Článek
Když stojím v koloně, mám jednu nepříjemnou zprávu: i já jsem ta kolona
Český vztah k autům je zvláštní. Na silnici nadáváme, že je všude moc aut. Na parkovišti nadáváme, že není kde stát. A pak ráno sedneme do vlastního auta a velmi přirozeně očekáváme, že pro něj někde bude silnice, místo i kus města.
Neříkám to jako moralizování. Auto je pro spoustu lidí normální pracovní nástroj, rodinná logistika nebo jediný rozumný způsob, jak se dostat z obce bez použitelného spojení. Jenže právě proto stojí za pozornost nové číslo, které se dnes objevilo ve statistikách: v českém registru je už téměř 6,94 milionu osobních automobilů.
Za první pololetí jich přibylo 84 665. Když ten přírůstek čistě ilustrativně rozpočítám na 181 dní prvního pololetí, vychází přibližně 468 aut denně.
Čtyři sta šedesát osm. Každý den.
Samozřejmě nejde o 468 úplně nových aut zaparkovaných na jednom náměstí. Registr se průběžně mění, vozy se vyřazují, dovážejí a přepisují. Ale čistý přírůstek je dost velký na to, aby otázka „kam se všechna ta auta vejdou?“ přestala působit jako hospodská nadsázka.
Skoro 637 aut na tisíc lidí. A v tom čísle jsou i děti
Pro druhý přepočet jsem vzal poslední dostupný počet obyvatel Česka od Českého statistického úřadu. Na konci prvního čtvrtletí 2026 tu žilo 10,896 milionu lidí.
Když proti tomu postavím 6,94 milionu osobních aut, vychází přibližně 637 vozů na tisíc obyvatel.
Je to orientační srovnání dvou statistik z mírně odlišných okamžiků roku, ne přesný stav k jednomu dni. Přesto dobře ukazuje měřítko: na každých deset lidí připadá zhruba šest až sedm osobních aut.
A těch deset lidí zahrnuje novorozence, děti, část seniorů bez řidičáku i lidi, kteří auto vůbec nevlastní.
To neznamená, že „každý Čech má skoro auto“. Znamená to něco zajímavějšího: automobil je u nás tak hluboko zabudovaný do fungování domácností a firem, že jeho množství už dávno není jen otázka motoristů. Je to otázka prostoru, dopravy, bydlení i toho, jak navrhujeme města a obce.
Sedm milionů by ještě šlo. Horší je věk: 16,76 roku
Samotný počet aut není jediná zpráva. Druhá je možná nepříjemnější.
Podle aktuálních údajů Svazu dovozců automobilů, které dnes převzala velká česká média, se průměrné stáří osobních vozů zvýšilo na 16,76 roku. Evropská asociace ACEA ve své letošní zprávě uvádí průměr osobních aut v Evropské unii 12,7 roku.
Rozdíl je tedy zhruba čtyři roky.
Je potřeba dodat jednu důležitou věc: staré auto automaticky neznamená špatné auto. Dobře servisovaný šestnáctiletý vůz může fungovat spolehlivě a bezpečně, zatímco zanedbaný novější vůz může být problém. Průměrný věk také nic neříká o konkrétním autě stojícím před vaším domem.
Jako obraz celého vozového parku je ale číslo výmluvné. Česko podle současných evropských srovnání patří mezi země s nejstaršími osobními auty v EU. Starší flotilu má podle letošních dat ACEA především Řecko; na opačném konci je Lucembursko, kde je průměr kolem osmi let.
České auto tedy není jen četné. Je také velmi zkušené.
Ojetina je český kompromis: auto potřebuju, nové nechci nebo na něj nedosáhnu
Do toho vstupuje dovoz ojetin. Za prvních šest měsíců roku 2026 se podle údajů citovaných Svazem dovozců automobilů dovezlo 80 084 ojetých osobních vozů, meziročně o 10,4 procenta více. Jejich průměrné stáří bylo 10,3 roku a téměř polovina dovezených aut byla starší než deset let.
A tady se podle mě láme debata, která bývá příliš snadno moralistní.
Je jednoduché říct lidem: kupujte novější auta. Jenže nové auto není rohlík, který stojí o dvě koruny víc. Pro domácnost může být rozdíl mezi starší ojetinou a novým vozem v řádu stovek tisíc korun.
Člověk přitom často auto nekupuje proto, že sní o víkendovém leštění kapoty. Potřebuje do práce, vozí dítě, dojíždí k lékaři, stará se o rodiče nebo žije tam, kde autobus po osmé večer existuje spíš jako vzpomínka v jízdním řádu.
Ojetina je proto logický kompromis: mobilitu si zachovám, ale nepřijdu o celý rodinný rozpočet.
Problém není, že lidé ten kompromis dělají. Problém je, že ho děláme v takovém měřítku, až se z provizoria stane standard.
Firmy obnovují, domácnosti drží. Statistiky pak vypadají mladší, než by mohly
Aktuální údaje zároveň upozorňují na roli firemních aut. Firemní zákazníci tvoří velkou část registrací nových vozů a podnikové flotily se obměňují pravidelněji než auta běžných domácností.
To je zajímavý paradox. Nové vozy do českého registru přibývají, ale průměrné stáří celé flotily přesto roste.
Jinými slovy: nové auto přijede, staré auto často neodjede.
Tohle je podle mě důležitější než věčná hádka spalovací motor versus elektromobil. Ještě před otázkou, čím budeme jezdit za deset let, tu máme jednodušší otázku: jak rychle vůbec dokážeme obměňovat auta, která už máme?
Protože pokud nový vůz jen rozšíří počet registrovaných aut, ale starší vůz zůstane v systému dalších deset let, počet i průměrný věk mohou růst současně. Přesně ten typ výsledku, který zní na první pohled nelogicky, dokud se nepodíváte na to, jak domácnosti auta skutečně používají.
Auto není nepřítel. Jen zabírá stejné místo, i když ho právě nikdo neřídí
Když se mluví o počtu aut, debata skoro vždy sklouzne do kulturní války. Jedni chtějí z měst auta vyhnat, druzí mají pocit, že každé zrušené parkovací místo je osobní útok na jejich občanská práva.
Mně přijde zajímavější mnohem nudnější fyzika.
Auto je velký předmět. Většinu dne stojí. A když jich máte skoro sedm milionů, musejí někde být i ve chvíli, kdy nikam nejedou.
To je celé.
Nemusíte nenávidět auta, abyste pochopili, že dvě auta v každé domácnosti a současně prázdná ulice před domem jsou dvě přání, která se mohou dostat do konfliktu. Stejně jako nemůžete chtít nekonečně mnoho levných bytů v centru a současně požadovat, aby se tam už nic nového nepostavilo.
Fyzický prostor se nedá nafouknout věrnostní kartou ani aplikací.
Český automobilový paradox: chceme staré auto levně provozovat a nové auto levně koupit
Další rozpor vidím v tom, co od trhu očekáváme.
Chceme, aby nové auto bylo dostupné. Chceme, aby servis starého auta byl levný. Chceme levné pojištění, levné palivo, levné parkování a ideálně žádné další poplatky. Zároveň chceme modernější, bezpečnější a čistší vozový park.
Každý jednotlivý požadavek dává smysl. Dohromady ale tvoří velmi drahou objednávku.
Pokud má český vozový park skutečně omládnout, nestačí říct lidem, že jejich šestnáctileté auto je moc staré. Musí existovat ekonomický důvod, proč se ho vzdát, a reálná možnost, čím ho nahradit.
Jinak bude domácnost dělat přesně to, co dělá dnes: auto opraví ještě jednou, technickou zvládne ještě jednou a nákup nového odloží o další rok.
A z jednoho rozumného rozhodnutí vznikne celostátní průměr 16,76 roku.
Nechci méně aut nařízením. Chci, aby vlastnit další auto nebylo automatické řešení všeho
Stejně jako u slev v supermarketu by bylo příliš jednoduché navrhnout zákaz.
Nechci lidem určovat, kolik aut smějí mít. Nechci tvrdit, že každý má jezdit vlakem, když mu vlak nejede. Nechci dělat z řidiče morální problém jen proto, že používá nástroj, kolem kterého jsme desítky let stavěli každodenní život.
Ale skoro sedm milionů aut je dobrá příležitost položit si otázku, proč je další auto v tolika situacích nejjednodušší odpověď.
Pokud je veřejná doprava nepoužitelná, auto vyhraje. Pokud je cesta pěšky nepříjemná, auto vyhraje. Pokud se rodina bez druhého auta časově nerozumně skládá, koupí druhé.
Počet aut tedy není jen součet osobních preferencí. Je také vysvědčení toho, jak pohodlné jsou alternativy.
Glosa: problém není skoro sedm milionů aut. Problém je, že chceme jejich výhody bez jejich ceny
České auto má dnes skoro sedmnáct let a český registr se blíží sedmi milionům osobních vozů.
Ani jedno číslo samo o sobě neznamená katastrofu.
Jen dohromady vytvářejí docela přesný obrázek země, která auto potřebuje, nechce se ho vzdát, nové si často nemůže nebo nechce koupit a zároveň je překvapená, že je všude plno.
A možná právě to je největší český automobilový paradox.
Chceme svobodu sednout kdykoli do auta. Chceme volnou silnici. Chceme parkovat u dveří. Chceme nízké náklady. Chceme moderní vozový park. A pokud možno bychom chtěli všechno najednou.
Jenže sedm milionů aut není abstraktní statistika.
Je to sedm milionů věcí, které někde jedou, někde stárnou a hlavně někde stojí.
Zdroje a ověření
