Článek
Představte si nejméně vhodné místo na to, aby vám z věcí vypadlo něco intimního. Ložnice? Tam je to naopak ještě docela rozumné. Rodinná oslava? Už horší. Autobus plný cizích lidí? Tady máme vítěze, kterého si nikdo dobrovolně nevybral.
A právě taková příhoda se skutečně stala: jednomu člověku v autobuse vypadlo dildo. To je podstata toho, co o události víme. Nemám spolehlivý popis konkrétní linky, reakcí cestujících ani následného rozhovoru. Naštěstí je tahle jediná scéna sama o sobě natolik výmluvná, že nepotřebuje přidělat hysterickou babičku, omdlévajícího revizora ani autobusáka, který do mikrofonu svolává krizový štáb.
Soukromá věc v nejveřejnějším možném prostoru
MHD je zvláštní instituce. Vozíme se v ní namačkaní vedle lidí, o kterých nechceme vědět skoro nic. A oni většinou nechtějí vědět nic o nás. Všichni se na pár zastávek dohodneme, že cizí tašky, telefony a životy nejsou náš problém. Jenže pak se z tašky vyklube předmět, který žádné společenské příměří nikdy nepodepsal.
Sexuální pomůcka navíc provokuje mnohem víc než jiné zcela soukromé věci. Kdyby někomu spadla zubní náhrada, člověk by možná soucitně odvrátil zrak. Kdyby mu vypadla půlka oběda, řeší se úklid. Intimní pomůcka ale v jedné vteřině promění náhodného cestujícího ve veřejnou otázku: Co to má? Proč to má? A co si o něm teď máme myslet?
Odpověď je přitom překvapivě jednoduchá. Vlastně vůbec nic. Má u sebe osobní předmět. Jestli neohrožuje okolí, nikomu do něj nic není.
Smát se situaci je něco jiného než zesměšnit člověka
Budu dělat, že mě taková situace nemůže rozesmát? Nebudu. Je to absurdní, nečekané a lidsky dokonale načasované. Humor funguje právě proto, že se běžný den na sekundu zlomí do něčeho, co nedokázal napsat ani scenárista nejhorší české komedie.
Jenže existuje zásadní rozdíl mezi smíchem nad nehodou a chutí udělat z někoho terč. Jedno je spontánní reakce. Druhé začíná ve chvíli, kdy máme potřebu člověka natáčet, vystavovat na internet, řešit jeho vzhled nebo si domýšlet detaily jeho soukromí.
A právě tam přestává být trapas zábavný. Ne proto, že by se o sexu nesmělo mluvit. Ale proto, že jeden cizí člověk nemá povinnost platit důstojností za to, že nás pobavila náhoda.
Na sexu se smějeme, dokud se netýká nás
V reklamě může být sexualita skoro všude. V seriálech jí dáváme hlavní vysílací čas. Na sociálních sítích vedeme debaty o tom, kdo s kým spal, kdo s kým nespal a kdo by s kým podle názoru veřejnosti rozhodně spát neměl. Ale skutečný intimní předmět v obyčejném autobuse? To už je najednou společenský poplach.
Možná proto, že obrazovka nám dovoluje sledovat cizí intimitu bez následků. Zatímco autobus připomene, že sexualitu mají také lidé vedle nás. Ti, kteří jedou do práce, nesou nákup nebo se jen snaží přežít cestu domů. A že o jejich soukromí nemusíme nic vědět, i když nám na chvilku doslova přistane pod nohama.
Je přitom úplně jedno, jestli by si člověk něco podobného pořídil sám. Vkus ostatních není naše povinnost schvalovat. Stejně jako oni nemusí schvalovat obsah našeho telefonu, nákupní tašky nebo nočního stolku.
Nejlepší reakce? Žádné velké divadlo
Kdyby se to stalo přede mnou, ideální postup by byl nudný: upozornit, že někomu něco upadlo, dát mu prostor si věc vzít a tím celé představení ukončit. Bez moralizování, bez mobilu v ruce, bez hlasitého hlášení do vozidla. Dvě vteřiny rozpaků jsou pořád lepší než video, které bude mezi cizími lidmi kolovat roky.
Samozřejmě: jiná věc by byla, kdyby někdo intimní pomůcku na veřejnosti záměrně používal způsobem, který obtěžuje ostatní. Jenže to není tato historka. Tady je řeč o nehodě a upadlém předmětu, nikoli o exhibici.
Z celé příhody bych si tedy vzal jednu malou lekci. Ano, některé věci je lepší v tašce pořádně zajistit. Ale jestli nám už něco náhodou vypadne, svět se opravdu nemusí zastavit. A pokud se zastaví jen proto, aby se zasmál, mohl by se pak aspoň zase rozjet.
Otázka do diskuse: Zvládli byste takovou situaci přejít s úsměvem, nebo byste si ji pamatovali ještě deset let?
