyplývá ze 70 % horní hranice tuzemského stravného pro pracovní cesty od pěti do dvanácti hodin, která činí 185 Kč.
Tento limit neříká, že zaměstnavatel musí každý den zaplatit 129,50 Kč. Říká, jak velký může být příspěvek za běžných podmínek daňově osvobozen. Pro standardní osvobození finanční správa uvádí mimo jiné práci během směny alespoň tři hodiny a absenci souběžného nároku na cestovní stravné; pro delší směny platí i zvláštní podmínky druhého příspěvku.
Co když firma slíbí stravenky a pak je nedá
V takové situaci je rozumné nejprve dohledat konkrétní dokument, který slib zakotvuje. Jinou váhu má volné tvrzení v náborovém inzerátu a jinou úprava v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu. Pomoci může mzdová účtárna, personální oddělení, odborová organizace nebo příslušná právní poradna. Bez znalosti textu interních podmínek není poctivé prohlásit, že zaměstnanec má či nemá bez dalšího vymahatelný nárok.
Základní poučení je tedy méně senzační, ale praktické: firma nemůže zaměstnancům jen tak znemožnit stravování během směny. Automatický státem přikázaný příspěvek na každou svačinu či oběd však neexistuje. To, co pracovník opravdu dostane, určuje až spojení zákona a konkrétních firemních pravidel.
Zdroje a ověření
