Článek
Bylo už jasné, že moje korporátní práce v Polsku se blíží ke svému konci. A kromě možnosti jít to zkusit do Nizozemí nebo se zašít na 3 měsíce do Indonésie jako učitelka (což bych jednoho dne stejně ráda udělala), neměla jsem moc nápadů, jak se nově - a hlavně rychle - zařídit.
V hlavě se mi ale zakořenila nová myšlenka. Poprvé v životě jsem neměla potřebu se usazovat a zatoužila se toulat po Evropě. Nenapadlo by mě, že to osud zařídí. A to rychle.
… a tak teď píšu toto úvodní slovo, někde v Itálii, v našem obytňáku…
Vždy jsem si potrpěla na pohodlí. Ne, že bych si mohla jako začínající volnonožec luxus dovolit, alespoň ten materiální. Ale řekněme, že velkou sprchu, myčku, vlastní toaletu… jsem vyměnila za pidisprchu s přenosnou toaletou a za prostor, kde se zašprajcnu bokama, když se špatně natočím. A kde kvůli neustálemu narážení do skříněk a úchytek mám nohy samou modřinu…
Ale potom je tu ta druhá stránka. Svoboda. Poznávání nových míst, kam bych se jen tak nevydala. Ale jsem teprve na začátku, ještě bude o čem psát. Přesto bych s vámi chtěla sdílet pár milých momentů…
Ten kluk a ten Francouz
Nedaleko Vídně, v malé obci Gumpoldskirchen, kde mají mimochodem automaty na víno, jsme nemohli projet na naší cílové noční parkoviště. Úzký tunel, velké auto. Jednoduchá story.
...
Před tunelem nás také sledovala jedna rakouská rodinka, která s námi kroutila hlavou a vykřikovala Impossible, Impossible. A pak, když jsme hledali jinou trasu, za námi od této rodinky doběhl malý kluk. V poklusu na nás hulákal Can I help you? Let me help you! Jako malému světákovi mu ukazujeme místo, kam se potřebujeme dostat.
A ten mlaďoch, mrkne na mapu, zamyslí se… a pak nám jako zkušený průvodce popíše cestu, jak se na to vysněné parkoviště (u vinic) dostat. Dostali jsme se tam. Danke, Junge!
Lublaň. Charismatické hlavní město, které si žije vlastním životem. Na parkovišti pro campery, vedle vodního kanálu, louky a u kouzelné restaurace, byl pán v obytňáku -a cestující s kočkou (mimochodem i se ženou). You have a nice cat, řekl přítel, který svého kocoura musel nechat doma. Francouz na nás koukal, co že to říkáme.
Tu as le bon chat, řekla jsem. A tak nám ten fešný Francouz kocoura ukazoval jako svého miláčka a na otázku, jak takové žití kocour zvládá odvětil… aaale, už si zvykl. Jen je na větvi, když je zapnutej motor… hihihi.
Máte také zkušenosti s cestováním v karavanu a píšete o tom? Dejte mi o sobě vědět.
Adlaheid
(adlaheid on Instagram)
