Článek
Jedna skříňka přede dveřmi, dvě úplně jiné odpovědi
Botník před bytem působí jako maličkost. Pár bot nezabírá místo uvnitř předsíně, sousedé kolem skříňky bez problémů chodí a nikdo se nehádá. Dokud ovšem nepřijde otázka, kterou si běžný obyvatel domu obvykle nepoloží: co přesně je tato chodba z pohledu požární bezpečnosti?
Hasičský záchranný sbor ČR upozorňuje, že únikové cesty mohou být chráněné a nechráněné. Oba typy musejí zůstat průchodné, ale u chráněné únikové cesty jsou omezení na hořlavé předměty přísnější. Proto může být zavádějící oblíbená obhajoba „vždyť se kolem toho normálně vejdeme“. Jde o víc než o šířku pro pohodlný průchod.
Chráněná a nechráněná cesta není slovíčkaření
Hasiči popisují nechráněnou únikovou cestu jako trvale volný komunikační prostor vedoucí k východu na volné prostranství. Nemusí být od zbytku objektu stavebně oddělena. Chráněná úniková cesta oproti tomu tvoří samostatný požární úsek a má bránit šíření nebezpečných účinků požáru do prostoru, kterým lidé utíkají.
Z toho plyne rozdíl, který je pro botníky zásadní. U chráněné únikové cesty HZS výslovně uvádí, že se na ní nesmějí nacházet hořlavé předměty, dokonce ani výzdoba, která na první pohled vypadá neškodně. U nechráněné cesty je klíčové zachovat její trvalou volnost a nepřidávat překážky, které ztíží únik nebo zásah.
Neexistuje tedy dobrá univerzální rada „malá skříňka se vždy smí“ ani „všechny chodby mají totožný režim“. Nejdříve je potřeba znát stavbu a její požárně bezpečnostní řešení.
Botník, kočárek a květináč. Hasiči je zmiňují výslovně
Nejde jen o teoretický výklad na papíře. V materiálu nazvaném „Nejnebezpečnější problémy v únikových cestách jsou nenápadné“ hasiči jmenují jako typické překážky odložená jízdní kola, kočárky, přidané botníky, skříňky a květináče.
Podstatné je slovo „únik“. V běžný den projdete kolem botníku jedním krokem. Za kouře a špatné viditelnosti může stejná věc člověka zpomalit nebo omezit přístup zasahujících hasičů. HZS zároveň upozorňuje na dveře, které musejí být ve směru úniku jednoduše otevřitelné, aniž by člověk hledal klíč. To je další důvod, proč společná chodba není jen skladovací prostor mezi dvěma byty.
Tvrzení, že každý jednotlivý botník automaticky způsobí tragédii, by bylo přehnané. Ale stejně nepodložené je tvářit se, že žádné riziko neexistuje, protože se zatím nikdy nic nestalo.
Když je chodba široká, není tím otázka vyřešená
Představme si dvě různé stavby. V první vede od bytových dveří úzká chodba přímo ke schodišti a je na ní postavená hluboká skříň. Ve druhé je vstupní hala velmi prostorná a u stěny stojí malý botník. Na první pohled by člověk nejspíš řekl, že druhý případ nikoho neomezuje.
Jenže bez dokumentace a určení únikové cesty nelze spolehlivě rozhodnout pouze podle dojmu. Zvlášť u chráněné únikové cesty totiž nejde jen o průchodnost, ale také o přítomnost hořlavých věcí. Navíc v domě mohou platit pravidla užívání společných částí, která se řeší samostatně vedle požárních požadavků.
To je skutečná skulinka oproti obecným sousedským stížnostem: dva botníky stejné velikosti nelze právně ani bezpečnostně posuzovat izolovaně od místa, na kterém stojí.
Co udělat dřív, než vznikne sousedská válka
Rozumný první krok není vyhazovat cizí věci, lepit na dveře výhrůžky ani na sociálních sítích zveřejňovat fotografii souseda. Lepší je požádat správce domu, výbor SVJ nebo vlastníka o vysvětlení, kudy vede úniková cesta a jaká pravidla pro daný prostor platí.
Pokud je průchod zjevně zúžený nebo se kolem věcí hůř pohybuje, popište konkrétní místo a problém. U bezpečnostní otázky mají větší váhu ověřitelná fakta než věta „mně se to nelíbí“. Lze požádat o nápravu a případně o odborné posouzení. Pokud má situace akutní bezpečnostní charakter, je namístě obrátit se na příslušné orgány; není vhodné svévolně rozhodovat o cizím majetku.
Stejný princip funguje i obráceně. Majitel botníku by neměl spoléhat na to, že mlčení ostatních znamená souhlas s jeho umístěním. Ve společném prostoru rozhodují i povinnosti vůči ostatním obyvatelům domu.
Nakonec nejde o boty, ale o cestu ven
Spory o společné chodby bývají plné emocí. Jeden mluví o svém pohodlí, druhý o pořádku a třetí o tom, že už přece třicet let všichni dávají boty před byt. Hasiči ale do diskuse přinášejí podstatně praktičtější hledisko: kudy a za jakých podmínek lidé bezpečně opustí budovu, pokud se něco stane.
Není potřeba strašit každou květinou u dveří. Stačí si přiznat, že společná chodba plní i bezpečnostní funkci. A že věta „já tudy přece projdu“ neříká téměř nic o tom, zda prostor vyhovuje pravidlům požární bezpečnosti konkrétního domu.
Botník se dá přestěhovat za pár minut. Dodatečně vytvořit bezpečnou únikovou cestu během požáru už tak jednoduché není.
Zdroje a ověření
