Článek
Sice máme všichni radši boj „za něco“ než „proti něčemu,“ ale někdy je potřeba, aby si i chronický opilec přiznal problém a začal se alkoholu bránit, aby lékař určil nemoc a navrhl léčení. Přesně to je třeba v této chvíli: naše poraženectví tu otravuje vzduch, škodí nám samým i celé společnosti. Pojďme s tím bez výjimky skončit!
Tradiční české poraženectví, malost a shrbenost. Do značné míry to všechno mohou být pouhá klišé, ale něco na tom přece jen bude. Všichni to moc dobře známe, od výchovy malých dětí přes kecy u piva až po velké společenské otázky: „Františku, hlavně na tom kole jeď pěkně pomalu, ať nespadneš!“ anebo „To se stejně nemohlo podařit. Já jsem to říkal,“ či „Ti mladí dneska neuběhnou ani pár set metrů. Tihle že nás mají bránit?“
Tohle uvažování je špatné a naléhám na nás všechny, abychom ho navždy opustili. Tohle uvažování nám bere chuť do života. Zbavuje nás ochoty podstupovat riziko, jít s kůží na trh a zvítězit v soutěži. Paralyzuje nás na cestě k úspěchu. V tomhle vidění světa budeme vždy „jen“ sedmnáctou spolkovou zemí. Západu budeme „jen“ dýchat na záda. Takhle nikdy nebudeme Středem, který jde s jasnou pochodní v ruce zástupem jako první – a který ostatním osvětluje směr.
Věřím totiž, že odvaha a pevná víra jsou polovinou úspěchu. Historie o tom vypovídá své. S pokřikem „Vrať se s tímto štítem, nebo na něm!“ vyprovázely Spartské matky své syny do Thermopyl. Jan Lucemburský u Kresčaku padl s posledními slovy „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“
Tohle myšlení je stále přítomné i nedávno a dnes. Slovy inspirativně arogantního generála Pattona: „Žádný bastard nikdy nevyhrál válku tím, že padl za vlast. Vyhrál ji tím, že donutil toho druhého ubohého bastarda, aby padl za tu svou.“ Jsem přesvědčený o tom, že takhle měli Amíci vyhráno ještě před vyloděním na normandských plážích.
Nechci se tu ale rouhat tvrzením, že my Češi jsme poserové. Nejsme. A důkazů je k tomu nespočet. Přeci jen to ale občas není vidět tak jasně, jak by mohlo. Nevyžaduju přitom nabubřelé proslovy ani prázdné hrdinství. Často postačí, abychom změnili svůj přístup k ostatním a k sobě samým.
Každý z nás se musí se svou malostí a osobním poraženectvím prát po svém. Někdo úspěšněji, někdo méně. Ale žádám nás všechny – a to i vás, milý čtenáři – nezakrývejme naši vlastní slabost tím, že budeme brát sílu druhým. Odmítněme spolu heslo „Já nechci svou vlastní kozu – chci, aby sousedovi chcípla ta jeho.“ Nemusí každý z nás být skokanem na lyžích, brilantním řečníkem či úspěšným makléřem. Ale za žádnou cenu nesmíme srážet ty, kteří se drápou na vrchol: jejich úspěch není naším selháním, ale společným vítězstvím.
Takže nenaříkejme a přestaňme skuhrat. Podstupujme zvážené riziko a čelme svému osudu nepokořeni. Nezašlapávejme následovníky Gabčíka, Kubiše a Bati do prachu. My nejsme jen nějaký shluk spokojeně předoucích micinek – jsme národem lvů!
