Vlaky na vteřinu přesně: Švýcarské sci-fi, které České dráhy nikdy nepochopí

Každý, kdo v České republice pravidelně cestuje hromadnou dopravou, zná ten pocit věčného napětí. Přijede to včas? Neujede mi přípoj? Nebude zase někde stržená trolej nebo porucha výhybky? Cestování s Českými drahami je občas solidní adrenalinový sport, kde jízdní řád slouží spíše jako nezávazné doporučení nebo zbožné přání autorů. Pak ale přejedete hranice, nastoupíte do švýcarského vlaku federálních drah (SBB) a zažijete kulturní šok, ze kterého se budete vzpamatovávat ještě hodně dlouho.

Zažít švýcarský systém na vlastní kůži je jako přestoupit ze staré škodovky do kosmické lodi. Všechno je tam totiž podřízeno absolutnímu řádu, logice a matematické přesnosti. Pro našince je to fascinující podívaná, která ale zároveň vyvolává obrovskou vlnu frustrace z toho, jak moc to doma v Česku drhne.

Základem švýcarského úspěchu je takzvaný integrovaný taktový jízdní řád. To zní sice nudně a akademicky, ale v praxi je to čistá genialita. Vlaky z hlavních uzlů, jako je Curych nebo Lucern, odjíždějí každou hodinu nebo půlhodinu ve stejný čas. A co je nejdůležitější – všechny navazující spoje, včetně regionálních autobusů, tramvají nebo dokonce i lodí na jezerech, na sebe dokonale čekají.

Když máte na přestup z vlaku na lanovku pouhé čtyři minuty, průměrnému Čechovi okamžitě naskočí kopřivka a začne se loučit s nadějí, že stihne cíl své cesty. Ve Švýcarsku ne. Vlak zastaví přesně na značce, dveře se otevřou, vy přejdete přes nástupiště a v tu samou vteřinu se dává do pohybu další spoj. Žádné pachtění, žádné zmatky, žádné zběsilé pobíhání pod informačními tabulemi. Celá země funguje jako jeden obří, dokonale promazaný stroj.

Návrat do české reality po takovém zážitku reálně bolí. Každý z nás už zažil ty nekonečné minuty strávené na hlavním nádraží v Praze, kdy z amplionu monotónní hlas oznamuje: „Osobní vlak ze směru… bude opožděn o dvacet minut. Omlouváme se za zpoždění.“ V Česku se zpoždění stalo normou, nad kterou už jen rezignovaně mávneme rukou.

Vymlouváme se na počasí, na rozkopané koridory, na staré soupravy. Jenže Švýcaři staví tratě v brutálním horském terénu, razí desítky kilometrů dlouhé tunely pod Alpami, potýkají se s přívaly sněhu a mrazem – a přesto jejich vlaky jezdí s přesností na vteřiny. Je to o přístupu, investicích a absolutní profesionalitě, kterou naše dráhy při vší úctě k průvodčím a strojvůdcům prostě nemají na takové úrovni zorganizovanou.

Švýcarský dopravní systém je jasným důkazem toho, že když se chce a nenechají se věci shnít v byrokratickém zmaru, dá se vybudovat veřejná doprava, která je pohodlnější a spolehlivější než jízda vlastním autem. Dokud se naši odpovědní činitelé nepojedou do Curychu povinně učit, jak se dělá moderní železnice, budeme dál na našich nádražích jen smutně koukat na naskakující minuty zpoždění.

A jaké jsou vaše nejhorší nebo nejlepší zážitky z cestování vlakem? Zažili jste někdy na české železnici takový zmar, že jste raději šli pěšky, nebo máte pocit, že se České dráhy v posledních letech přece jen zlepšují? Podělte se o své názory v komentářích!