Článek
Celkově je Gladiátor velmi podařené umělecké dílo, které zobrazuje boj dobra se zlem na pozadí reálných antických kulis. I když je uznávaný pro svou hudbu, střih, výpravu a skvělé herecké výkony, kritici se často shodnou, že příběh sám o sobě je příliš všední a plytký. Nedávno jsem film viděl s odstupem delšího času poněkolikáté znovu a musím přehodnotit tento názor. Nejde jen o naivní pohádkový souboj dobra a zla. Naopak – Gladiátor je velmi hluboké existenciální drama s tragickým koncem. Dovolte mi přesvědčit i Vás.
Prvoplánová logika příběhu je prostá: charakterní vojevůdce Maximus po právu hledá zúčtování s bezcharakterním zkorumpovaným Commodem. S novým císařem psychopatem, který pro moc neváhá zardousit i svého otce - až na to, že vůbec ne! Rozeberme si blíže profil těchto dvou hlavních hrdinů.
Maximus i Commodus jsou v něčem velmi podobní. Oba v životě hledají úspěch, uznání, smysl. Oba mají velmi silnou vůli a bojují za to, co považují za své právo. Rozdíl je pouze ve vnějších okolnostech, které je formovaly – a které je dotlačily do těch rolí, v nichž nakonec zahynuli.
Commodus ve stínu svého otce trpí méněcenností. Ačkoliv se nám Marcus Aurelius představuje jako nezpochybnitelná morální autorita a kritik tehdejších poměrů, byl přece on sám dlouhou dobu císařem s mocí měnit svět. Ze svého syna však vychoval slabocha a ústavní reformu odsunul na své následníky – sám až do posledního dechu vládnul jako absolutní vládce.
I když Commodus není filozof ani vojevůdce, stejně tak ale není hlupák a moc dobře chápe, jak funguje vysoká římská politika. Jako syn a nástupce císaře je mocným vládcem. Jeho život je tím však pevně spjat s jeho popularitou a mocí. Nemůže jednoho generála jen tak jmenovat císařem a riskovat následné boje o trůn a občanskou válku. Pragmaticky rychle a chladnokrevně proto zavraždí svého otce, jakmile se dozví o zamýšlené závěti předat moc Maximovi a učinit z Říma opět republiku. Po Maximovi chce přitom jen formální gesto loajality: nepleť se do toho a nechám tě jít si po svém.
Mladý císař neustále bojuje o popularitu a společenské uznání, kterého se mu od otce nikdy nedostalo. Postupem času se však proti němu otevřeně obracejí političtí konkurenti a Commodus cítí, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama. Ohromný tlak, kterému je jako císař vystaven a který nedokáže unést, se přetavuje do patologického chování. Když ze svých rukou pomalu ztrácí otěže moci, chce mít kontrolu alespoň nad něčím, a tak se vydíráním a pohrůžkami násilí zmocní své sestry, kterou chce totálně ovládat a vlastnit.
Commodus cítí, že spolu se slábnoucí mocí vyhasíná i jeho život. Závěrečný souboj v aréně z jeho pohledu už není demonstrace síly, ale poslední zoufalý pokus získat uznání, pokus tonoucího imperátora zachytit se stébla trávy. Ví, že v čestném souboji proti vojáku – gladiátorovi nemůže obstát a dává si výhodu, ale i tak jde osobně do boje na život a na smrt. Jeho konec je symbolický. Padne ne proto, že je od přírody zvrácený tyran. Ale protože mu osud zabránil stát se tím, kým chtěl skutečně být.
Výchozí pozice Maxima je odlišná. Nerozumí politice, je profesionální válečník a důstojník římské armády. Náhlá vražda Marca Aurelia ho zaskočí – přece jen to byl Maximův vrchní velitel, druh ve zbrani a snad i dobrý osobní přítel. Události se seběhnou tak rychle, že Maximus nemá možnost nebo vůli to promyslet a impulzivně odmítá Commodovu nataženou ruku. Ve snaze předejít rozbrojům Commodus okamžitě jedná a Maxima přikáže ihned odstranit. Brutální likvidace jeho rodiny má jednak podpořit propagandu o Maximu psanci – nepříteli Říma, jednak znemožnit zosnování případné pomsty.
Maximus není žádný idealista, kterému jde o znovunastolení republiky a o blaho obyčejného římského lidu. Jakmile mu nový císař zavraždil přítele a zničil jeho rodinu, je poháněn pouze hlubokou ztrátou, silnou osobní nenávistí a touhou po vendetě. Tato emoce ho udrží naživu až do Města Říma, kde hledá jakýkoli způsob, jak Commoda zprovodit ze světa. Zvažuje zákeřný útok v aréně, zapojí se do mocenského spiknutí proti císařově režimu, zkouší povstání otroků a ozbrojený převrat.
Po selhání předchozích pokusů se nakonec podaří pomstu dokonat v písku Colossea. Maximus však neupadá do vítězné euforie. Poslední zásah Commodovi je zároveň posledním hřebíkem do Maximovy rakve. Smysl jeho života se tak naplnil, hrdina se vrací domů.
Snímek Gladiátor je velmi populární, protože publiku představuje ideál morálního hrdiny ve zkaženém světě. Divák nabývá dojmu, že s pevnou vůlí a dostatečným odhodláním může pohnout světem a být milován. Pod touto hezkou fasádou se však skrývá nástraha. Ukazuje se, že je velmi tenká hranice mezi milovaným hrdinou a nenáviděným psychopatem, i když oba v zásadě sledují stejný cíl uspět. Z Maxima se stává charizmatický hrdina a z Commoda zas šílený diktátor. Ve skutečnosti ale není rozdíl mezi jejich motivacemi nebo pevnou vůlí, ale v rozdílných vyšších okolnostech, které nakonec zpečetily jejich osud.
Ačkoliv tedy film na povrchu oslavuje triumf lidské vůle, zásadovosti a čistých úmyslů, děsím se opaku, který skrytě vychází najevo. V Gladiátorovi nezvítězil nikdo. Hlavní postavy byly od začátku figurkami v mechanismu moci a vnějších sil, které nakonec sešrotovaly všechny bez rozdílu. Maximus neumírá jako vítěz, ale jako sluha své pomsty. Commodus padl ne jako ztělesnění absolutního zla, ale jako produkt svého prostředí a vnitřní prázdnoty. Spásy nedojde ani římský lid. Je odsouzen jen k dalšímu dějství v dějinách moci a postupně upadá do stále tvrdšího sevření nadvlády absolutních císařů.
Obrovská vnitřní síla Gladiátora tedy nespočívá v pohádce o spravedlnosti, ale v silném příběhu o existenciální tíze lidského bytí. Maximus i Commodus dělají jen to, na co jsou sami od přírody stavěni. V jejich zápasu nevidím obraz prázdného hrdinství a samolibé krutosti, ale jen dojemný příběh dvou prostých mužů. Dvou lidských bytostí jako jsme i Vy a já, které se pouze snaží přežít v systému, co je nakonec semele. Oba s původně dobrými úmysly, oba s koncem hodným skutečné antické tragédie!
